probíhají pravidelně každý měsíc na Klinice TCM, Národní 11, Praha 1, metro Národní třída (B), tram 6,9,18,22 (zast. Národní divadlo) - vždy od 14.00 do 15.00.
Následující plánované termíny jsou:
Úterý 13. března 2012
Středa 11. dubna 2012
Středa 16. května 2012
Úterý 19. června 2012
Konzultace lze domluvit i individuálně.
MacRepertory je nejmodernější a nejrozsáhlejší repertorizační
program, který zahrnuje až několik desítek repertorií od klasických po
současná a několik desítek knih klasických i současných autorů s
klíčovými poznámkami k jednotlivým lékům. ReferenceWorks je
počítačová encyklopedie, čítající t.č. více jak 800 elektronických
svazků pokladů homeopatické literatury. Programy jsou k dispozici v
angličtině, němčině a francouzštině.
Poslední verze obsahuje navíc tzv. Philosophy Package obsahující 1400 stran statí klasiků i současných homeopatů.
Přestože žádný homeopatický program samozřejmě nenahradí podstatnou část práce homeopata, jakou je mj. analýza případu a terapeutická rozvaha, ušetří spoustu času při studiu a repertorizaci a spoustu nákladů na odbornou literaturu.
Účast na workshopu je bezplatná.
Vzhledem k omezené prostorové kapacitě je lépe se předem přihlásit po e-mailu (svestka@iol.cz, katerinalucka@seznam.cz ).
Napsal : katerina lucka | Čt, 25. listopad 2010 - před 65 týdny
Prostřednictvím
Homeopatické knihovny si můžete objednat spoustu zajímavých homeopatických klasických i moderních knih. Kompletní nabídku titulů v
angličtině a němčině najdete na
www.narayana-publishers.eu.
Poštovné pro hromadnou objednávku Knihovny je zdarma, což velmi
podstatně snižuje náklady za zasílané knihy. V případě zájmu o nabízené tituly směrujte svoji objednávku na adresu katerinalucka@seznam.cz.
Napsal : katerina lucka | Čt, 26. únor 2009 - před 155 týdny
Sen s tvrdým přistáním aneb reportáž z homeopatické nemocnice v Glasgow
Na sedadlech stylově anglického taxíku míjíme obrovský komplex moderních budov nemocnice Gratnavel Glasgow. To, co je prozatím vidět, poněkud nezapadá do mé představy o předpokládaném klidném prostředí homeopatické nemocnice.
Po chvíli se však za zatáčkou vynoří zaoblená budova obklopená krásnou zahradou, působící jako oáza v poušti. Není pochyb, že jsme na místě.
Homeopatická nemocnice v Glasgow byla uvedena do provozu teprve v roce 1999. Prostředky na její stavbu pocházejí z darů pacientů. Je to nízká budova o dvou křídlech. V jednom z nich se nacházejí ordinace, administrativní zázemí a místnost pro semináře, druhé slouží jako lůžkové oddělení s fyzioterapeutickým vybavením.
Architekt si dal záležet, aby prostředí nemocnice působilo na příchozí přívětivým dojmem. Jen málo stěn postrádá oblé tvary, všechny místnosti jsou, ač poměrně nízké, hodně osvětleny a mají přístup do zahrady. Ta v sobě skrývá nesporný léčebný potenciál. Yukám, japonské umeboši, bambusům, ani obrovskému eukalyptu zřejmě zdejší nepříliš vlídné počasí nijak neubližuje.
V nemocnici pracuje celkem dvanáct lékařů, z toho pět na plný úvazek. Pacientům slouží celkem patnáct lůžek. Péče o nemocné je zahrnuta do tzv. NHS (National Health Service), v rámci státního zdravotnictví je tedy plně hrazena. Pacienti však musí být doporučení lékařem některého jiného oddělení nemocnice Greatnavel.
Tak tomu bylo i během klinických supervizí, kterých jsem se počátkem dubna zúčastnila. Poté, co gastroenterolog či neurolog shledá, že pacientovi nemá v rámci svého oddělení a oboru co nabídnout, navrhne mu návštěvu homeopatické nemocnice. Systém, o kterém si můžeme (alespoň prozatím) nechat jenom zdát!
Pacienti jsou z velké části léčeni pouze ambulantně. Pokud jsou hospitalizování, přichází v pondělí a odchází v pátek. Zřídkakdy se hospitalizace protáhne na dva až tři týdny.
Jediné, co lehce vázne, je následná péče po propuštění z nemocnice. Pacienti jsou doporučení k některému z privátních homeopatů, to už ale na vlastní náklady nebo náklady některých vstřícných pojišťoven.
Dr. Tom Whitmarsh, který mě svým pracovištěm provázel, je se spoluprací s alopatickými kolegy spokojen. Sem tam se sice vyskytnou určité tlaky, ty ale nijak nepřesahují únosnou míru a lze je chápat jako běžnou rivalitu mezi jednotlivými odděleními velké nemocnice.
„Někdy je těžší vyjít s některými úzkoprsými homeopaty než s alopatickými kolegy, pokud jsou otevření a ochotní vnímat jiný úhel pohledu,“ říká s úsměvem.
Když jsem procházela po dřevěném roštu u jezírka v zahradě, uklouzla mi noha a já jsem se zhroutila na zem. Rychlý pohyb v neobvyklém směru okamžitě zaznamenala sestra z recepce. V mžiku byla u mě. Poté co jsem ji vehementně přesvědčovala, že mi nic není, je jsem opravdu v pořádku a že je to spíš legrační situace, si mě změřila pohledem pronikajícím do morku kostí. Poodešla a přinesla mi Arnicu 30C. Nedbala na moje protesty, spadající do obrazu léku, a trvala na tom, abych si lék vzala.
Pocity rozlámaných zad a pohmožděné nohy jí na druhý den daly zapravdu... Asi jsem ji přece jen měla poslechnout!
MUDr. Kateřina Lucká
svestka@iol.cz
(Homeopatické listy 1-2/2008)
Napsal : katerina lucka | Ne, 28. prosinec 2008 - před 164 týdny
Podle článků v Lancetu se zdá, že se v Británii zvyšuje tlak proti homeopatii. Můžete nám o tom něco říci? Co se dnes v Británii děje?
Homeopatie je skutečně předmětem soustředěného a organizovaného útoku. Dlouho jsme si říkali, že si možná celou situaci jen vymýšlíme, nebo že trpíme stihomamem, když si myslíme, že homeopatie má v Anglii takové nepřátele. Ale celá věc už je tak daleko, že se nedá vnímat jinak, než že se určitá skupina lékařů a vědců snaží homeopatii vyřídit.
Když si na internetu přečtete některé chaty, kde spolu tito skeptikové a nepřátelé veškeré medicíny, nezaložené na materiálních důkazech, komunikují, je vám z toho, co píší, jasné, že jsou skutečně rozhodnuti pokusit se zničit homeopatii.
Domnívám se, že žádné z odvětví homeopatie se tomu nevyhne. Homeopaté-nelékaři jsou samosebou zvyklí na nerudné chování, protože jsou všeobecně vědeckým establishmentem považováni za neschopné praktikovat jakýkoliv druh medicíny. Avšak ani homeopaté-lékaři nejsou imunní. V jistém smyslu jsou nejsnazším cílem útoků, protože jsou lékaři a měli by se věnovat řádné medicíně a ne nějakému čarodějnictví, pro které neexistuje vědecký důkaz.
V Anglii je snadné zaútočit na lékaře-homeopaty, protože v případech, kdy dostávají nějaký příspěvek od státu, je možné utáhnout kohoutky tím, že se na správných místech vyvine dostatečně silný tlak. Následkem toho všechny homeopatické nemocnice musely zredukovat nabídku služeb. Některé z nich, jako na příklad nemocnice v Tunbridge Wells, budou možná zavřeny úplně. Dostupnost homeopatického léčení skrze zdravotní pojištění je také značně zredukováno, protože organizace, které rozdělují peníze mezi všeobecné lékaře a specifikují, nač mají být použity, jsou pod tlakem našich nepřátel, kteří tlačí na to, aby finanční podpora šla jen na ty výkony, které jsou vědecky podložené. Vlastně je to všechno velice smutné, protože všechna ta omezení a uzavírání nemocnic jsou pravděpodobně nevratná.
Ona skupina, která organizuje kampaň proti homeopatii, se také pokusila napadnout homeopatické vzdělávání. Napsali děkanům několika univerzit, které učí homeopatii a udělují z ní absolutorium, v tom smyslu, že přece není možné udělit titul bakaláře či magistra přírodních věd absolventu čehosi, co není vědecky doloženo.
A tito lidé nejsou ve své kampani neúspěšní. Dosahují velice zřetelných výsledků snadno a rychle. Je to na pováženou... Situace je pro nás velice vážná.
Víte, pro nás v České republice je to velmi překvapující, když se něco takového děje v zemi s tak dlouhou homeopatickou tradicí, v zemi, kde je homeopatie tak dobře zavedena, kde tolik lidí bylo homeopatií vyléčeno a tolik z nich se o homeopatickou léčbu zajímá...
Člověk by si řekl, že konečné slovo budou mít uživatelé homeopatie, tedy veřejnost, která se rozhodne léčit sebe nebo své rodiny homeopaticky, a že výsledky, kterých homeopaté dosáhnou v jejich léčbě budou dostatečnou zárukou toho, že veřejnost bude vždy homeopatii nakloněna. Naneštěstí si myslím, že to takhle jednoduché není.
Stačí se jen podívat na to, jak dopadla homeopatie v Americe, kde byla v 19. století pevně zakotvena a znamenala skutečnou alternativu lékařské léčby. Všude bylo mnoho homeopatů, kteří pilně praktikovali, homeopatii vyučovaly seriózní instituce, nejlepší světoví homeopaté – Kent, Hering, Boger, Boenninghausen – odváděli velmi dobrou práci a přesto tu během dvaceti třiceti let homeopatie prakticky vymizela. Homeopatie byla totálně zdecimována již za pár krátkých let po smrti Kenta. V roce 1922 vyšla tak zvaná Flexnerova zpráva, která doporučila vládě – stejně jako se to děje nyní – aby vzhledem k tomu, že homeopatie nemá žádnou vědeckou hodnotu a žádné místo v moderní medicíně, byla všechna zdravotnická a vzdělávací zařízení přeměněna na alopatická. A homeopatie byla prakticky přes noc vyřízená. Jen velmi malý zbytek homeopatů pokračoval v práci. Takže, jak vidíme, historie nás učí, že něco, co se zdálo být velmi životaschopné a neotřesitelné, může velice rychle zmizet.
Nakonec, jako homeopaté si tedy musíme přiznat, že to, co děláme, je zcela nepřijatelné pro některé členy lékařské a vědecké obce. Nedokáží to integrovat do svého chápání medicíny a mají pocit, že to musí zničit. Homeopatie je cosi, co nemohou tolerovat, s čím neumějí žít. A také si musíme přiznat, že tito lidé mají mnohem větší moc než my. A že skutečně mají tu moc nám zavřít praxe. Pokud s nimi budeme bojovat, a to úspěšně, musíme zvolit opravdu chytrou strategii. Protože doufat v to, že se nás naši pacienti zastanou a že naše výsledky budou mluvit za nás, nestačí.
A co vlastně můžeme dělat?
V Anglii se v současné době soustředíme hlavně na to, abychom dokázali, že homeopatie funguje. Takže jak lékaři, tak homeopaté-nelékaři snášejí důkazy a připravují studie s dostatečným vědeckým základem, jejichž výsledky by byly prokazatelné a opodstatnily existenci homeopatie.
S tím je ale také dost problémů. Podle mého názoru není možné sestavit zkoušky homeopatických postupů, které by odpovídaly standardním vědeckým pokusům a kriteriím dvojitě slepé randomizované zkoušky. Homeopatie je individuální léčba, není to léčba populace. Znepokojuje mne, že je tolik energie vkládáno do něčeho, co je možná zbytečné. I kdyby se nám povedlo shromáždit věrohodné výsledky, které by dokazovaly, že homeopatie funguje, na ty, kteří chtějí zničit homeopatii, by to stejně neudělalo dojem. Galileo si stěžoval, že když předváděl, jak se země točí kolem slunce, někteří z jeho odpůrců z řad církve se dokonce odmítali podívat teleskopem. Nemohli přece udělat něco, co by otřáslo jejich přesvědčením.
Dr. Liz Thompsonová z homeopatické nemocnice v Bristolu bude v dubnu hovořit na konferenci organizované Society of Homeopaths o výzkumu v homeopatii. Viděl jsem podklady a zaujalo mne tam něco, co se zdá být možnou strategií. Dr. Thompsonová navrhuje, že bychom neměli plýtvat energií na pokusy přesvědčit zaryté skeptiky, kteří nikdy za žádných okolností neuvěří důkazům, které shromáždíme. Důležité je spíš přesvědčit ty, kteří činí rozhodnutí, lidi, kteří mají moc zavírat nemocnice či je nechat otevřené, zodpovědné osoby, které vytvářejí studijní plány na univerzitách či stanovují, jaké služby budou poskytovat ordinace praktických lékařů. Na tyto lidi se musíme soustředit. A když napřeme své snahy tímto směrem, budeme moci ignorovat tu poměrně malou skupinku těch, kteří se snaží za každou cenu homeopatii zničit. Myslím, že toto je mnohem rozumnější cesta kupředu.
Dá-li se toho dosáhnout výzkumem, to nevím. A znovu říkám, že nejsem přesvědčen, že se dá nějakým smysluplným a zároveň vědeckým způsobem dokázat, že homeopatie funguje. Prostě nevím jak. Nedá se natěsnat do kriterií vědeckých výzkumů. V nich je homeopatie beznadějně drcena. A studie, které popisují, co se stane, když podáte potencovanou směs pylů stovce lidí se sennou rýmou... to není homeopatie.
Další způsob, jak přemoci tento útok na homeopatii, je mobilizovat media na podporu homeopatie. Do jisté míry se to děje. Lidé hovoří ve prospěch homeopatie pokaždé, když se odehraje další útok. Známí či slavní lidé píší články do stejných novin, kde vyšel útok skeptiků na homeopatii. A v nich říkají: „Podle mé zkušenosti homeopatie funguje. Takže se mi nesnažte dokazovat, že nefunguje, protože já vím, že ano.“ Samozřejmě to není vědecký argument, ale může imponovat veřejnosti. A může to být přesně ten způsob obrany, který potřebujeme. Jakákoliv obranná strategie musí zahrnovat masová media, protože dnes mnohem víc než před sto dvaceti lety v Americe mají media moc ovlivnit mínění veřejnosti. Takže možná bude nejlepší soustředit se na toto téma.
Dalším strategickým tahem by mohlo být pokusit se zaútočit na skeptiky, či se pokusit jim lépe porozumět a nějakým způsobem podrýt jejich postoje. Ale jejich vědecká pověst bývá většinou neposkvrněná a negativní diskreditující kampaň většinou nebývá ani příjemná, ani příliš morální. Když to někdo v politice udělá, většinou se mu to vrátí. Nemyslím si, že bychom se měli vydat touto cestou. Faktem však zůstává, že většina těchto skeptiků jsou velmi zvláštní typy lidí, posedlí svou představou. Neměli by tedy něco rozhodovat za ostatní, protože vyjadřují pouze svůj vlastní názor. Jejich názory jsou vyhraněné a jsou zaujati proti něčemu, čemu nerozumí a co se jim nelíbí. O nic jiného tu nejde. Ve skutečnosti by neměli mít žádné právo ovlivňovat vládní politiku, týkající se alternativní medicíny.
A pak je tu další způsob, méně praktický... jenže já se domnívám, že v jistém smyslu nesmíme v této situaci ztratit samotnou homeopatii. Homeopatie jako taková nikdy nezanikne. Nemůže, protože je založena na principech, které jsou nezničitelné, které nejspíš leží v jádru jakéhokoliv opravdového léčení, jaké se kdy podařilo uskutečnit. Mluvím o zákonu podobnosti. Pokud dokážeme zůstat otevření tomu, čím homeopatie skutečně je a co dokáže, a tomu, že její potenciál dokáže přinést do zdraví pacientů zásadní změny, pak je velmi důležité, abychom se nenechali urážet či deprimovat lidmi, kteří nás napadají.
Myslím si, že pokud se podíváme na svou práci, na to, co děláme a jak je to dobré, pak jaksi toto samo o sobě bude homeopatii chránit. Budeme energeticky chránit sebe i samotnou homeopatii před těmito útoky. Protože nemohou trvat věčně. Kdybychom se snažili s těmi lidmi bojovat na jejich vlastní půdě, byli bychom velmi zranitelní. Čím víc se snažíme udělat z homeopatie čistě vědeckou záležitost, tím víc se vzdálíme od kořenů homeopatie, od toho, čím homeopatie opravdu je. A to by oslabilo naše spojení s homeopatií i ji samotnou.
Takže takto tomu rozumím. Určitě je to všechno velmi zneklidňující. Je nepříjemné ocitnout se v takové situaci, znovu a znovu číst články, ve kterých nevědomí lidé útočí na něco, čemu nerozumí, slovy nevybíravými a nepříjemnými. A když se tohle může dít v Británii, která, jak jste říkala, má dlouhou a uznávanou homeopatickou tradici, podporu královské rodiny a tak dál, může se to snadno stát kdekoliv jinde. A v jiných zemích to může jít daleko rychleji a důsledky mohou být daleko dramatičtější. Takže si myslím, že celá věc se týká veškeré homeopatické komunity – na celém světě, nejen v mé zemi.
Ptala se Katka Lucká, přeložila Lenka Ničková
(Homeopatické listy 1-2/2008)
Napsal : katerina lucka | So, 27. prosinec 2008 - před 164 týdny
Interview s londýnským homeopatem Errollem Bowyerem
Jak jste se stal homeopatem?
Žil jsem dva a půl roku v Indii a asi po pěti měsících jsem onemocněl dyzentérií, na kterou klasická léčba nezabírala. Nedaleko mne žil Kanaďan, který dělal korespondenční kurs homeopatie, každý měsíc dostával poštou balík domácích úkolů. No a on mi udělal diagnózu a začal mne léčit a dal mi několik léků. Prvním z nich byla Aloe, protože jsem hodně řešil, jestli přichází flatus nebo stolice, a myslím, že to bylo dobré předepsání. Pak se mi ulevilo a spřátelili jsme se. On četl tuny knih o homeopatii, všechny vyšly v Indii a tak mi řekl, proč si také nějaké nekoupíš, abys věděl, o co jde. Tak jsem to udělal. Pak jsem odjel do Srí Lanky a tam jsem zašel ke skutečnému homeopatovi a on mi dal lék, který byl prý můj konstituční a já se dalších osmnáct měsíců cítil skvěle. Vrátily se mi symptomy, které jsem míval dřív a také se mi udělal obrovský bolák na spánku a z něj vytekla spousta zeleného hnisu. O dva měsíce později se mi stejný udělal na zádech.
A tak jsem si řekl, tohle je zajímavé, a až se vrátím do Anglie, prozkoumám to, protože tohle já chci v životě dělat.
Kolik vám v tu dobu bylo?
Asi dvacet osm, dvacet devět let.
A co jste předtím dělal jako profesi?
Dělal jsem spoustu věcí. Vlastně jsem nevěděl, co bych měl dělat. Studoval jsem jazyky, trochu jsem učil, pracoval v nemocnici... Pak jsem odjel do Indie, abych se našel, a pak jsem se vrátil do Anglie. V té době tam byly pouze dvě homeopatické školy pro nelékaře. Před nějakou dobou, když byl člověk lékař, tak stačilo mít čtyři víkendy výcviku a mohl pracovat v homeopatické nemocnici.
A tehdy nějaký Thomas Moore, který učil hodně lidí, založil dvě školy, jednu v Devonu a druhou v Londýně. Já zašel na tu londýnskou a tam mi řekli: Jste si jistý, že tohle opravdu chcete dělat? To budete muset nastoupit na řádné studium. Víte, že na to potřebujete peníze?
Já řekl, že žádné nemám, a tak jsem dva roky pracoval jako číšník, ušetřil dva tisíce liber a začal jsem studovat.
Mým prvním učitelem byl Peter Chappell, on tehdy vyučoval na londýnské škole a dovolil mi nastoupit do třetího ročníku, protože dva roky už jeho kurs běžel. Byl fantastický a bylo to od něj moc pěkné, že mi dovolil nastoupit do rozjetého kurzu. Víte, něco na tom je, že když jsou spolu lidé, co vědí hodně, a ti, co umí velmi málo, tak ti druzí se od prvních hodně naučí. Jemu to nevadilo, když někdo nastoupil do školy a nevěděl nic. Byla to malá skupina, bylo nás asi dvacet. Byli to skvělí lidé a vždycky jsme spolu v homeopatii dělali spoustu zajímavých věcí...
Jak jste začal svou praxi?
Stejně jako spousta lidí v Anglii – buď pracujete u naturopata, kde si pronajmete místnost, lidé platí vám a vy platíte nájem, nebo někdo pracuje doma, takže má z bytu ordinaci. Já tehdy začínal doma i na klinice a pak mi kamarádka nabídla, abych po ní vzal výuku večerních kurzů, takže jsem tam učil a bylo to výborné, protože jsem tím způsobem také získal pacienty.
Já tehdy cítil, že moje domácí praxe narušuje moje soukromí, moje hranice, zvonili na mě v devět večer, takže po dvou letech jsem to vzdal a soustředil se na práci na klinice. A to už dělám dvacet let. Pracuju tři dny týdně, ve středu, ve čtvrtek a v sobotu od devíti do šesti non-stop, s desetiminutovými pauzami. Naši recepční jsou velmi dobře vycvičení, volají mi každou celou hodinu, takže mám plnou podporu.
Také jsem po absolutoriu zjistil, že to, co umím, jsou pouhé základy, a že se musím dál učit. Chodil jsem na přednášky Vitoulkase, Ghegase, i Robin Murphy párkrát přijel, takže já vlastně ze všech sil nasával ode všech, kdo se tenkrát objevili v Anglii, abych měl dobré základy.
A jiné školy, kde jste učil?
Když jsem skončil školu, začal jsem chodit na sezení s jednou zkušenou britskou homeopatkou, která žila léta v Indii, velmi praktická dáma. Bylo jí necelých osmdesát a scházeli jsme se jednou měsíčně, ráno jsme dělali materii mediku a pak jsme pokračovali vztahy léků a odpoledne jsme měli pacienty. Odebrali jsme případ a diskutovali o něm a takhle to šlo čtyři roky. Ona byla velmi konzervativní, dělala jen „správnou“ homeopatii podle starých mistrů, žádnou modernu nepřipustila. Bylo to skvělé. Ona byla plné dobré, staré, praktické homeopatie. Homeopatické školy ji pořád zvaly, aby vyučovala filozofii. Já byl dobrý na praktické metody a ona mne přizvala, abych učil s ní. Takže jsem měl dvě želízka v ohni... Tak jsem patnáct let učil a tři dny v týdnu léčil a posledních deset let jsem byl vedoucím učitelem materie mediky na jedné škole a byli jsme dost populární. Měli jsme víkendové kurzy a také týdenní kurzy. Takže jsem školil homeopaty, kteří klidně mohli pracovat jako lékaři-homeopaté, protože od těch se homeopatických znalostí vyžadovalo jen velmi málo. Často ke mně přišli pacienti, kteří brali Sepii 10 M třikrát denně dva, tři měsíce, takže jsem je musel na tři měsíce poslat pryč a teprve pak odebrat případ. To, co se dělo v některých homeopatických nemocnicích, vůbec nebylo dobré, a tak se stalo, že nelékaři měli najednou lepší školení než lékaři, a v devadesátých letech bylo v Anglii dvacet škol, ne jen dvě. A každý rok vycházelo třicet absolventů, se čtyřletým kurzem...
Jaká je situace dnes?
Stalo se to, že školy chtěly mít univerzitní statut, dávat svým absolventům titul bakaláře přírodních věd. Bylo kolem toho hodně politického intrikování, lidi se snažili získat peníze, prestiž, bylo to trochu nechutné... No a teď tedy je několik škol, asi tři nebo čtyři, jejichž absolventi mají univerzitní titul bakaláře. Já učím deset let a osobně se mi moc nelíbí, že se homeopatie tituluje, protože jde většinou o spoustu dalších předmětů, které nemají s homeopatií nic společného. Student musí splnit spoustu kriterií, které opět nemají s homeopatií nic společného, a jsou tak vystresovaní... No, nejsem si jist, jestli je to dobré. Praxe dělá homeopata, my všichni jsme to tak dělali. V současné době počet studentů homeopatie klesá. Jedním z důvodů bude snaha farmaceutických společností zdiskreditovat homeopatii.
Jaké to pro tebe je být homeopatem? V denním životě?
Víš, to, že farmaceuti se snaží zdiskreditovat homeopatii, se v mé praxi tolik neobráží, dělám to už dvacet let a lidé za mnou hodně chodí stejně. Člověk když jde za homeopatem, tak se ho tohle nedotkne. V tom to není.
A co tvoji studenti a jejich praxe?
Tak jsou tu dvě věci: často ti, kteří jsou na tom studijně dobře a mají nejlepší známky, nebývají v praxi ti nejlepší homeopaté a bůhví proč ti, kteří prošli s odřenýma ušima, bývají ti nejlepší...A druhá věc: ze všech studentů, které jsem učil, dělá homeopatii tak deset, patnáct procent, takže do praxe jich přijde jen málo.
Proč tomu tak je?
Myslím si, že to souvisí s osobnostním vývojem. Každý z nás má nějaké zranění, na kterém musí pracovat, jsme zranění léčitelé, ze kterých se stávají vyléčení léčitelé, kteří mohou pomoci právě lidem, kteří trpí podobně jako my sami v minulosti. Funguje to jako magnet. Myslím, že spousta lidí začíná studovat homeopatii právě z důvodu svého vnitřního zranění. Ten Kanaďan, který mě léčil v Indii, s oblibou říkával, že homeopatie je druhem osvíceného fanatismu, který je třeba používat vyrovnaným způsobem a držet balanc.
Po ukončení základního kurzu jste udělali jen první krok. Je třeba pokračovat ve studiu, v práci na sobě. Jsou tři zásady, kterých je nutné se držet, aby se člověk stal dobrým homeopatem: studovat tvrdě materii mediku, snažit se pochopit esenci léku a esenci případu a pracovat tvrdě na svém vlastním materiálu. Často možná ti, kteří neměli nejlepší výchozí pozice a byli hodně zranění, právě proto, že museli udělat tolik práce, se pak stávají dobrými homeopaty.
Co byste nám řekl o situaci, která teď v Británii kolem homeopatie vyvstala?
Máme v Británii čtyři homeopatické nemocnice – v Bristolu, Glasgow, Tunbridge Wells a v Londýně. Spotřebují slovy nula nula nic z celkového rozpočtu NHS. Ale přesto se ozývají hlasy, které chtějí tyto nemocnice zavřít. Prostředkem k tomu je diskreditace homeopatie pomocí médií. Někteří lékaři píší články proti homeopatii do novin.
Další věc, která se teď děje a která je pro homeopatii hodně špatná – máme asociaci homeopatů, která zhruba před sedmi lety začala vytvářet oficiální registr homeopatů. To znamená, že každý, kdo je na seznamu zmíněn, ctí určité principy, které se týkají homeopatie – podávání jednoho léku v jednom časovém období, miasmata, používání léků, které prošly provingem atd.
Před třemi měsíci byl na BBC program, ve kterém se skrytou kamerou navštívili dvacet homeopatů, kteří byli na tomto registru, a jako pacienti je požádali o homeopatickou prevenci malárie. Všichni do jednoho jim podali nějaký lék – Malaria – a tvrdili, že tímto způsobem jsou jako pacienti před malárií chráněni. Tohle je opravdu nesmysl, protože vím o případech, kdy po takovéto „prevenci“ (Malaria 30 C každý týden) lidé malárii dostali a dokonce zemřeli. Podle mého názoru tohle je daleko od klasických homeopatických principů.
Teď pro začínající homeopaty není v Británii dobrá situace, protože se zde šíří atmosféra strachu, takže se spousta absolventů bojí začít praktikovat.
Jak vypadá váš všední den? Vaše každodenní homeopatická praxe?
V současnosti mám docela hodně práce. První vyšetření trvá obvykle dvě hodiny, follow up asi hodinu. Léky nedávám přímo, nechávám si prostor na domácí práci, abych mohl případ analyzovat, což udělám zhruba do týdne. Práce na případech mě opravdu baví. Mám taky telefonický den, kdy mi lidé volají, a to nemám moc rád, ale je to potřeba. Chybělo mi učení, takže jsem začal zase vyučovat. Nejraději mám vyučování materie mediky. Chystám se dělat jednu za měsíc postgraduální kurz.
Co byste si do budoucnosti přál, pro sebe, pro homeopatii?
Co se mě týká, rád bych integroval veškerý materiál, který jsme dostali k dispozici na postgraduálním kurzu Massima Mangialavoriho v Boloni, protože podle mě je to velmi cenné, ale je třeba se s tím sžít a hodně na tom pracovat. Takže mým přáním je předepisovat dobrá simillima a být dobrým homeopatem. Také bych rád pokračoval v cestách do Indie s mými studenty protože Indie je země pro homeopatii netušených možností. Homeopati tam mají opravdu volné ruce, v praxi vidíte věci, se kterými se v naší denní praxi nemáte možnost setkat, ohromnou škálu patologií.
Pro homeopatii bych si přál, aby se homeopaté nevzdalovali jejím základním principům, protože když se to stane, ztrácíme něco velmi cenného, esenci homeopatie, a to by mohlo být velmi nebezpečné. Homeopaté potřebují mít opravdovou podporu v dobré klasickém vzdělávání.
Katka Lucká, Berlín, únor 2008
Překlad Lenka Ničková
(Homeopatické listy 1-2/2008)
Napsal : katerina lucka | So, 27. prosinec 2008 - před 164 týdny
Při četbě předchozích řádků se zřejmě leckterému homeopatovi honí hlavou, kolik takových dětí už ve své ordinaci potkal a jaké typologie nejčastěji této diagnóze odpovídají.
Podle mých zkušeností převládají některé skupiny léků, i když samozřejmě nelze vytvořit jejich plná výčet.
Jako první mě napadají pavoučí léky (Tarentula cubensis, Tarentula hispanica, Aranea diadema, Aranea ixobola, Latrodectus katipo, Latrodectus mactans, Loxosceles reclusa, Mygale lasiodora, Theridion curassavicum), z pavoukovitých také Trombidium muscae domesticae a samozřejmě stíři Androctonos amurreuxi hebraeus a Buthus australis.
Typologie pavoučích léků se v kostce vyznačuje hyperaktivitou, která není směrovaná ani usměrnitelná, ani nemá hmatatelný výsledný efekt, je charakteristická sebedestruktivním vztekem a odmítáním autority, potížemi s přijímáním potravy z důvodu špatného vztahu k vlastnímu tělu a absencí požitku z jídla. Pavoučí léky jsou známé specifickým vztahem k hudbě, zejména k rytmické hudbě. Potíže s příjmem potravy se stávají prostředkem k vyjádření jejich nespokojenosti, kterou však není nikdo, ani oni sami, schopni ukojit. Tyto obtíže se rovněž stávají manipulačním prostředkem vůči autoritám (až k projevům anorexie).
Pamatuji se na případ asi desetileté dívky, kterou přivedla úplně vyčerpaná matka s tím, že posledních několik týdnů odmítá jíst. Dívenka se k matce chovala poměrně hrubě, jídlo samo o sobě se pro ni stalo (jak sama přiznala s určitou dávkou škodolibosti a pocitem převahy) prostředkem k dosáhnutí svého. Ve škole většinou hyperaktivitu zvládala usměrnit, pokud ji dokázali dostatečně zaměstnat a pokud byla činnost dost kreativní. Hodně však záleželo na tom, zda autoritu učitele respektovala či nikoliv. Její ambice jí v tomto ohledu pomohly alespoň ve školním prostředí. Doma si však všechno kompenzovala.
Když uvažujeme o pavoucích, nelze opomenout různé typologie z říše hmyzu, které rovněž, ač jsou natolik rozmanité a různorodé, vykazují určité společné charakteristiky.
Jejich nejvýraznější psychickou dominantou je soutěživost, pramenící z obrovské existenční nejistoty a boje o přežití. Zjednodušeně řečeno: „Pokud nezvítězím, budu sežrán.“ Často je v pozadí nedostatečná podpora v rodině, nedostatečně empatické prostředí, což je vede k emocionálnímu odtažení, podezřívavosti až paranoidním rysům chování. Na fyzické úrovni vidíme nenasytnost (jako strategii k budování silné fyzické schránky), v jednom či druhém směru velmi významný vztah k masu a pálivé bolesti (které často metaforicky vyjadřují něco, co nelze psychikou integrovat) a postižení orificií, která mají vždy co do činění se smyslem pro uspokojení. Z této skupiny můžeme jmenovat léky: Apis mellifica, Cantharis vescicatoria, Cimex lectularius, Coccinella septempunctata, Coccus cacti, Culex musca, Doryphora decemlineata, Formica rufa, Pediculus capitis, Pulex irritans, Vespa crabro.
Z vlastní praxe můžu uvést případ předškolní holčičky s příznaky hyperaktivity a složitou sociální adaptací v prostředí mateřské školky, která měla chronický kašel, těžký defekt na úrovni buněčné imunity a opakované infekce močových cest. Kromě toho trpěla opakovanými nočními děsy a občasnými vysokými horečkami s až delirantním průběhem. Řádově několik měsíců docela dobře prospívala na Capsicu annuu, nakonec jí však pomohla Doryphora decemlineata. Doryphora má s čeledí solanaceae, kterou samozřejmě v úvaze o ADHD nelze opomenout, mnoho společných rysů. V tomto případě to byla určitá divokost chování, impulsivita, náhlost symptomů, noční děsy. Pro Capsicum i Doryphoru jsou společné rysy podezřívavosti a horší sociální přizpůsobivosti, na fyzické úrovni symptomy horka a pálivých bolestí.
Solanaceae (Belladonna atropa, Capsicum annuum, Dulcamara, Hyoscyamus niger, Lycopersicum esculentum, Mandragora, Solanum nigrum, Solanum tuberosum, Stramonium, Tabacum) jsou známé symptomy náhlosti, násilnosti, prudkosti, impulzivity, neklidu a leckdy destruktivního chování, spolu s příznaky nespavosti a nočních děsů.
Dále přichází v úvahu rostlinná čeleď Graminaceae (trávy – lipnicovité), kam zařazujeme následující léky: Anantherum muricatum, Arundo mauritanica, Avena sativa, Triticum repens, Saccharum officinarum – album, Secale cornutum, Zea italica
Kompetitivnost a žárlivost se zde orientuje na životní prostor, který až bludně hájí a ochraňují. Proto k nejčastějšímu zhoršení klinického stavu těchto dětí dochází v době nového přírůstku do rodiny. Děti čeledi Graminaceae jsou vskutku „horké typy“, ať už po fyzické stránce (ve smyslu obrovského výdeje energie a expanzívnosti chování a častých zánětů infekčního i alergického původu) nebo ve smyslu nadměrně stimulovaného systému po stránce psychické. Mají spoustu problémů s gastrointestinálním traktem – symptomy pálení a nejrůznější potravinové alergie. Jídlo je pro ně velkým tématem a jsou, ať už vědomým, či nevědomým způsobem, velmi kapriciózní. Na rozdíl od pavouků jsou ve svých ambicích poměrně strukturovaní a dosáhnou svého, jsou „busy“, ale také úspěšní. Ve srovnání s Nux vomicou (která je v mnoha ohledech podobná), jsou zacíleni spíš na kvantitu než kvalitu
Jsou velmi orientovaní na rodinu a často v dospívání obtížně prožívají proces separace a osamostatnění.
Vzpomínám si na případ asi šestiletého předškoláka se spoustou alergických problémů, jehož stav se prudce zhoršil s narozením mladšího sourozence. V té době musel být dokonce opakovaně hospitalizován s laryngitidami na JIP. Matka byla zoufalá, zejména pro jeho konflikty se spolužáky ve školce, ke kterým se choval agresivně, pro jeho těžkou separační úzkost, která se týkala spousty situací, ale zejména pro jeho velmi negativní vztah k mladšímu bratrovi, kterého buď ignoroval, nebo mu ubližoval, pokud se k němu byť jen přiblížil.
U čeledi Graminaceae většinou vypozorujeme také velmi specifický vztah k cukru a ke sladkému. V jeho případě to byl těhotenský diabetes matky, u něho téměř adikce ke sladkostem, které mu často vyvolávaly bolesti hlavy.
Další velkou skupinou, o které můžeme v souvislosti se syndromem ADHD a jinými poruchami chování uvažovat, jsou tzv. „amphetamin-like“, neboli velká skupina stimulancií, z nichž v homeopatii používáme léky Cacao theobrom, Coca erythroxylon, Coffea cruda a Coffea tosta, Damiana, Ginseng quinquefolium, Guarana, Sterculia (Kola nitida), Thea sinensis a další. Myslím, že bychom sem mohli z čeledi Rubiaceae zařadit i Ipecacuanhu a s ohledem na ADHD i Chinu officinalis, i když v jejím případě bychom si spíš asi představovali nesoustředěného snílka než hyperaktivní dítě s nadměrně stimulovanou ostrou myslí a poruchami spánku.
U „amphetamine-like“ se jedná se o hyperaktivní děti, jejichž psychická pohoda se zlepšuje jakoukoliv aktivitou. Ve své aktivitě jsou velmi efektivní, dokáží se předvést v pozitivním světle s dobrými výsledky, které však často neuspokojují jejich ambice. Přestože na pozadí můžeme tušit typický „horror vacui“, obrovský strach z prázdnoty, sahající daleko do osobní historie a pravděpodobně často související s pošramocenou image otcovské figury, jde o poměrně dobře strukturované osobnosti, jejichž velkým handicapem je nedostatečný kontakt s vlastním tělem. Je to samozřejmě i výhodná strategie, jak dosáhnout co nejlepších výkonů, jak necítit hlad, když mají práci, jak necítit bolest, když o něco opravdu jde. Druhou stranou mince je ale také absence smyslu pro požitek a slast ve všech aspektech, obtíže s navazováním vztahů a určitá emocionální oploštělost. Dovedeme si jistě představit i stav dekompenzace s fyzickým vyčerpáním, obluzeným myšlením a únavou s neschopností relaxovat, nespavostí, vyhublostí, kongestivními bolestmi hlavy, které jim alespoň umožní se zastavit, přestože proudy myšlenek zastavit nelze. Trpí pocity úzkosti z prázdnoty, které se coby symptomy mohou vyjádřit nejrůznějšími způsoby. U dospělých se vyskytují různé adikce, zejména na stimulačních látkách nebo nejrůznějších podpůrných potravinových doplňcích a přírodních preparátech. Jejich smysly jsou zbystřené, během dekompenzace jsou přecitlivělí na vše, včetně bolesti.
Asi bychom se měli pro úplnost zmínit i o případech dětí, u nichž se hyperaktivita neprojevuje natolik zjevně. Mám na mysli například typologie léku China officinalis. Díky a priori nepříliš velké energetické výbavě není jejich chování natolik nápadné, nicméně mohou také jevit známky poruchy soustředění , kdy se jim přes dobrou inteligenci nedaří prospívat ve škole. Mají nesmírně bohatý vnitřní fantazijní svět, do kterého se uchylují. Disproporce se většinou projeví v plné šíři až v dospělosti ve formě falešného sebeobrazu, neschopnosti seberealizace a projekce vlastního handicapu navenek.
Z dalších běžněji předepisovaných léků můžeme vzít v úvahu Chamomillu vulgaris nebo Cinu maritimu z čeledi Compositae.
Určitě nás napadnou soli rtuti. Z ordinace mám dobré zkušenosti s lékem Cinnabaris (tzv. rumělka neboli sulfid rtuti), který se i v čínské medicíně používal k utlumení nadměrného vzrušení a aktivity.
Za zmínku by nejspíš staly Polygonaceae s dvěma hlavními zástupci, kterými jsou Rheum palmatum a Rumex crispus.
Jejich společným znakem je snaha co nejvíce přitáhnout pozornost, takřka za každou cenu. Obsahují velké množství kyseliny šťavelové, kterou Jan Scholten spojuje ve své teorii s velkou požadovačností. Často se fenomén nedorozumění projevuje od nejútlejšího dětství, kdy jsou děti alergické na mateřské mléko. V podtextu čteme pocit odmítnutí, nepřijetí, opuštěnosti. Reakcí je kapriciózní chování, které ale svou podstatou sahá mnohem hlouběji, až k neschopnosti jakkoliv uspokojit potřeby dítěte, velký neklid a nervozita.
U Rhea se fyzická symptomatologie soustřeďuje na trávicí trakt, u Rumexu spíše na dýchací obtíže spastického typu. Žádné jídlo není dost dobré, každá stolice je jiná, žádna stolice není bez obtíží a uspokojující. Spánek je neklidný, s nočními můrami, náměsíčností, skřípáním zubů a spaním ve velmi bizarních pozicích. Zejména ve stavech nepohody trpí zimomřivostí.
U obou můžeme hovořit o tzv. protopatické bolesti, bolesti, jejíž kořeny sahají daleko do preverbální zkušenosti, takže reakce na ni je v podstatě generalizovaná a slovy a rozumem neuchopitelná. To se týká i dospělých pacientů. Bolest je projikována směrem ven, jakoby vždy měla nějaký vnější impuls, který ji způsobil. Obrannou strategií je potom podezřívavý nebo hypochondrický postoj, výsledkem nejrůznější typy alergií, v podstatě alergie na celý svět.
Mám v péči dnes už asi tříletého chlapce, kterého ke mě přinesli v době, kdy mu bylo asi tři čtvrtě roku. Měl velmi těžký ekzém po celém těle, který jen váhavě reagoval na hormonální léčbu a dietní opatření. Výkyvy byly značně závislé na jakékoliv dietní chybě, celé noci nespal, kroutil se, křičel, v bříšku se mu honila střívka, jeho stolice byla nevyzpytatelná. Při kolikách se vždy třásl zimou. Po několika nezdarech nakonec dobře zareagoval na Rheum palmatum, které užívá dodnes. Jeho stav se postupně upravil tak, že začal dobře spát, začal mít pravidelnou a stabilní stolici bez zažívacích problémů a ekzém se upravil. Přesto občas velmi prudce a opakovaně zareagoval na nějakou novou potravinu, kterou mu matka nabídla.
Na semináři o poruchách chování na podzim 2007 v Curychu představil (nebo spíš připomněl) Massimo Mangialavori několik méně známých léků. Většina z nich pochází ještě z Hahnemannovy doby.
Pro výrobu léku Mephitis putorius použil Constantin Hering ve třicátých letech devatenáctého století výměšek análních žlázek skunka. Chování těchto lidí, jak můžeme metaforicky vyvodit, je odpudivé a odpuzující, antisocialní. Cílem je odlišit se a tím získat ocenění. Potřeby nelze uspokojit ani co do kvantity ani co do kvality. Nadprodukce a zápach je klíčovým slovem – projevuje se kongescí, epistaxí, enkoprézou a enurézou. Podstatou je revolta proti otcovské figuře. Trpí spasmy dýchacích cest a nadměrnou mentální aktivitou.
Dalším z méně známých, avšak užitečným lékem, může být Hippomanes. Jedná se o koňské mekonium, jehož proving provedl rovněž Hering. Koňské mekonium bylo používáno starými Řeky pro afrodiziakální účely. Jeho efektem však nebylo zvýšit sexuální apetenci a intenzitu sexuálního zážitku, ale spíš zklidnění a poněkud příjemnější subjektivní prožívání sexuálního aktu. To je také podstatou jejich obtíží – neschopnost pocítit a prožít pocit uspokojení. Nic ze základních potřeb není možné uspokojit, má neustále hlad, ale žádné jídlo ho neuspokojí, hodně spí, ale spánek není dostatečný, často masturbuje, ale je to, jako by si nic, co se týká jejich těla, nemohli užít. Nemá potřebu komunikovat, jakoby mu ani komunikace nic nepřinášela. Jejich tělesné symptomy vyjadřují boj s prázdnotou. Mají spoustu kongestivních příznaků, neustálý pocit hladu, spastickou zácpu. Pocit prázdnoty je patrný zejména v dospělosti
Jalapa z čeledi Convolvulaceae byla tradičně používána jako trankvilizér a hypnotikum. Léky této čeledi patří mezi drogové substance, u nichž v rámci homeopatického obrazu postihneme určitou psychologickou izolovanost a tendence k únikům do jiných světů. (podobně je tomu také léku Coca erythroxylon zmíněného výše u stimulačních látek, vykazujícího rovněž charakteristiky drogových substancí.)
U Jalapy vidíme tendenci limitovat kontakt s vlastním tělem na co nejmenší míru, špatný vztah k některým základním lidským potřebám, jako je příjem potravy, vyprazdňování, spánek, vztah k bolesti nebo sex. Je zde několik základních témat, která nás mohou k Jalapě přivést, a to chronická zácpa, která se v době dentice mění na průjem, gastroezofageální reflux, špatné trávení a problémy se spánkem. Prořezávání zubů je samo o sobě důležitým tématem. Tendence k unikání se projevuje absolutním pohroužením do světa knih, pohádek a fantazie. Nejde o potřebu intelektuální stimulace, ale spíš o určité až autistické tendence. Dítě je podrážděné, rodiče nejsou schopni ho jakýmkoliv způsobem utěšit.
Čím může být homeopatická léčba dětem s poruchami chování užitečná? Jejich systém funguje na velmi složitém energetickém principu. To, aby udržely pozornost nebo se vmezeřily jakýmkoliv společensky únosným způsobem do stávajících norem chování, je stojí neuvěřitelné množství námahy a energie. Nezřídka se projevy nesouladu a nepohody projeví somatickými obtížemi, které děti v doprovodu jejich rodičů často přivedou do ordinace. V tomto ohledu je role homeopatie jasná.
Často tušíme v pozadí nějaký hluboký defekt, sahající do prenatálního období nebo do velmi ranného dětství. Proto ani vztah s rodiči není často ideální a není vnímán jako dostatečná opora. Vztah s terapeutem a arteficiální podpora formou konstituční homeopatické léčby mohou být velmi nápomocné. V situaci, kdy se dítě potýká současně s problémy soustředění, pocitem nespokojenosti a spoustou fyzických obtíží funkčního charakteru, může být homeopatie velmi prospěšná. Léčba může zprostředkovat lepší kontakt se sebou samým, s okolím i s dalšími lidskými bytostmi. Kruh ADHD nelze v určité smyslu a zejména po určitou vývojově danou dobu překročit, lze však posunout vynucené mantinely a umožnit tak dětem s tímto handicapem, aby se cítily a žily o něco lépe.
(Homeopatické listy 1-2/2008)
Napsal : katerina lucka | So, 27. prosinec 2008 - před 164 týdny
Ritalin začal být k léčbě ADHD používán v šedesátých letech minulého století. V roce 1975 byla v USA lehká mozková dysfunkce diagnostikována u milionu dětí, z nichž polovina užívala ritalin. Poradci koncernu CIBA ho doporučovali užívat v dalších a dalších indikacích.
Novartis, farmaceutická společnost, která je za výrobu Ritalinu v současnosti zodpovědná ve Velké Británii, připouští, že „...údaje o účinnosti Ritalinu při dlouhodobém užívání zatím nejsou uspokojující...“
To, že v současnosti bere Ritalin ve Spojených Státech přes milion dětí, je poněkud znepokojující tvrzení. Někteří radikálové hovoří v souvislosti s ritalinem o zneužívání dětí v globálním měřítku.
Celou situaci komplikuje fakt, že se u dětí často zpočátku užívání ritalinu projeví krátkodobé zlepšení na úrovni chování. Otázkou zůstává, zda jde o opravdové zlepšení či příznaky utlumení. Je situace, kdy dítě ve třídě nevyrušuje a je utlumené, pro dítě opravdovou pomocí? Máme oprávnění podat dítěti silnou drogu jen proto, abychom ho tak donutili „hezky hačat“?
Existuje předpoklad, že hyperaktivní děti jsou a priori vnímavější vůči negativním účinkům potravinových aditiv a olova z pohonných hmot. Pokud je to mu tak, je podávání další toxické dávky v dlouhodobém horizontu odpovědí na tento problém?
Jako vedlejší účinky ritalinu se popisují nervozita, nespavost, snížená chuť k jídlu, bolesti hlavy, ospalost, motání hlavy, dyskinezie, zamlžené vidění, záškuby, svalové křeče, tiky, taktilní a vizuální halucinace, depresivní nálada, bolesti břicha, nausea, zvracení, sucho v ústech, tachykardie, palpitace, arytmie, změny krevního tlaku a srdeční frekvence, angina pectoris, vyrážka, pruritus, kopřivka, horečka, bolesti kloubů, alopecia, trombocytopenická purpura, exfoliativní dermatitida, erythema multiforme, leukopenie, anemie a zpomalení růstu při dlouhodobém používání.
Podívejme se na logickou smyčku. Pokud v preklinických testech způsobuje lék nějaké poškození u laboratorních zvířat, výsledky se prezentují tak, že jejich účinek na lidský organismus není známý. Pokud lék nezpůsobí v pokusech na zvířatech žádný problém, výsledky svědčí o tom, že lék je bezpečný. Jaký mají tedy preklinické testy význam?
Při pokusech na myších ritalin vyprovokoval vznik hepatoblastomu, přesto je nadále předepisován dětem. Pokud mohou být preklinické testy bezpečně ignorovány, proč se tedy provádějí?
Ritalin je předepisován zhruba čtyřicet let. Navzdory tomu je kolem něho stále velké množství nezodpovězených otázek. Stále se neví jistě, zda má lék opravdu efekt a zda nemůže způsobit nějaké trvalé poškození
Známe prozatím jen některé statistiky.
Děti dlouhodobě léčené ritalinem jsou třikrát náchylnější k drogovým závislostem a sebevraždám. Ritalin se stal také součástí černého trhu, závislost na něm se projevuje podobně jako závislost na kokainu.
Zatímco v roce 1972 stálo sto tablet ritalinu 12 dolarů, v roce 2002 to už bylo 150 dolarů. Firma Novartis v té době jen na Ritalinu vydělávala 21 biliónů dolarů ročně.
Zdroje:
www.cchr.cz (Zpráva o rostoucím počtu mezinárodních varování před psychiatrickými léky, kterou vydala v roce 2004 Občanská komise za lidská práva – viz zajímavé webové odkazy)
www.vernoncoleman.com/ritalin.htm
(Homeopatické listy 1-2/2008)
Napsal : katerina lucka | So, 27. prosinec 2008 - před 164 týdny
Pár poznámek o poruše pozornosti s hyperaktivitou (Attention Deficit Hyperactivity Disorder – ADHD)
Porucha pozornosti s hyperaktivitou (ADHD) je jednou z nejčastějších psychických poruch, se kterými se v současnosti u dětí setkáváme. Dříve se více používala označení jako hyperkinetický syndrom nebo lehká mozková dysfunkce. Poruchy se projevují na mnoha úrovních a také při různém settingu – ve škole, v domácím prostředí i mezi vrstevníky. Pokud se problémům nevěnuje dostatečná péče a pozornost, mohou mít dlouhodobé následky sahající až do období dospívání a dospělosti.
Symptomy ADHD se vyznačují permanentní nebo dlouhotrvající nepozorností, hyperaktivitou a impulzivitou.
Nepozornost se může projevovat denním sněním, při kterém je dítě duchem nepřítomno nebo ho snadno upoutá cokoliv, co se děje zajímavého kolem něj.
Hyperaktivní dítě neposedí, nedokáže zůstat klidné, pobíhá, vykřikuje, skáče do řeči.
Impulzivní děti konají dříve, než si akci promyslí.
Nepozornost se projevuje časněji, symptomy hyperaktivity a impulzivity.většinou následují po nějaké době.
Zdaleka nejkomplikovanější situaci mohou mít denní snílci, protože jejich handicap lze ve škole snadno přehlédnout a jejich horší výsledky mohou být snadno mylně interpretovány.
Stejně tak impulzivní děti mohou být nazírány jako neposlušné, s problematickou kázní.
Diagnóza ADHD není jednoduchá.
Podle Mezinárodní klasifikace psychických chorob (Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders DSM-IV-TR) existují tři hlavní typy ADHD.
S převažující hyperaktivitou a impulzivitou
S převažující nepozorností
Kombinovaný typ
Protože každé dítě občas zlobí, je neklidné nebo nespokojené, je třeba hodnotit míru vyjádření těch kterých symptomů, jejich intenzitu, výraznost, délku trvání – také v porovnání s vrstevníky. Je třeba zhodnotit, do jaké míry může být chování dítě pouze reakcí na zátěž jakéhokoliv charakteru.
Symptomy ADHD lze snadno zaměnit se změnou chování, kterými dítě kompenzuje náhlé změny ve svém životě, například smrt některého z rodinných příslušníků, rozvod rodičů nebo ztrátu zaměstnání otce či matky a existenční problémy. Je třeba vyloučit neurologické příčiny, stejně jako psychické problémy jiného charakteru, jako jsou depresivní a úzkostné poruchy.
Někteří rodiče jsou schopni vyhodnotit míru hyperaktivity a nepozornosti u svých dětí ještě dávno před tím, než děti nastoupí školní docházku.
Častěji je syndrom ADHD rozpoznán až v případě, kdy se projeví obtíže v soustředění ve škole. Obvykle na něj upozorní učitelé, kteří ale ne vždy mají pro potřeby dítěte.pochopení.
Občas pozorujeme poruchy učení, vyjadřovací problémy, logopedické vady, dyslexii, dysgrafii a dyskalkulii.
Malé procento dětí trpí tzv. Tourettovým syndromem – děti dělají různé grimasy, mrkají, mají nervózní tiky, mohou vyluzovat nejrůznější zvuky, jako je posmrkávání a odkašlávání, nebo vykřikují. Nejde sice o často se vyskytující poruchu, o to častěji je však spojena se syndromem ADHD. Konvenčně se tyto děti medikují.
Na úrovni chování, spíš u chlapců, se ADHD projevuje vzdorovitostí, tvrdohlavostí, výbuchy vzteku a jistou agresivitou.
U 20 až 40% dětí se vyvinou poruchy chování a určité sociálně závadné vzorce. Děti se perou, lžou nebo kradou, některé typy chování mohou dospět až na úroveň antisociální závažnosti. Děti jsou v ohrožení různých drogových závislostí, ke kterým mají výrazné sklony.
U některých dětí se mohou vyvinout různé úzkostné či depresivní stavy nebo bipolární poruchy.
Díky vývojovým rozdílům mezi dětmi, rozdílům v jejich temperamentu a povaze je někdy těžké ADHD diagnostikovat, a přísluší jen odborníkům rozhodnout, zda je dítě hyperaktivní nebo jen nezralé či neukázněné či trpí jinou poruchou.
Příčiny ADHD z pohledu konvenční medicíny
Obecně se usuzuje na nejrůznější environmentální faktory, které mohou mít vliv na intenzitu a hloubku potíží (účinek těžkých kovů, potravinových aditiv, rafinovaného cukru a samozřejmě i užívání alkoholu a kouření v těhotenství). Neprokázala se žádná korelace mezi poraněním mozku v anamnéze u dětí s diagnózou ADHD.
V brožurce, kterou k tomuto problému vydal Národní institut pro duševní zdraví (The National Institute of Mental Health NIMH), který je součástí Národního institutu pro zdraví (The National Institutes of Health NIH) při americké vládě, se píše, že příčiny syndromu ADHD jsou nejspíše biologické, a úsilí vědců směřuje k tomu, aby sňali těžiště zodpovědnosti z rodičů a snížili jejich pocity viny ze zanedbání.
Dnešní svět je v některých ohledech naruby. Porovnejte tento přístup s pohledem čínské medicíny...
Možná bychom měli o problému uvažovat ve větší šíři a vzít v potaz i životní styl a vztah matky ke svému těhotenství a ještě nenarozenému dítěti.
Léčba ADHD konvenční cestou
Léčba směřuje k podpoře kontroly dítěte nad svým chováním. Konvenční medikace vede utlumení nejvýraznějších symptomů. Rodiny se učí fungovat a vycházet z dané situace v rámci mantinelů, které onemocnění vytyčuje. Péče odborníků a profesionální zásahy by se neměly týkat jenom dítěte, ale i jeho bezprostředního okolí doma i ve škole. Trénink behaviorální terapie, psychoterapie nebo rodinná terapie mohou být velmi účinnými pomocníky.
Rodičovská podpora a pochopení problémů může být tím nejlepším, co může rodič pro dítě udělat. Mělo by i přes své potíže cítit lásku a podporu. Rodiče by se měli snažit najít cestu, jak dítěti pomoci k úspěchu v některých jiných oblastech zájmu, pokud se mu ve škole nedaří uspět odpovídajícím způsobem (například ve sportu nebo v hudbě či v některém z kreativních koníčků).
Konvenční medicína používá léky na bázi amfetaminu a methylphenidátu (Ritalin, Metadate, Focalin, Concerta, Cylert, Dexedrin), tzn. na podkladě jejich psychostimulačního účinku. Poslední výzkumy směřují k atomoxetinu (preparát Stratera), který funguje na bázi neurotransmiteru norepinefrinu.
Světem těch, kteří se ADHD zabývají, hýbe diskuze o používání ritalinu jako léku volby konvenční medicíny.
(Homeopatické listy 1-2/2008)
Napsal : katerina lucka | So, 27. prosinec 2008 - před 164 týdny
<<
>>
česky
english
