Abiturientský příběh

Pá, 19. červen 2009 - před 520 týdny | Napsal : katerina lucka v kategorii S úsměvem

Bylo nebylo sešli se na abiturientském večírku tři dávní přátelé. Naposledy se viděli před dvaceti lety.
Zatímco ostatní si v malých kroužcích ukazovali navzájem fotografie svých ratolestí a chlubili se svými nehmotnými i hmotnými úspěchy, u jejich stolku se odehrávala následující diskuze.
„Tak to jsi mě tedy dostala! To jsem překvapený, to bych si nepomyslel!“, kroutí hlavou středoškolský profesor fyziky s výrazem "Bože, jak hluboko jsi klesla..".
„Moje manželka je taky doktorka a má s tím docela dobré zkušenosti. Trochu mi něco vysvětlovala, ale taky to moc nechápu“, vloží se do rozhovoru experimentální chemik.
„Možná není co pochopit“, odpovídá fyzik a obrací se znovu na homeopatickou lékařku: „Takže ty tomu věříš?“
„Myslíš, že bych dokázala dělat takovou spoustu let něco, co by nepřinášelo výsledky a co by mi nedávalo smysl? Znáš mě natolik dobře, aby sis mohl odpovědět sám...“, obrací se na fyzika s úsměvem.
Rozvine se bouřlivá diskuze o principech a podstatě homeopatie. Slova o analogickém či hermeneutickém postoji, jiném uchopení skutečnosti, jiném paradigmatu či syntetickém myšlení v tuto chvíli nemají šanci k adresátovi proniknout. Středoškolský profesor, nezvyklý u svých gymnazistů na přílišnou kontradikci, se zaštiťuje jmény Grygar a Heřt, vystupuje s jistotou člověka nepoznamenaného praxí.
„Já bych byl být tebou trochu opatrnější. Ono to s platností fyzikálních a chemických zákonů není vždycky tak jednoznačné“, oponuje chemik, který zasvětil předchozí léta výzkumu. „Existuje určitá hierarchie pravděpodobnosti. Samozřejmě fyzikální zákony jsou na bázi pyramidy. Chemické procesy jsou už ale mnohem ovlivnitelnější, do hry vstupuje mnohem víc faktorů a výsledek nemůžeš tak snadno předvídat. A to už vůbec nemluvím o tom vršku ... o biologických procesech a o medicíně....“
Nechávají se strhnout diskuzí na téma doložitelnosti fyzikálních pravd a setrvávají v delším bouřlivém rozhovoru o jedné z nich. Homeopatku pro tentokrát vynechávají ze hry. Ze zamyšlení ji vytrhne fyzikův polovýkřik: „Ale to tak přece je! Tomu prostě musíš věřit!!“, který zůstává viset ve vzduchu ...

Tento příběh je fikce. Podobnost s některými skutečnými osobami je čistě náhodná :-)