Kategorie S úsměvem


Abiturientský příběh

Bylo nebylo sešli se na abiturientském večírku tři dávní přátelé. Naposledy se viděli před dvaceti lety.
Zatímco ostatní si v malých kroužcích ukazovali navzájem fotografie svých ratolestí a chlubili se svými nehmotnými i hmotnými úspěchy, u jejich stolku se odehrávala následující diskuze.
„Tak to jsi mě tedy dostala! To jsem překvapený, to bych si nepomyslel!“, kroutí hlavou středoškolský profesor fyziky s výrazem "Bože, jak hluboko jsi klesla..".
„Moje manželka je taky doktorka a má s tím docela dobré zkušenosti. Trochu mi něco vysvětlovala, ale taky to moc nechápu“, vloží se do rozhovoru experimentální chemik.
„Možná není co pochopit“, odpovídá fyzik a obrací se znovu na homeopatickou lékařku: „Takže ty tomu věříš?“
„Myslíš, že bych dokázala dělat takovou spoustu let něco, co by nepřinášelo výsledky a co by mi nedávalo smysl? Znáš mě natolik dobře, aby sis mohl odpovědět sám...“, obrací se na fyzika s úsměvem.
Rozvine se bouřlivá diskuze o principech a podstatě homeopatie. Slova o analogickém či hermeneutickém postoji, jiném uchopení skutečnosti, jiném paradigmatu či syntetickém myšlení v tuto chvíli nemají šanci k adresátovi proniknout. Středoškolský profesor, nezvyklý u svých gymnazistů na přílišnou kontradikci, se zaštiťuje jmény Grygar a Heřt, vystupuje s jistotou člověka nepoznamenaného praxí.
„Já bych byl být tebou trochu opatrnější. Ono to s platností fyzikálních a chemických zákonů není vždycky tak jednoznačné“, oponuje chemik, který zasvětil předchozí léta výzkumu. „Existuje určitá hierarchie pravděpodobnosti. Samozřejmě fyzikální zákony jsou na bázi pyramidy. Chemické procesy jsou už ale mnohem ovlivnitelnější, do hry vstupuje mnohem víc faktorů a výsledek nemůžeš tak snadno předvídat. A to už vůbec nemluvím o tom vršku ... o biologických procesech a o medicíně....“
Nechávají se strhnout diskuzí na téma doložitelnosti fyzikálních pravd a setrvávají v delším bouřlivém rozhovoru o jedné z nich. Homeopatku pro tentokrát vynechávají ze hry. Ze zamyšlení ji vytrhne fyzikův polovýkřik: „Ale to tak přece je! Tomu prostě musíš věřit!!“, který zůstává viset ve vzduchu ...

Tento příběh je fikce. Podobnost s některými skutečnými osobami je čistě náhodná :-)

Napsal : katerina lucka | Pá, 19. červen 2009 - před 441 týdny

Italské intermezzo aneb „Slow Food“

(Článek z právě vycházejících Homeopatických listů 1-2/ 2009 věnovaných tématu "Jsme, co (proč, jak, kde) jíme
Zamýšleli jste se někdy nad tím, proč je italská kuchyně na celém světě tak oblíbená? Mám vlastní teorii, okořeněnou letitou osobní zkušeností.
S prvním zajímavým faktem se potkáte ještě než překročíte italské hranice, a to při studiu jazyka. Když se učíte angličtinu, značná část první učebnice je věnována reáliím Londýna a historii Commonwealthu. Po několika úvodních lekcích francouzštiny víte dost o pařížských divadlech a galeriích, životním příběhu Romana Polanskeho i zvoníka z chrámu Matky Boží. V první polovině učebnice němčiny pro začátečníky  se seznámíte hned s osmi až deseti slovíčky, týkajícími se úklidu či udržování pořádku. První díl učebnice italštiny bude zaručeně z 80 % tematicky věnován italské kuchyni.
Zdá se, že pro Italy je jídlo opravdu tématem.
Na první pohled nemusíme některým zvykům rozumět. Posléze ale zjistíme, že spousta z nich má svoje opodstatnění.
V první řadě platí, že Ital nikdy nejí ve spěchu. Raději si oběd odpustí, než by pospíchal. Přijít do italské restaurace nebo i obyčejné trattorie (jídelny) a zeptat se, zda stihnete poobědvat, když máte jen hodinu času, je faux pas. Nechat si doporučit jídlo nebo pokonverzovat o dnešním menu je součástí procesu.
 I když v českých restauracích připravujících italskou kuchyni se můžeme dočkat lecjakých překvapení, určitě jste si všimli, že pizza Capricciosa nebo pasta Quattro formaggi respektuje vždy stejnou recepturu. Klasické pokrmy jsou prostě vždy podobné, s velmi drobnými  odchylkami, obsahují vždy stejné ingredience a ctí stejný postup přípravy. Italové o tom nejspíš moc nepřemýšlejí, ale aplikují tak v praxi rituál opakování, který může cosi „profánního“ změnit v „posvátné“.
Stejně tak sled jídelních chodů má svoje zákonitosti, které jsou přirozeně respektovány a mají vnitřní logiku.
Hotelový číšník taktně pomlčí, když si objednáte kafe před jídlem, když požádáte o dva předkrmy a žádné Primi, Secondi nebo Contorni, v poledne se poptáte po pizze nebo si po večeři poručíte latte macchiato. Konec konců, „náš zákazník – náš pán“. Autentická mamma na italském venkově ale nedokáže potlačit svůj údiv a pro jistotu se dvakrát přeptá, zda vám správně rozuměla.
Jídlu a stolování stále přináleží jeho společenská a výchovná funkce. Prostřednictvím slavností, náboženských, zemědělských i rodinných, je udržována návaznost na rodinné i kulturní dědictví.
Ne náhodou vzniklo právě v Itálii hnutí „Slow Food“. Popudem k jeho založení byl úmysl postavit v Římě poblíž Španělských schodů první italský McDonald‘s. Od roku 1986 se hnutí rozrostlo a dnes má 122 členských států. Jeho zakladatelé Carlo Petrini a Massimo Montanari od roku 2004 dokonce přednášejí na Univerzitě gastronomických věd v Pollenzu v Piedmontu a Colornu v Emigli-Romagna.
„Slow Food“ se kromě vytvoření sítě restaurací zaměřuje na zachování rozmanitosti pěstovaných druhů rostlin a živočichů, podporuje lokální kulinářské tradice, podílí se na organizaci slavností regionálních kuchyní, podporuje zachování místních úzkoprofilových specialit, nabízí výuku degustace, seznamuje s riziky fast-foodů, monokultur, omezeného genofondu a genetického inženýrství, vybízí k „etickému“ nakupování na místních trzích.
Konvivium Slow Food vzniklo v České republice až v 2000, ale jeho základní orientace byla zaměřena především na pěstování, výrobu a degustaci vín. Členy byly v naprosté většině cizinci žijící v ČR a dorozumívacím jazykem byla angličtina. Co na to my, Češi a Slováci?
Napsáno na počátku května 2009 na nejjižnějším cípu pevninské Itálie pod vlivem dobré večeře a sklenky vína „da tavola“ z místních prosluněných svahů.
MUDr. Kateřina Lucká
svestka@iol.cz

Napsal : katerina lucka | Pá, 19. červen 2009 - před 441 týdny

Sen s tvrdým přistáním aneb reportáž z homeopatické nemocnice v Glasgow

Sen s tvrdým přistáním aneb reportáž z homeopatické nemocnice v Glasgow

Na sedadlech stylově anglického taxíku míjíme obrovský komplex moderních budov nemocnice Gratnavel Glasgow. To, co je prozatím vidět, poněkud nezapadá do mé představy o předpokládaném klidném prostředí homeopatické nemocnice.
Po chvíli se však za zatáčkou vynoří zaoblená budova obklopená krásnou zahradou, působící jako oáza v poušti. Není pochyb, že jsme na místě.
Homeopatická nemocnice v Glasgow byla uvedena do provozu teprve v roce 1999. Prostředky na její stavbu pocházejí z darů pacientů. Je to nízká budova o dvou křídlech. V jednom z nich se nacházejí ordinace, administrativní zázemí a místnost pro semináře, druhé slouží jako lůžkové oddělení s fyzioterapeutickým vybavením.
Architekt si dal záležet, aby prostředí nemocnice působilo na příchozí přívětivým dojmem. Jen málo stěn postrádá oblé tvary, všechny místnosti jsou, ač poměrně nízké, hodně osvětleny a mají přístup do zahrady. Ta v sobě skrývá nesporný léčebný potenciál. Yukám, japonské umeboši, bambusům, ani obrovskému eukalyptu zřejmě zdejší nepříliš vlídné počasí nijak neubližuje.
V nemocnici pracuje celkem dvanáct lékařů, z toho pět na plný úvazek. Pacientům slouží celkem patnáct lůžek. Péče o nemocné je zahrnuta do tzv. NHS (National Health Service), v rámci státního zdravotnictví je tedy plně hrazena. Pacienti však musí být doporučení lékařem některého jiného oddělení nemocnice Greatnavel.
Tak tomu bylo i během klinických supervizí, kterých jsem se počátkem dubna zúčastnila. Poté, co gastroenterolog či neurolog shledá, že pacientovi nemá v rámci svého oddělení a oboru co nabídnout, navrhne mu návštěvu homeopatické nemocnice. Systém, o kterém si můžeme (alespoň prozatím) nechat jenom zdát!
Pacienti jsou z velké části léčeni pouze ambulantně. Pokud jsou hospitalizování, přichází v pondělí a odchází v pátek. Zřídkakdy se hospitalizace protáhne na dva až tři týdny.
Jediné, co lehce vázne, je následná péče po propuštění z nemocnice. Pacienti jsou doporučení k některému z privátních homeopatů, to už ale na vlastní náklady nebo náklady některých vstřícných pojišťoven.
Dr. Tom Whitmarsh, který mě svým pracovištěm provázel, je se spoluprací s alopatickými kolegy spokojen. Sem tam se sice vyskytnou určité tlaky, ty ale nijak nepřesahují únosnou míru a lze je chápat jako běžnou rivalitu mezi jednotlivými odděleními velké nemocnice.
„Někdy je těžší vyjít s některými úzkoprsými homeopaty než s alopatickými kolegy, pokud jsou otevření a ochotní vnímat jiný úhel pohledu,“ říká s úsměvem.
Když jsem procházela po dřevěném roštu u jezírka v zahradě, uklouzla mi noha a já jsem se zhroutila na zem. Rychlý pohyb v neobvyklém směru okamžitě zaznamenala sestra z recepce. V mžiku byla u mě. Poté co jsem ji vehementně přesvědčovala, že mi nic není, je jsem opravdu v pořádku a že je to spíš legrační situace, si mě změřila pohledem pronikajícím do morku kostí. Poodešla a přinesla mi Arnicu 30C. Nedbala na moje protesty, spadající do obrazu léku, a trvala na tom, abych si lék vzala.
Pocity rozlámaných zad a pohmožděné nohy jí na druhý den daly zapravdu... Asi jsem ji přece jen měla poslechnout!

MUDr. Kateřina Lucká
svestka@iol.cz
(Homeopatické listy 1-2/2008)

Napsal : katerina lucka | Ne, 28. prosinec 2008 - před 466 týdny