Jak se žije homeopatům ve Velké Britálnii

Interview s londýnským homeopatem Errollem Bowyerem

Jak jste se stal homeopatem?
Žil jsem dva a půl roku v Indii a asi po pěti měsících jsem onemocněl dyzentérií, na kterou klasická léčba nezabírala. Nedaleko mne žil Kanaďan, který dělal korespondenční kurs homeopatie, každý měsíc dostával poštou balík domácích úkolů. No a on mi udělal diagnózu a začal mne léčit a dal mi několik léků. Prvním z nich byla Aloe, protože jsem hodně řešil, jestli přichází flatus nebo stolice, a myslím, že to bylo dobré předepsání. Pak se mi ulevilo a spřátelili jsme se. On četl tuny knih o homeopatii, všechny vyšly v Indii a tak mi řekl, proč si také nějaké nekoupíš, abys věděl, o co jde. Tak jsem to udělal. Pak jsem odjel do Srí Lanky a tam jsem zašel ke skutečnému homeopatovi a on mi dal lék, který byl prý můj konstituční a já se dalších osmnáct měsíců cítil skvěle. Vrátily se mi symptomy, které jsem míval dřív a také se mi udělal obrovský bolák na spánku a z něj vytekla spousta zeleného hnisu. O dva měsíce později se mi stejný udělal na zádech.
A tak jsem si řekl, tohle je zajímavé, a až se vrátím do Anglie, prozkoumám to, protože tohle já chci v životě dělat.

Kolik vám v tu dobu bylo?
Asi dvacet osm, dvacet devět let.

A co jste předtím dělal jako profesi?
Dělal jsem spoustu věcí. Vlastně jsem nevěděl, co bych měl dělat. Studoval jsem jazyky, trochu jsem učil, pracoval v nemocnici... Pak jsem odjel do Indie, abych se našel, a pak jsem se vrátil do Anglie. V té době tam byly pouze dvě homeopatické školy pro nelékaře. Před nějakou dobou, když byl člověk lékař, tak stačilo mít čtyři víkendy výcviku a mohl pracovat v homeopatické nemocnici.
A tehdy nějaký Thomas Moore, který učil hodně lidí, založil dvě školy, jednu v Devonu a druhou v Londýně. Já zašel na tu londýnskou a tam mi řekli: Jste si jistý, že tohle opravdu chcete dělat? To budete muset nastoupit na řádné studium. Víte, že na to potřebujete peníze?
Já řekl, že žádné nemám, a tak jsem dva roky pracoval jako číšník, ušetřil dva tisíce liber a začal jsem studovat.
Mým prvním učitelem byl Peter Chappell, on tehdy vyučoval na londýnské škole a dovolil mi nastoupit do třetího ročníku, protože dva roky už jeho kurs běžel. Byl fantastický a bylo to od něj moc pěkné, že mi dovolil nastoupit do rozjetého kurzu. Víte, něco na tom je, že když jsou spolu lidé, co vědí hodně, a ti, co umí velmi málo, tak ti druzí se od prvních hodně naučí. Jemu to nevadilo, když někdo nastoupil do školy a nevěděl nic. Byla to malá skupina, bylo nás asi dvacet. Byli to skvělí lidé a vždycky jsme spolu v homeopatii dělali spoustu zajímavých věcí...

Jak jste začal svou praxi?
Stejně jako spousta lidí v Anglii – buď pracujete u naturopata, kde si pronajmete místnost, lidé platí vám a vy platíte nájem, nebo někdo pracuje doma, takže má z bytu ordinaci. Já tehdy začínal doma i na klinice a pak mi kamarádka nabídla, abych po ní vzal výuku večerních kurzů, takže jsem tam učil a bylo to výborné, protože jsem tím způsobem také získal pacienty.
Já tehdy cítil, že moje domácí praxe narušuje moje soukromí, moje hranice, zvonili na mě v devět večer, takže po dvou letech jsem to vzdal a soustředil se na práci na klinice. A to už dělám dvacet let. Pracuju tři dny týdně, ve středu, ve čtvrtek a v sobotu od devíti do šesti non-stop, s desetiminutovými pauzami. Naši recepční jsou velmi dobře vycvičení, volají mi každou celou hodinu, takže mám plnou podporu.
Také jsem po absolutoriu zjistil, že to, co umím, jsou pouhé základy, a že se musím dál učit. Chodil jsem na přednášky Vitoulkase, Ghegase, i Robin Murphy párkrát přijel, takže já vlastně ze všech sil nasával ode všech, kdo se tenkrát objevili v Anglii, abych měl dobré základy.

A jiné školy, kde jste učil?
Když jsem skončil školu, začal jsem chodit na sezení s jednou zkušenou britskou homeopatkou, která žila léta v Indii, velmi praktická dáma. Bylo jí necelých osmdesát a scházeli jsme se jednou měsíčně, ráno jsme dělali materii mediku a pak jsme pokračovali vztahy léků a odpoledne jsme měli pacienty. Odebrali jsme případ a diskutovali o něm a takhle to šlo čtyři roky. Ona byla velmi konzervativní, dělala jen „správnou“ homeopatii podle starých mistrů, žádnou modernu nepřipustila. Bylo to skvělé. Ona byla plné dobré, staré, praktické homeopatie. Homeopatické školy ji pořád zvaly, aby vyučovala filozofii. Já byl dobrý na praktické metody a ona mne přizvala, abych učil s ní. Takže jsem měl dvě želízka v ohni... Tak jsem patnáct let učil a tři dny v týdnu léčil a posledních deset let jsem byl vedoucím učitelem materie mediky na jedné škole a byli jsme dost populární. Měli jsme víkendové kurzy a také týdenní kurzy. Takže jsem školil homeopaty, kteří klidně mohli pracovat jako lékaři-homeopaté, protože od těch se homeopatických znalostí vyžadovalo jen velmi málo. Často ke mně přišli pacienti, kteří brali Sepii 10 M třikrát denně dva, tři měsíce, takže jsem je musel na tři měsíce poslat pryč a teprve pak odebrat případ. To, co se dělo v některých homeopatických nemocnicích, vůbec nebylo dobré, a tak se stalo, že nelékaři měli najednou lepší školení než lékaři, a v devadesátých letech bylo v Anglii dvacet škol, ne jen dvě. A každý rok vycházelo třicet absolventů, se čtyřletým kurzem...

Jaká je situace dnes?
Stalo se to, že školy chtěly mít univerzitní statut, dávat svým absolventům titul bakaláře přírodních věd. Bylo kolem toho hodně politického intrikování, lidi se snažili získat peníze, prestiž, bylo to trochu nechutné... No a teď tedy je několik škol, asi tři nebo čtyři, jejichž absolventi mají univerzitní titul bakaláře. Já učím deset let a osobně se mi moc nelíbí, že se homeopatie tituluje, protože jde většinou o spoustu dalších předmětů, které nemají s homeopatií nic společného. Student musí splnit spoustu kriterií, které opět nemají s homeopatií nic společného, a jsou tak vystresovaní... No, nejsem si jist, jestli je to dobré. Praxe dělá homeopata, my všichni jsme to tak dělali. V současné době počet studentů homeopatie klesá. Jedním z důvodů bude snaha farmaceutických společností zdiskreditovat homeopatii.

Jaké to pro tebe je být homeopatem? V denním životě?
Víš, to, že farmaceuti se snaží zdiskreditovat homeopatii, se v mé praxi tolik neobráží, dělám to už dvacet let a lidé za mnou hodně chodí stejně. Člověk když jde za homeopatem, tak se ho tohle nedotkne. V tom to není.

A co tvoji studenti a jejich praxe?
Tak jsou tu dvě věci: často ti, kteří jsou na tom studijně dobře a mají nejlepší známky, nebývají v praxi ti nejlepší homeopaté a bůhví proč ti, kteří prošli s odřenýma ušima, bývají ti nejlepší...A druhá věc: ze všech studentů, které jsem učil, dělá homeopatii tak deset, patnáct procent, takže do praxe jich přijde jen málo.

Proč tomu tak je?
Myslím si, že to souvisí s osobnostním vývojem. Každý z nás má nějaké zranění, na kterém musí pracovat, jsme zranění léčitelé, ze kterých se stávají vyléčení léčitelé, kteří mohou pomoci právě lidem, kteří trpí podobně jako my sami v minulosti. Funguje to jako magnet. Myslím, že spousta lidí začíná studovat homeopatii právě z důvodu svého vnitřního zranění. Ten Kanaďan, který mě léčil v Indii, s oblibou říkával, že homeopatie je druhem osvíceného fanatismu, který je třeba používat vyrovnaným způsobem a držet balanc.
Po ukončení základního kurzu jste udělali jen první krok. Je třeba pokračovat ve studiu, v práci na sobě. Jsou tři zásady, kterých je nutné se držet, aby se člověk stal dobrým homeopatem: studovat tvrdě materii mediku, snažit se pochopit esenci léku a esenci případu a pracovat tvrdě na svém vlastním materiálu. Často možná ti, kteří neměli nejlepší výchozí pozice a byli hodně zranění, právě proto, že museli udělat tolik práce, se pak stávají dobrými homeopaty.

Co byste nám řekl o situaci, která teď v Británii kolem homeopatie vyvstala?
Máme v Británii čtyři homeopatické nemocnice – v Bristolu, Glasgow, Tunbridge Wells a v Londýně. Spotřebují slovy nula nula nic z celkového rozpočtu NHS. Ale přesto se ozývají hlasy, které chtějí tyto nemocnice zavřít. Prostředkem k tomu je diskreditace homeopatie pomocí médií. Někteří lékaři píší články proti homeopatii do novin.
Další věc, která se teď děje a která je pro homeopatii hodně špatná – máme asociaci homeopatů, která zhruba před sedmi lety začala vytvářet oficiální registr homeopatů. To znamená, že každý, kdo je na seznamu zmíněn, ctí určité principy, které se týkají homeopatie – podávání jednoho léku v jednom časovém období, miasmata, používání léků, které prošly provingem atd.
Před třemi měsíci byl na BBC program, ve kterém se skrytou kamerou navštívili dvacet homeopatů, kteří byli na tomto registru, a jako pacienti je požádali o  homeopatickou prevenci malárie. Všichni do jednoho jim podali nějaký lék – Malaria – a tvrdili, že tímto způsobem jsou jako pacienti před malárií chráněni. Tohle je opravdu nesmysl, protože vím o případech, kdy po takovéto „prevenci“ (Malaria 30 C každý týden) lidé malárii dostali a dokonce zemřeli. Podle mého názoru tohle je daleko od klasických homeopatických principů.
Teď pro začínající homeopaty není v Británii dobrá situace, protože se zde šíří atmosféra strachu, takže se spousta absolventů bojí začít praktikovat.

Jak vypadá váš všední den? Vaše každodenní homeopatická praxe?
V současnosti mám docela hodně práce. První vyšetření trvá obvykle dvě hodiny, follow up asi hodinu. Léky nedávám přímo, nechávám si prostor na domácí práci, abych mohl případ  analyzovat, což udělám zhruba do týdne. Práce na případech mě opravdu baví.  Mám taky telefonický den, kdy mi lidé volají, a to nemám moc rád, ale je to potřeba. Chybělo mi učení, takže jsem začal zase vyučovat. Nejraději mám vyučování materie mediky. Chystám se dělat jednu za měsíc postgraduální kurz.

Co byste si do budoucnosti přál, pro sebe, pro homeopatii?
Co se mě týká, rád bych integroval veškerý materiál, který jsme dostali k dispozici na postgraduálním kurzu Massima Mangialavoriho v Boloni, protože podle mě je to velmi cenné, ale je třeba se s tím sžít a hodně na tom pracovat. Takže mým přáním je předepisovat dobrá simillima a být dobrým homeopatem. Také bych rád pokračoval v cestách do Indie s mými studenty protože Indie je země pro homeopatii netušených možností. Homeopati tam mají opravdu volné ruce, v praxi vidíte věci, se kterými se v naší denní praxi nemáte možnost setkat, ohromnou škálu patologií.
Pro homeopatii bych si přál, aby se homeopaté nevzdalovali jejím základním principům, protože když se to stane, ztrácíme něco velmi cenného, esenci homeopatie, a to by mohlo být velmi nebezpečné. Homeopaté potřebují mít opravdovou podporu v dobré klasickém vzdělávání.

Katka Lucká, Berlín, únor 2008
Překlad Lenka Ničková

(Homeopatické listy 1-2/2008)

Napsal : katerina lucka | So, 27. prosinec 2008 - před 549 týdny

ADHD a homeopatie



Při četbě předchozích řádků se zřejmě leckterému homeopatovi honí hlavou, kolik takových dětí už ve své ordinaci potkal a jaké typologie nejčastěji této diagnóze odpovídají.
Podle mých zkušeností převládají některé skupiny léků, i když samozřejmě nelze vytvořit jejich plná výčet.

Jako první mě napadají pavoučí léky (Tarentula cubensis, Tarentula hispanica, Aranea diadema, Aranea ixobola, Latrodectus katipo, Latrodectus mactans, Loxosceles reclusa, Mygale lasiodora, Theridion curassavicum), z pavoukovitých také Trombidium muscae domesticae a samozřejmě stíři Androctonos amurreuxi hebraeus a Buthus australis.
Typologie pavoučích léků se v kostce vyznačuje hyperaktivitou, která není směrovaná ani usměrnitelná, ani nemá hmatatelný výsledný efekt, je charakteristická sebedestruktivním vztekem a odmítáním autority, potížemi s přijímáním potravy z důvodu špatného vztahu k vlastnímu tělu a absencí požitku z jídla. Pavoučí léky jsou známé specifickým vztahem k hudbě, zejména k rytmické hudbě. Potíže s příjmem potravy se stávají prostředkem k vyjádření jejich nespokojenosti, kterou však není nikdo, ani oni sami, schopni ukojit. Tyto obtíže se rovněž stávají manipulačním prostředkem vůči autoritám (až k projevům anorexie).

Pamatuji se na případ asi desetileté dívky, kterou přivedla úplně vyčerpaná matka s tím, že posledních několik týdnů odmítá jíst. Dívenka se k matce chovala poměrně hrubě, jídlo samo o sobě se pro ni stalo (jak sama přiznala s určitou dávkou škodolibosti a pocitem převahy) prostředkem k dosáhnutí svého. Ve škole většinou hyperaktivitu zvládala usměrnit, pokud ji dokázali dostatečně zaměstnat a pokud byla činnost dost kreativní. Hodně však záleželo na tom, zda autoritu učitele respektovala či nikoliv. Její ambice jí v tomto ohledu pomohly alespoň ve školním prostředí. Doma si však všechno kompenzovala.

Když uvažujeme o pavoucích, nelze opomenout různé typologie z říše hmyzu, které rovněž, ač jsou natolik rozmanité a různorodé, vykazují určité společné charakteristiky.
Jejich nejvýraznější psychickou dominantou je soutěživost, pramenící z obrovské existenční nejistoty a boje o přežití. Zjednodušeně řečeno: „Pokud nezvítězím, budu sežrán.“ Často je v pozadí nedostatečná podpora v rodině, nedostatečně empatické prostředí, což je vede k emocionálnímu odtažení, podezřívavosti až paranoidním rysům chování. Na fyzické úrovni vidíme nenasytnost (jako strategii k budování silné fyzické schránky), v jednom či druhém směru velmi významný vztah k masu a pálivé bolesti (které často metaforicky vyjadřují něco, co nelze psychikou integrovat) a postižení orificií, která mají vždy co do činění se smyslem pro uspokojení. Z této skupiny můžeme jmenovat léky: Apis mellifica, Cantharis vescicatoria, Cimex lectularius, Coccinella septempunctata, Coccus cacti, Culex musca, Doryphora decemlineata, Formica rufa, Pediculus capitis, Pulex irritans, Vespa crabro.

Z vlastní praxe můžu uvést případ předškolní holčičky s příznaky hyperaktivity a složitou sociální adaptací v prostředí mateřské školky, která měla chronický kašel, těžký defekt na úrovni buněčné imunity a opakované infekce močových cest. Kromě toho trpěla opakovanými nočními děsy a občasnými vysokými horečkami s až delirantním průběhem. Řádově několik měsíců docela dobře prospívala na Capsicu annuu, nakonec jí však pomohla Doryphora decemlineata. Doryphora má s čeledí solanaceae, kterou samozřejmě v úvaze o ADHD nelze opomenout, mnoho společných rysů. V tomto případě to byla určitá divokost chování, impulsivita, náhlost symptomů, noční děsy. Pro Capsicum i Doryphoru jsou společné rysy podezřívavosti a horší sociální přizpůsobivosti, na fyzické úrovni symptomy horka a pálivých bolestí.

Solanaceae (Belladonna atropa, Capsicum annuum, Dulcamara, Hyoscyamus niger, Lycopersicum esculentum, Mandragora, Solanum nigrum, Solanum tuberosum, Stramonium, Tabacum) jsou známé symptomy náhlosti, násilnosti, prudkosti, impulzivity, neklidu a leckdy destruktivního chování, spolu s příznaky nespavosti a nočních děsů.

Dále přichází v úvahu rostlinná čeleď Graminaceae (trávy – lipnicovité), kam zařazujeme následující léky: Anantherum muricatum, Arundo mauritanica, Avena sativa, Triticum repens, Saccharum officinarum – album, Secale cornutum, Zea italica
Kompetitivnost a žárlivost se zde orientuje na životní prostor, který až bludně hájí a ochraňují. Proto k nejčastějšímu zhoršení klinického stavu těchto dětí dochází v době nového přírůstku do rodiny. Děti čeledi Graminaceae jsou vskutku „horké typy“, ať už po fyzické stránce (ve smyslu obrovského výdeje energie a expanzívnosti chování a častých zánětů infekčního i alergického původu) nebo ve smyslu nadměrně stimulovaného systému po stránce psychické. Mají spoustu problémů s gastrointestinálním traktem – symptomy pálení a nejrůznější potravinové alergie. Jídlo je pro ně velkým tématem a jsou, ať už vědomým, či nevědomým způsobem, velmi kapriciózní. Na rozdíl od pavouků jsou ve svých ambicích poměrně strukturovaní a dosáhnou svého, jsou „busy“, ale také úspěšní. Ve srovnání s Nux vomicou (která je v mnoha ohledech podobná), jsou zacíleni spíš na kvantitu než kvalitu
Jsou velmi orientovaní na rodinu a často v dospívání obtížně prožívají proces separace a osamostatnění.

Vzpomínám si na případ asi šestiletého předškoláka se spoustou alergických problémů, jehož stav se prudce zhoršil s narozením mladšího sourozence. V té době musel být dokonce opakovaně hospitalizován s laryngitidami na JIP. Matka byla zoufalá, zejména pro jeho konflikty se spolužáky ve školce, ke kterým se choval agresivně, pro jeho těžkou separační úzkost, která se týkala spousty situací, ale zejména pro jeho velmi negativní vztah k mladšímu bratrovi, kterého buď ignoroval, nebo mu ubližoval, pokud se k němu byť jen přiblížil.
U čeledi Graminaceae většinou vypozorujeme také velmi specifický vztah k cukru a ke sladkému. V jeho případě to byl těhotenský diabetes matky, u něho téměř adikce ke sladkostem, které mu často vyvolávaly bolesti hlavy.

Další velkou skupinou, o které můžeme v souvislosti se syndromem ADHD a jinými poruchami chování uvažovat, jsou tzv. „amphetamin-like“, neboli velká skupina stimulancií, z nichž v homeopatii používáme léky Cacao theobrom, Coca erythroxylon, Coffea cruda a Coffea tosta, Damiana, Ginseng quinquefolium, Guarana, Sterculia (Kola nitida), Thea sinensis a další. Myslím, že bychom sem mohli z čeledi Rubiaceae zařadit i Ipecacuanhu a s ohledem na ADHD i Chinu officinalis, i když v jejím případě bychom si spíš asi představovali nesoustředěného snílka než hyperaktivní dítě s nadměrně stimulovanou ostrou myslí a poruchami spánku.
U „amphetamine-like“ se jedná se o hyperaktivní děti, jejichž psychická pohoda se zlepšuje jakoukoliv aktivitou. Ve své aktivitě jsou velmi efektivní, dokáží se předvést v pozitivním světle s dobrými výsledky, které však často neuspokojují jejich ambice. Přestože na pozadí můžeme tušit typický „horror vacui“, obrovský strach z prázdnoty, sahající daleko do osobní historie a pravděpodobně často související s pošramocenou image otcovské figury, jde o poměrně dobře strukturované osobnosti, jejichž velkým handicapem je nedostatečný kontakt s vlastním tělem. Je to samozřejmě i výhodná strategie, jak dosáhnout co nejlepších výkonů, jak necítit hlad, když mají práci, jak necítit bolest, když o něco opravdu jde. Druhou stranou mince je ale také absence smyslu pro požitek a slast ve všech aspektech, obtíže s navazováním vztahů a určitá emocionální oploštělost. Dovedeme si jistě představit i stav dekompenzace s fyzickým vyčerpáním, obluzeným myšlením a únavou s neschopností relaxovat, nespavostí, vyhublostí, kongestivními bolestmi hlavy, které jim alespoň umožní se zastavit, přestože proudy myšlenek zastavit nelze. Trpí pocity úzkosti z prázdnoty, které se coby symptomy mohou vyjádřit nejrůznějšími způsoby. U dospělých se vyskytují různé adikce, zejména na stimulačních látkách nebo nejrůznějších podpůrných potravinových doplňcích a přírodních preparátech. Jejich smysly jsou zbystřené, během dekompenzace jsou přecitlivělí na vše, včetně bolesti.

Asi bychom se měli pro úplnost zmínit i o případech dětí, u nichž se hyperaktivita neprojevuje natolik zjevně. Mám na mysli například typologie léku China officinalis. Díky a priori nepříliš velké energetické výbavě není jejich chování natolik nápadné, nicméně mohou také jevit známky poruchy soustředění , kdy se jim přes dobrou inteligenci nedaří prospívat ve škole. Mají nesmírně bohatý vnitřní fantazijní svět, do kterého se uchylují. Disproporce se většinou projeví v plné šíři až v dospělosti ve formě falešného sebeobrazu, neschopnosti seberealizace a projekce vlastního handicapu navenek.    

Z dalších běžněji předepisovaných léků můžeme vzít v úvahu Chamomillu vulgaris nebo Cinu maritimu z čeledi Compositae.
Určitě nás napadnou soli rtuti. Z ordinace mám dobré zkušenosti s lékem Cinnabaris (tzv. rumělka neboli sulfid rtuti), který se i v čínské medicíně používal k utlumení nadměrného vzrušení a aktivity.

Za zmínku by nejspíš staly Polygonaceae s dvěma hlavními zástupci, kterými jsou Rheum palmatum a Rumex crispus.
Jejich společným znakem je snaha co nejvíce přitáhnout pozornost, takřka za každou cenu. Obsahují velké množství kyseliny šťavelové, kterou Jan Scholten spojuje ve své teorii s velkou požadovačností. Často se fenomén nedorozumění projevuje od nejútlejšího dětství, kdy jsou děti alergické na mateřské mléko. V podtextu čteme pocit odmítnutí, nepřijetí, opuštěnosti. Reakcí je kapriciózní chování, které ale svou podstatou sahá mnohem hlouběji, až k neschopnosti jakkoliv uspokojit potřeby dítěte, velký neklid a nervozita.
U Rhea se fyzická symptomatologie soustřeďuje na trávicí trakt, u Rumexu spíše na dýchací obtíže spastického typu. Žádné jídlo není dost dobré, každá stolice je jiná, žádna stolice není bez obtíží a uspokojující. Spánek je neklidný, s nočními můrami, náměsíčností, skřípáním zubů a spaním ve velmi bizarních pozicích. Zejména ve stavech nepohody trpí zimomřivostí.
U obou můžeme hovořit o tzv. protopatické bolesti, bolesti, jejíž kořeny sahají daleko do preverbální zkušenosti, takže reakce na ni je v podstatě generalizovaná a slovy a rozumem neuchopitelná. To se týká i dospělých pacientů. Bolest je projikována směrem ven, jakoby vždy měla nějaký vnější impuls, který ji způsobil. Obrannou strategií je potom podezřívavý nebo hypochondrický postoj, výsledkem nejrůznější typy alergií, v podstatě alergie na celý svět.
    
Mám v péči dnes už asi tříletého chlapce, kterého ke mě přinesli v době, kdy mu bylo asi tři čtvrtě roku. Měl velmi těžký ekzém po celém těle, který jen váhavě reagoval na hormonální léčbu a dietní opatření. Výkyvy byly značně závislé na jakékoliv dietní chybě, celé noci nespal, kroutil se, křičel, v bříšku se mu honila střívka, jeho stolice byla nevyzpytatelná. Při kolikách se vždy třásl zimou. Po několika nezdarech nakonec dobře zareagoval na Rheum palmatum, které užívá dodnes. Jeho stav se postupně upravil tak, že začal dobře spát, začal mít pravidelnou a stabilní stolici bez zažívacích problémů a ekzém se upravil. Přesto občas velmi prudce a opakovaně zareagoval na nějakou novou potravinu, kterou mu matka nabídla.

Na semináři o poruchách chování na podzim 2007 v Curychu představil (nebo spíš připomněl) Massimo Mangialavori několik méně známých léků. Většina z nich pochází ještě z Hahnemannovy doby.
Pro výrobu léku Mephitis putorius použil Constantin Hering ve třicátých letech devatenáctého století výměšek análních žlázek skunka. Chování těchto lidí, jak můžeme metaforicky vyvodit, je odpudivé a odpuzující, antisocialní. Cílem je odlišit se a tím získat ocenění. Potřeby nelze uspokojit ani co do kvantity ani co do kvality. Nadprodukce a zápach je klíčovým slovem – projevuje se kongescí, epistaxí, enkoprézou a enurézou. Podstatou je revolta proti otcovské figuře. Trpí spasmy dýchacích cest a nadměrnou mentální aktivitou.

Dalším z méně známých, avšak užitečným lékem, může být Hippomanes. Jedná se o koňské mekonium, jehož proving provedl rovněž Hering. Koňské mekonium bylo používáno starými Řeky pro afrodiziakální účely. Jeho efektem však nebylo zvýšit sexuální apetenci a intenzitu sexuálního zážitku, ale spíš zklidnění a poněkud příjemnější subjektivní prožívání sexuálního aktu. To je také podstatou jejich obtíží – neschopnost pocítit a prožít pocit uspokojení. Nic ze základních potřeb není možné uspokojit, má neustále hlad, ale žádné jídlo ho neuspokojí, hodně spí, ale spánek není dostatečný, často masturbuje, ale je to, jako by si nic, co se týká jejich těla, nemohli užít. Nemá potřebu komunikovat, jakoby mu ani komunikace nic nepřinášela. Jejich tělesné symptomy vyjadřují boj s prázdnotou. Mají spoustu kongestivních příznaků, neustálý pocit hladu, spastickou zácpu. Pocit prázdnoty je patrný zejména v dospělosti
Jalapa z čeledi Convolvulaceae byla tradičně používána jako trankvilizér a hypnotikum. Léky této čeledi patří mezi drogové substance, u nichž v rámci homeopatického obrazu postihneme určitou psychologickou izolovanost a tendence k únikům do jiných světů. (podobně je tomu také léku Coca erythroxylon zmíněného výše u stimulačních látek, vykazujícího rovněž charakteristiky drogových substancí.)
U Jalapy vidíme tendenci limitovat kontakt s vlastním tělem na co nejmenší míru, špatný vztah k některým základním lidským potřebám, jako je příjem potravy, vyprazdňování, spánek, vztah k bolesti nebo sex. Je zde několik základních témat, která nás mohou k Jalapě přivést, a to chronická zácpa, která se v době dentice mění na průjem, gastroezofageální reflux, špatné trávení a problémy se spánkem. Prořezávání zubů je samo o sobě důležitým tématem. Tendence k unikání se projevuje absolutním pohroužením do světa knih, pohádek a fantazie. Nejde o potřebu intelektuální stimulace, ale spíš o určité až autistické tendence. Dítě je podrážděné, rodiče nejsou schopni ho jakýmkoliv způsobem utěšit.

Čím může být homeopatická léčba dětem s poruchami chování užitečná? Jejich systém funguje na velmi složitém energetickém principu. To, aby udržely pozornost nebo se vmezeřily jakýmkoliv společensky únosným způsobem do stávajících norem chování, je stojí neuvěřitelné množství námahy a energie. Nezřídka se projevy nesouladu a nepohody projeví somatickými obtížemi, které děti v doprovodu jejich rodičů často přivedou do ordinace. V tomto ohledu je role homeopatie jasná.
Často tušíme v pozadí nějaký hluboký defekt, sahající do prenatálního období nebo do velmi ranného dětství. Proto ani vztah s rodiči není často ideální a není vnímán jako dostatečná opora. Vztah s terapeutem a arteficiální podpora formou konstituční homeopatické léčby mohou být velmi nápomocné. V situaci, kdy se dítě potýká současně s problémy soustředění, pocitem nespokojenosti a spoustou fyzických obtíží funkčního charakteru, může být homeopatie velmi prospěšná. Léčba může zprostředkovat lepší kontakt se sebou samým, s okolím i s dalšími lidskými bytostmi. Kruh ADHD nelze v určité smyslu a zejména po určitou vývojově danou dobu překročit, lze však posunout vynucené mantinely a umožnit tak dětem s tímto handicapem, aby se cítily a žily o něco lépe.

(Homeopatické listy 1-2/2008)

Napsal : katerina lucka | So, 27. prosinec 2008 - před 549 týdny

Pár poznámek k ritalinu


Ritalin začal být k léčbě ADHD používán v šedesátých letech minulého století. V roce 1975 byla v USA lehká mozková dysfunkce diagnostikována u milionu dětí, z nichž polovina užívala ritalin. Poradci koncernu CIBA ho doporučovali užívat v dalších a dalších indikacích.
Novartis, farmaceutická společnost, která je za výrobu Ritalinu v současnosti zodpovědná ve Velké Británii, připouští, že „...údaje o účinnosti Ritalinu při dlouhodobém užívání zatím nejsou uspokojující...“
To, že v současnosti bere Ritalin ve Spojených Státech přes milion dětí, je poněkud znepokojující tvrzení. Někteří radikálové hovoří v souvislosti s ritalinem o zneužívání dětí v globálním měřítku.
Celou situaci komplikuje fakt, že se u dětí často zpočátku užívání ritalinu projeví krátkodobé zlepšení na úrovni chování. Otázkou zůstává, zda jde o opravdové zlepšení či příznaky utlumení. Je situace, kdy dítě ve třídě nevyrušuje a je utlumené, pro dítě opravdovou pomocí? Máme oprávnění podat dítěti silnou drogu jen proto, abychom ho tak donutili „hezky hačat“?
Existuje předpoklad, že hyperaktivní děti jsou a priori vnímavější vůči negativním účinkům potravinových aditiv a olova z pohonných hmot. Pokud je to mu tak, je podávání další toxické dávky v dlouhodobém horizontu odpovědí na tento problém?
Jako vedlejší účinky ritalinu se popisují nervozita, nespavost, snížená chuť k jídlu, bolesti hlavy, ospalost, motání hlavy, dyskinezie, zamlžené vidění, záškuby, svalové křeče, tiky, taktilní a vizuální halucinace, depresivní nálada, bolesti břicha, nausea, zvracení, sucho v ústech, tachykardie, palpitace, arytmie, změny krevního tlaku a srdeční frekvence, angina pectoris, vyrážka, pruritus, kopřivka, horečka, bolesti kloubů, alopecia, trombocytopenická purpura, exfoliativní dermatitida, erythema multiforme, leukopenie, anemie a zpomalení růstu při dlouhodobém používání.
Podívejme se na logickou smyčku. Pokud v preklinických testech způsobuje lék nějaké poškození u laboratorních zvířat, výsledky se prezentují tak, že jejich účinek na lidský organismus není známý. Pokud lék nezpůsobí v pokusech na zvířatech žádný problém, výsledky svědčí o tom, že lék je bezpečný. Jaký mají tedy preklinické testy význam?
Při pokusech na myších ritalin vyprovokoval vznik hepatoblastomu, přesto je nadále předepisován dětem. Pokud mohou být preklinické testy bezpečně ignorovány, proč se tedy provádějí?
Ritalin je předepisován zhruba čtyřicet let. Navzdory tomu je kolem něho stále velké množství nezodpovězených otázek. Stále se neví jistě, zda má lék opravdu efekt a zda nemůže způsobit nějaké trvalé poškození
Známe prozatím jen některé statistiky.
Děti dlouhodobě léčené ritalinem jsou třikrát náchylnější k drogovým závislostem a sebevraždám. Ritalin se stal také součástí černého trhu, závislost na něm se projevuje podobně jako závislost na kokainu.
Zatímco v roce 1972 stálo sto tablet ritalinu 12 dolarů, v roce 2002 to už bylo 150 dolarů. Firma Novartis v té době jen na Ritalinu vydělávala 21 biliónů dolarů ročně.

Zdroje:
www.cchr.cz (Zpráva o rostoucím počtu mezinárodních varování před psychiatrickými léky, kterou vydala v roce 2004 Občanská komise za lidská práva – viz zajímavé webové odkazy)
www.vernoncoleman.com/ritalin.htm

(Homeopatické listy 1-2/2008)

Napsal : katerina lucka | So, 27. prosinec 2008 - před 549 týdny

Neposlušnost nebo psychická porucha?


Pár poznámek o poruše pozornosti s hyperaktivitou (Attention Deficit Hyperactivity Disorder – ADHD)
Porucha pozornosti s hyperaktivitou (ADHD) je jednou z nejčastějších psychických poruch, se kterými se v současnosti u dětí setkáváme. Dříve se více používala označení jako hyperkinetický syndrom nebo lehká mozková dysfunkce. Poruchy se projevují na mnoha úrovních a také při různém settingu – ve škole, v domácím prostředí i mezi vrstevníky. Pokud se problémům nevěnuje dostatečná péče a pozornost, mohou mít dlouhodobé následky sahající až do období dospívání a dospělosti.
Symptomy ADHD se vyznačují permanentní nebo dlouhotrvající nepozorností, hyperaktivitou a impulzivitou.
Nepozornost se může projevovat denním sněním, při kterém je dítě duchem nepřítomno nebo ho snadno upoutá cokoliv, co se děje zajímavého kolem něj.
Hyperaktivní dítě neposedí, nedokáže zůstat klidné, pobíhá, vykřikuje, skáče do řeči.
Impulzivní děti konají dříve, než si akci promyslí.
Nepozornost se projevuje časněji, symptomy hyperaktivity a impulzivity.většinou následují po nějaké době.
Zdaleka nejkomplikovanější situaci mohou mít denní snílci, protože jejich handicap lze ve škole snadno přehlédnout a jejich horší výsledky mohou být snadno mylně interpretovány.
Stejně tak impulzivní děti mohou být nazírány jako neposlušné, s problematickou kázní.

Diagnóza ADHD není jednoduchá.
Podle Mezinárodní klasifikace psychických chorob (Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders DSM-IV-TR) existují tři hlavní typy ADHD.

 S převažující hyperaktivitou a impulzivitou
 S převažující nepozorností
 Kombinovaný typ

Protože každé dítě občas zlobí, je neklidné nebo nespokojené, je třeba hodnotit míru vyjádření těch kterých symptomů, jejich intenzitu, výraznost, délku trvání – také v porovnání s vrstevníky. Je třeba zhodnotit, do jaké míry může být chování dítě pouze reakcí na zátěž jakéhokoliv charakteru.
Symptomy ADHD lze snadno zaměnit se změnou chování, kterými dítě kompenzuje náhlé změny ve svém životě, například smrt některého z rodinných příslušníků, rozvod rodičů nebo ztrátu zaměstnání otce či matky a existenční problémy. Je třeba vyloučit neurologické příčiny, stejně jako psychické problémy jiného charakteru, jako jsou depresivní a úzkostné poruchy.

Někteří rodiče jsou schopni vyhodnotit míru hyperaktivity a nepozornosti u svých dětí ještě dávno před tím, než děti nastoupí školní docházku.
Častěji je syndrom ADHD rozpoznán až v případě, kdy se projeví obtíže v soustředění ve škole. Obvykle na něj upozorní učitelé, kteří ale ne vždy mají pro potřeby dítěte.pochopení.
Občas pozorujeme poruchy učení, vyjadřovací problémy, logopedické vady, dyslexii, dysgrafii a dyskalkulii.
Malé procento dětí trpí tzv. Tourettovým syndromem – děti dělají různé grimasy, mrkají, mají nervózní tiky, mohou vyluzovat nejrůznější zvuky, jako je posmrkávání a odkašlávání, nebo vykřikují. Nejde sice o často se vyskytující poruchu, o to častěji je však spojena se syndromem ADHD. Konvenčně se tyto děti medikují.
Na úrovni chování, spíš u chlapců, se ADHD projevuje vzdorovitostí, tvrdohlavostí, výbuchy vzteku a jistou agresivitou.
U 20 až 40% dětí se vyvinou poruchy chování a určité sociálně závadné vzorce. Děti se perou, lžou nebo kradou, některé typy chování mohou dospět až na úroveň antisociální závažnosti. Děti jsou v ohrožení různých drogových závislostí, ke kterým mají výrazné sklony.
U některých dětí se mohou vyvinout různé úzkostné či depresivní stavy nebo bipolární poruchy.
Díky vývojovým rozdílům mezi dětmi, rozdílům v jejich temperamentu a povaze je někdy těžké ADHD diagnostikovat, a přísluší jen odborníkům rozhodnout, zda je dítě hyperaktivní nebo jen nezralé či neukázněné či trpí jinou poruchou.

Příčiny ADHD z pohledu konvenční medicíny
Obecně se usuzuje na nejrůznější environmentální faktory, které mohou mít vliv na intenzitu a hloubku potíží (účinek těžkých kovů, potravinových aditiv, rafinovaného cukru a samozřejmě i užívání alkoholu a kouření v těhotenství). Neprokázala se žádná korelace mezi poraněním mozku v anamnéze u dětí s diagnózou ADHD.
V brožurce, kterou k tomuto problému vydal Národní institut pro duševní zdraví (The National Institute of Mental Health NIMH), který je součástí Národního institutu pro zdraví (The National Institutes of Health NIH) při americké vládě, se píše, že příčiny syndromu ADHD jsou nejspíše biologické, a úsilí vědců směřuje k tomu, aby sňali těžiště zodpovědnosti z rodičů a snížili jejich pocity viny ze zanedbání.
Dnešní svět je v některých ohledech naruby. Porovnejte tento přístup s pohledem čínské medicíny...
Možná bychom měli o problému uvažovat ve větší šíři a vzít v potaz i životní styl a vztah matky ke svému těhotenství a ještě nenarozenému dítěti.

Léčba ADHD konvenční cestou
Léčba směřuje k podpoře kontroly dítěte nad svým chováním. Konvenční medikace vede utlumení nejvýraznějších symptomů. Rodiny se učí fungovat a vycházet z dané situace v rámci mantinelů, které onemocnění vytyčuje. Péče odborníků a profesionální zásahy by se neměly týkat jenom dítěte, ale i jeho bezprostředního okolí doma i ve škole. Trénink behaviorální terapie, psychoterapie nebo rodinná terapie mohou být velmi účinnými pomocníky.
Rodičovská podpora a pochopení problémů může být tím nejlepším, co může rodič pro dítě udělat. Mělo by i přes své potíže cítit lásku a podporu. Rodiče by se měli snažit najít cestu, jak dítěti pomoci k úspěchu v některých jiných oblastech zájmu, pokud se mu ve škole nedaří uspět odpovídajícím způsobem (například ve sportu nebo v hudbě či v některém z kreativních koníčků).
Konvenční medicína používá léky na bázi amfetaminu a methylphenidátu (Ritalin, Metadate, Focalin, Concerta, Cylert, Dexedrin), tzn. na podkladě jejich psychostimulačního účinku. Poslední výzkumy směřují k atomoxetinu (preparát Stratera), který funguje na bázi neurotransmiteru norepinefrinu.
Světem těch, kteří se ADHD zabývají, hýbe diskuze o používání ritalinu jako léku volby konvenční medicíny.

(Homeopatické listy 1-2/2008)

Napsal : katerina lucka | So, 27. prosinec 2008 - před 549 týdny

Nejvíc vás naučí vaši pacienti

Rozhovor s Massimem Mangialavorim

Jak jste se dostal k homeopatii? Vím něco o vaší cestě do Jižní Ameriky, mohl byste mi o ní vyprávět ? Co jste tam dělal a jaký to mělo na vás vliv?

Jen stručně, protože je to dlouhé povídání a také dosti osobní... Hodně jsem se zajímal o antropologii a systémový přístup k medicíně, včetně psychologie a podobně. Dostal jsem příležitost studovat se skupinou antropologů onu magii Jižní Ameriky. Přijal jsem tuto nabídku koncem studia na lékařské fakultě, bylo mi čtyřiadvacet let. Cesta měla trvat pár týdnů, ale využil jsem možnosti zůstat déle.
Čirou náhodou jsem potkal pár zajímavých lidí, kteří měli kontakt s opravdovými šamany. Pozvali mne a tak jsem navštívil pár jejich vesnic, hlavně v Columbii, kde provádějí výcvik šamanů. Odvedou je od rodiny ve věku pěti šesti let a do jednadvaceti nebo dvaadvaceti let je trénují. Byla to pro mne velmi významná zkušenost.
 To, co tito lidé znají, není v rozporu se západní medicínou, ale s ní komplementární. Nicméně jejich vědění se nedá předat pomocí knih. Mají dokonce mýtus, podle kterého byla jejich kultura téměř zničena zneužitím technologie. Poté se někteří moudří lidé rozhodli pokračovat, aniž by se dopustili stejných chyb. A tak bylo zakázáno použití kola, psaní a využití kovu. Jen si to představte, zakázat hned na začátku vývoje nějaké kultury použití kola, písma a kovu... je to něco naprosto odlišného.
 V naší kultuře se pokoušíme posbírat co nejvíc informací, víc a víc, a v určité chvíli musíme to, co jsme nasbírali, použít a zjistit, jestli to funguje, jestli je to to pravé. V jiných kulturách je přístup naprosto opačný. Učíte se, JAK získat jistotu sám v sobě, jak získat důkazy o něčem tím, že budu usilovně a pečlivě vylepšovat svou vlastní citlivost, svou schopnost něco poznat. Je to vlastně obráceně.
V praxi to znamená, že znají poměrně málo léků z bylin, kovů či zvířat, ale vědí, jak přesně rozeznat, co je charakteristické v substanci či v pacientovi a čím jsou si podobné. Je to úžasné, když vidíte, jak tito lidé velmi úspěšně léčí mnoho potíží a chorob, jak mentálních, tak fyzických. A zajímavé je, že my to vnímáme jako magické, zatímco z jejich pohledu je to prostě nejpřirozenější způsob kladného přístupu k přírodě. Není to tak, že by něco cítili díky nějaké teorii... Když řeknou, že cítí, k čemu je dobrý ten či onen lék, tak se o to mohou podělit se všemi, kdo tuto substanci znají, realistickým, praktickým a přímým způsobem. Jim by se stejně tak mohlo zdát magické to, že auto chodí bez koní, a že letadlo létá...
Obecně vzato, to, co se jeví jako magické moderní medicíně a některým moderním antropologickým studiím, je dosti vzdálené od jejich reality a toho, co tito lidé praktikují. Přemýšlejme o tom a pokorně připusťme, že i naše medicína pochází právě z tohoto přístupu k přírodě. Teprve později jsme přišli na to, proč digitalis, proč kůra vrby atd. fungují, aspirin používáme pouhá desetiletí  a užití prostaglandinů v naší medicíně je věc poměrně nedávná. Měli bychom se sami sebe ptát, jak je možné, že na mnoha místech země byli lidé schopni rozeznat a používat tyto substance. To mne velmi zaujalo.
Když jsem se vracel, potkal jsem v Kolumbii chlapíka, byl to slavný homeopat, který pracoval v Bogotě. Měl velkou kliniku, chodila za ním spousta lidí, pak přišlo zemětřesení a klinika byla zničena. Rozhodl se změnit naráz svůj život, usadil se u pralesa a začal léčit chudé zadarmo. Byl to fascinující člověk. Mnohokrát jsme spolu dlouze hovořili a on mne pozval, abych u něj nějakou dobu bydlel.
Hovořili jsme o mých studiích „magické“ kultury. To, co jsem se od něj dozvěděl o homeopatii, bylo určitým způsobem podobné. Šamani také používají léky z různých říší, používají různé potence léků. Pracují buď přímo s rostlinou, vaří ji, dusí, triturují, dělají všechno možné, dokonce se i modlí k duchu rostliny a pacienta.
Pojem podobnosti, která nevychází jen z chemické podobnosti, byl v povědomí již dávno před Hahnemannem.
Pobyt v Jižní Americe byl pro mne skutečně velmi silnou a významnou zkušeností... Pak jsem musel domů k závěrečným zkouškám na fakultě. Měl jsem se stát kardiochirurgem a měl jsem před sebou úspěšnou kariéru, protože můj strýc byl šéfem nemocnice a velmi přísně mne trénoval, aby ze mne byl dobrý doktor. Když jsem přijel domů a řekl jsem, že budu studovat něco jiného, byl velmi zklamaný, nemluvil pak se mnou více než dvacet let. To byl začátek.

A pak jste se do Jižní Ameriky vrátil?

Vrátil jsem se několikrát. Měl jsem s těmi lidmi dobré vztahy. Chtěl jsem do té kultury proniknout a dozvědět se víc. Nikdy jsem nezkoušel žádné drogy sám na sobě, nikdy se mi nestalo nic takového, co ve svých knihách píší lidé, kteří do těch míst odjeli. Prostě mne jen zajímalo, jak žijí lidé, kteří se nepovažují za střed vesmíru, ale za jeho součást. Zajímalo mne, jak lze v substancích kolem sebe rozeznat jejich duši, vnitřní význam a podstatu a jak můžeme najít nějaké podobnosti s člověkem.
Princip podobnosti je tu velmi zřejmý.
Nešlo mi o zážitek, ale o výzkum...Tihle lidé se stávají tím, čím jsou, po patnácti, dvaceti letech výcviku. Co my zmůžeme za několik týdnů? Můžeme pozorovat. Něco získáme, ale není toho mnoho.

Ale změnilo to vaši perspektivu, způsob myšlení...

Ano, tak to bylo, ale stejně si myslím, že během takové cesty prostě objevíte něco, co už ve vás dávno je... (smích). Cestování má svůj význam, nakonec přijdete na něco, co tu bylo ještě dřív, než jste se vydali na cestu.


Na poli homeopatie jste musel začít od samého začátku. Jaké to pro vás bylo?

Na začátku to bylo hodně frustrující. Před dvaceti lety bylo v Itálii málo škol. Byly dost povrchní a špatně zorganizované. Jsem od povahy trochu nenasytný, takže jsem dělal tři školy najednou. Mezitím jsem také jezdil na zahraniční semináře a hodně jsem studoval. Na jedné straně byl tento svět homeopatie velmi zajímavý, ale na druhé straně zde byly jasně patrné rozpory mezi tvrzením a skutečností.
Když tvrdíte, že vidíte v člověku jedinečnou individualitu, ale léčíte pouze dvaceti nebo třiceti léky – je v tom obrovský rozpor. A přizpůsobovat si teorie k podpoře svých nepovedených představ, ve snaze si vše ulehčit namísto toho, aby se člověk postavil čelem k faktu, že léčit lidi je velmi složité a obtížné – to se mi zdálo velmi povrchní a nečestné, pokud nechci užít jiných, tvrdších slov (smích).
A tak jsem začal hodně pátrat a zkoumat a snažil jsem se najít systém, který by mi umožnil přemýšlet o vztazích mezi léky, o jejich uspořádání. O tom, co dokážeme poznat a pochopit a proč, když máme tak velký počet léků a tak překrásné obsažné materie mediky, proč se z čistě lidských důvodů musíme uskrovnit, omezit tento gigantický rezervoár informací a používat jen jeho zlomek. Myslím, že teoretická část je velmi zajímavá, ale domnívám se, že základní věcí, jako v každé vědě, je rozpoznat kořeny a nezbytnost vývoje, který musí existovat v každé vědě. Klasická hahnemannovská práce je svého druhu ortodoxní směr, založený na fundamentalistickém způsobu myšlení. Jde spíš o religiózní přístup než o vědecký . Nemám nic proti náboženství, ale jde o něco jiného. Mluvíme-li o Hahnemannovi, musíme uznat, že jeho práce byla originální a znamenala obrovský přínos pro medicínu. To, co vykonal, respektuji a uznávám. Byl to skutečně jedinečný krok kupředu. Abychom uctili jeho práci, musíme jít stále kupředu a přidat tu svou cihličku k velké budově našeho chrámu. Nesmíme žít v domnění, že jediná možná pravda je to, co řekl. Pak bychom riskovali, že nebudeme pokračovat v jeho práci správným způsobem. To platí nejen pro homeopatii, ale pro každou vědu.

Dokonce sám Hahnemann během života změnil několikrát svoje koncepty.

Jistě, byl to vědec. Jak jinak by se dala dělat věda? V souvislosti s onou ortodoxií je dnes patrné silné hnutí, které zřejmě povede k určitému rozkolu mezi homeopaty. Svého času jsme mohli zaznamenat jakousi revoluci myšlení, protože jsme dostali k dispozici počítačové programy, homeopatie se dala najednou studovat mnohem pohodlněji, objevilo se mnohem víc knih než dříve, dalo se lépe pracovat s více léky. Už nejsme natolik omezení jako před lety, kdy jsme měli v ordinaci těch několik málo substancí. Byla to jakási exploze a teď přišel čas čelit implozi.
Moc se mi nelíbí, že to, co se zdá být dobrý, možná zajímavý nápad, se často prezentuje jako fakt. Seriózní vědec v časopisech, článcích, na kongresech zveřejňuje svoje ideje a teorie, a když už má něco konkrétnějšího, tak napíše knihu. Ne naopak. To bychom měli v naší homeopatické komunitě prodiskutovat. Všechny ty zajímavé, fantastické, nové, jiskřivé nápady, které je třeba prostudovat, probrat, pochopit, definovat atd... Úzkost některých kolegů spojená s touhou po něčem substanciálním ale neznamená, že se musíme nutně vrátit k našim počátkům. Znamená to, že bychom měli dělat lepší vědu než doposud. Nesmíme se uzavírat v malé zlaté kleci, ale musíme si všímat okolí, vnímat, že kolem je spousta dalších vědců, kteří bádají v jiných oborech, komplementárních k homeopatii, s nimiž můžeme diskutovat a ukázat jim, na čem pracujeme my.
Myslím, že jeden z důvodů nedávné imploze homeopatie, která začala v západních zemích, je skutečnost, že celá naše velká mezinárodní homeopatická komunita nedokázala prezentovat homeopatii jako něco fascinujícího, překrásného a zajímavého. Vážně, byl jsem na několika kongresech, nejen v Itálii, a člověk se snadno dočká zklamání nebo dokonce může být znechucený z toho, s čím se setká. Nejde jen o nevědeckost, ale často chybí základní znalosti psychologie, která má už stoletou tradici výzkumu, a dokonce nacházíme i dalekosáhlé odbočení od zásad moderní biologie. Je to zvláštní, vidět v naší komunitě lidi, kteří nemají než základní povědomí o vědě, biologii, o symptomech mysli a tak dále, jak tvrdí cosi, co je naprosto nedůvěryhodné, nelogické, nerealistické atd. Dáváme prostor myšlenkám, které si to nezaslouží.

Jak jste napsal ve své knize Praxis, měli bychom být schopni unést trochu kritiky od jiných vědců a podpořit své znalosti jinými vědními obory.

Jistě, děje se to v každém vědním oboru. Jde jen o jinou perspektivu, ze které pozorujeme stejný jev. Vezměme si život z chemického, biochemického, fyzického, elektrického, magnetického, medicínského nebo psychologického úhlu pohledu. Není to pokaždé něco jiného. Jde jen o jinou perspektivu. A jedna perspektiva dokáže podpořit a obohatit ty ostatní; nelze se uzavřít a tvrdit, že je tu jen jedna, a ta je ta pravá. Myslím, že obrovská prohra homeopatie z nedávných let má příčinu v tom, že jsme nedokázali komunikovat s jinými vědními obory. Stále ještě trpíme jedním velkým komplexem méněcennosti, který pořád ještě ovlivňuje homeopatickou kulturu, a který nás nutí znovu a znovu dokazovat, že naše léky nejsou obyčejná voda. Pořád se sám sebe ptám, jak je možné, že se někteří kolegové stále drží tohoto tématu? Na jedné straně jsem rád, protože pro mne je tento druh výzkumu strašně nudný. Ale na druhé straně se ptám: věří oni opravdu, že homeopatie funguje? To by mě skutečně zajímalo.
A pak je tady ještě další věc, totiž že homeopatické léky nejsou to jediné, oč tu běží, ale že jde o celý proces. Pro mne je mnohem zajímavější věnovat se našemu způsobu myšlení, zkoumat systém práce, způsob, jakým odebíráme případ, způsob jeho vyhodnocení atd... Homeopatický lék je jen jednou částí tohoto procesu. Takže je to fascinující a krásné a já svoje kolegy ctím a vážím si jich za to, co dělají. Ale stejně tak si myslím, že naše terapie je víc než jen používání něčeho, co není obyčejná voda... Ve správnou chvíli musíme dokázat, že jediným chybějícím článkem z vědeckého hlediska je ta jistá černá skříňka. Stále ještě nevíme, JAK to funguje, ačkoliv víme, že nejde o placebo. V medicíně je tolik věcí, které užíváme, a není jasný mechanismus účinku. Takže proč neukázat naše dobré výsledky, proč s tím nevyjít na veřejnost. Užíváme pouze přírodní prostředky, které jsou netoxické a levné. Na naší práci je ale nejkrásnější způsob myšlení, způsob léčení lidí, způsob pozorování, chápání, pochopení toho, co je vzorcem choroby, vývoj symptomů, které dávají smysl, když následují jeden za druhým, a také celostní způsob myšlení, který je na začátku tohoto tisíciletí ve vědě tak moderní. Bohužel většina lékařů, vědců a obyčejných lidí vůbec si pořád ještě myslí, že homeopatie je používání malých dávek a nic víc.

Z čeho nejvíc čerpáte při snaze pochopit lék, ze své klinické praxe?

Většinou. Ale také hodně studuji. Studuji naše zdroje, naši literaturu, provingy a zároveň provádím rozsáhlý výzkum substancí, které užíváme. To je první věc. Hodně jsem studoval vztahy mezi léky. Ptám se sám sebe: čím se tento zajímavý lék vztahuje k jiným lékům? Čili nejde o malé oddělené krabičky, to ne, ale o to, co je spojuje. Jde o systémový přístup.
To, co jste řekla o klinické zkušenosti, je pro mne základní věcí, protože jde o dvě úrovně chápání léků. Jednu úroveň lze sdílet, takže pro mne je důležité vědět, co si myslí moji kolegové, co v léku vidí, a také pochopit, co s nimi mohu sdílet, o co se mohu podělit. Je to úroveň konsensu. Pak je tu druhá úroveň chápání, kterou sdílet nelze. Je to úroveň analogická a patří k našemu vlastnímu způsobu myšlení. Ne že by šlo o nějakou magii, ale každý z nás má svůj vlastní způsob vnímání, vlastní empatii, způsob myšlení, i způsob, jakým chybuje. Takže každý homeopat má léky, které chápe snadno vzhledem ke struktuře své osobnosti, a pak jsou tu léky, které jsou na míle vzdálené jeho způsobu myšlení. Stejné je to u psychoterapeutů, s některými pacienty se jim pracuje snáze než s jinými. Není to sdělitelné, je to velmi osobní rovina.
Je také důležité učit se ze svých chyb. Pochopit, proč tak často předepisujeme určitý lék, proč tak často děláme tuto konkrétní chybu, co na této substanci nemůžeme pochopit atd. Z toho čerpám hodně informací. To je důvod, proč jsem v roce 1991 vytvořil program, který mi umožňuje dělat tuto práci a hodnotit své úspěchy, své chyby, své nepochopení a tak dál. Pravidelně kontroluji a prověřuji výsledky svých zkušeností...

Myslíte program Consulta?

Ano, ano. Ale o to nejde. Důležité je, že prověřuji zkušeností to, co dělám. Především si myslím, že je to nutné v každém případě, pokud jste lékař, ať už praktikujete kterýkoliv obor. Naneštěstí naše knihy jsou málokdy založeny na zkušenosti. Naše literatura je většinou napsaná lidmi, kteří opsali to, co před nimi napsal někdo jiný, aniž by s tím měli vlastní zkušenosti. Takže se můžete jen málokdy spolehnout na to, co je napsáno. Ne že bych byl podezřívavý. O to nejde. Pokud připustíme, že to, co děláme, je medicína, tak je to jediná medicína na světě, kde si může kdokoliv dovolit napsat materii mediku, aniž by kdy úspěšně předepsal kterýkoliv z léků, o kterém píše. To je prostě absurdní. Je to ostuda, protože ani na semináři bychom neměli dovolit, aby někdo hovořil o léku, s nímž nemá praktické zkušenosti. Lidem by se mělo říct: víte, já jsem si nastudoval to a to a teď vám přednesu výsledek svého studia. Je to upřímné, jasné, čestné. Jako Clarke. Ten napsal Slovník materie mediky a předeslal: tyto informace jsem zkompiloval. Napsat materii mediku a nemít s těmi léky klinickou zkušenost – to je prostě šílené. Naprostý nesmysl. A v homeopatii máme takových informací spoustu.
A co je ještě absurdnější – v kurzech studenty učíme, aby používali repertorium a pak hledali potvrzení v materii medice. Potvrzení na jakém základě? Kdo na světě může znát lék lépe než pacient, kterého vyléčil? Ten je zdrojem pravdivých informací. Myslím, že tento úhel pohledu je často špatně chápán. Nechci říct, že provingy jsou k ničemu. To ne. Jsou velmi důležité, ale proving je proving. Není to lék. Proving je mapa, pacient je terén. Proving vám dodá informace, co je možné dělat, pozorovat, poznat, a pacient vám poví, jestli to, co jste si mysleli, je pravda, jestli vaše hypotéza má smysl, protože on je ten, kdo to ví, ne vy. A proto si myslím, že klinická zkušenost je hlavním zdrojem informací. Stejně jako fakt, že nutně potřebujeme dobré provingy, abychom si vytvořili mapy, o čem ten či onen lék může být, ale, znovu opakuji, to nejdůležitější nám poskytnou naši pacienti.

Včera jsme hovořili s Giannim Marottou o tom, co se děje v Itálii, jak vedete svoje kurzy. Všimla jsem si, že trochu měníte svůj přístup, neučíte už tolik, co dřív, více se věnujete studiu materie mediky. Můžete mi říct, co máte v plánu?

Rozhodl jsem se takto, protože už několik let jsem se svou prací byl zároveň spokojen i nespokojen. Spokojen jsem byl proto, že moje práce byla v mnoha případech uznána a oceněna. A zklamán jsem byl proto, že jsem viděl, jak mnozí kolegové mají sice zájem, ale absolvování jednoho či dvou dnů semináře jim sotva poskytne dostatek informací. Takže jsem si nakonec řekl, že bych rád dopřál svým kolegům, aby lépe pochopili, co mám na mysli. Vy víte, jak to myslím. Jednou jste v Praze přišla na seminář a pak jste vystudovala tříletý kurz. Takže? (Úsměv.) Ten rozdíl je nesrovnatelný...(Úsměv.) Prodáte víc knih, jste populárnější, více cestujete, děláte něco, co vypadá úspěšně, víc si vyděláte. Ale musím vám říct, že jsem nakonec byl dost nespokojený, protože jsem měl dojem, že ve výsledku dokážu předat tak pět až deset procent toho, jak přemýšlím. Opravdu to není vůbec lehké. Jedním z důvodů, proč někteří lidé moji práci milují a jiní si myslí, že jsem blázen a že moje práce nemá úspěch ve smyslu následovníků, je skutečnost, že jsem se rozhodl pracovat tímto způsobem. Dávám přednost učit méně lidí a ukázat jim co nejvíc.

Víte, vaše práce je obtížná, jde hodně pod povrch věcí a lidem se někdy víc líbí, když jsou věci snazší.

To já dobře vím. Já si tuhle cestu nevybral proto, že bych jí dával přednost před ostatními. Je to jediná cesta, která je mi souzena. Není to volba, je to závazek. (Úsměv.) Nemohu jinak. Hledat zkratky je lidské, ale podle mého názoru léčit lidi není činnost, ve které bychom si vystačili se zkratkami. To je moje zkušenost. Není to volba.
Být lékařem je nikdy nekončící proces. Domnívám se, že pracovat jako homeopat a být homeopatem jsou dvě různé věci. V momentě, kdy začnete takto přemýšlet mimo rámec homeopatie, kdy začnete zkoumat smysl vnitřního světa lidí, tehdy otevřete dveře, které už nikdy nezavřete. Je to posedlost. Nejen proto, že je to homeopatie. Je to způsob, jakým si užíváte života, jakým chápete svět kolem sebe. Je to neustálý proces. A jsou situace, kdy používáte knihy a informace, ale víc se naučíte ze zkušenosti. Od svých pacientů. To je vaše materia medika. A vaše každodenní práce. Takže semináře a kongresy mohou být užitečné, dostanete pár tipů, ale vaše každodenní práce s pacienty z vás udělá dobrého doktora. Takže nakonec správně pochopíte, že to není volba, já si to takhle nevybral. Někdy mám dojem, že moji kolegové, kteří ke mně přicházejí, jsou trochu zklamaní, že by rádi viděli, aby byla velká účast na seminářích, abych psal víc článků...
Za posledních dvacet let jsem dal dohromady skoro šest set obrazů léků, přesněji řečeno pět set osmdesát s dobrými informacemi. Ke každému z nich mám čtyři nebo pět případů s dlouhodobým sledováním, což je pro mne spolehlivý materiál. Říká se, že pracuji hlavně se zvířecími léky - to ale není pravda, stejně práce jsem udělal na rostlinných i jiných substancích. Posbíral jsem velké množství materiálu a informací.
Já vlastně ani nemám čas psát články. Psaní knihy pojme spoustu času. Myslím, že jsem teď v životní fázi, kdy bych chtěl všechny ty informace převést do nějaké sdělitelné formy a podělit se o ně s kolegy. Pokusit se o jakousi syntézu. A to je další důvod, proč nepořádám tolik semináře. Moje práce není učit. Jsem lékař a mojí povinností je starat se hlavně o svoje pacienty. A to je těžké, když mezitím musíte učit na seminářích a přednášet, starat se o svoji školu v Itálii a v Bostonu. Je mi jasné, že tento přístup není snadný, zabírá hodně času a energie. Je třeba mít dobré zázemí, je nutné mít o tyto věci zájem.
Mnozí kolegové jsou fascinováni mou metodou, ale říkají: „To je na mne moc.“ Chápu to. Věřte mi, nemyslím si nic zlého o jiných přístupech. Každý z nás má svůj přístup, takže každý může přidat svou cihličku k našemu chrámu a každý si může myslet a dělat, co chce. Musím se postarat o to, aby můj přístup nebyl moc komplikovaný, jinak jej bude moci používat jen omezený počet lidí. Snažím se ho zjednodušit. Když přijdete na moje semináře, zjistíte, že materiál, se kterým pracuji, je dost hluboký a těžký. Není nezbytné zajímat se o tyhle věci, když chcete být dobrý doktor.
Myslím si, že magický aspekt homeopatie je v tom, že můžete předepsat Arniku na zranění, aniž byste pochopili cokoliv z materie mediky, prostě jste se naučili jen pár symptomů a používáte je. A proč ne. Pro mne je ale takový způsob práce nemožný. Já musím porozumět. Potřebuji najít souvislosti mezi léky, potřebuji ve svých případech jít do hloubky. Je to pro mne povinnost, ne volba.

Je vaše materia medica pojata stejně jako Praxis, tedy ilustrována přesně popsanými případy?

Plánuji napsat materii mediku, to je zatím tajemství. Později vydám knížku s mnoha případy. Na materii mediku jsem si musel počkat. Vadí mi, že se v současnosti dočtete o obrazech léků věci, které nejsou podpořeny klinickou zkušeností. Ale opět, dobrý případ se může lišit od homeopata k homeopatovi podle toho, který model uvažování používáte. Pro mne dobrý případ znamená významné zlepšení na mnoha úrovních, které pomáhá pacientovi dále se rozvíjet, pomáhá mu růst, také tím, že může lék používat jak při akutních tak při chronických potížích, a to dlouhodobě. Ne že bych měl něco proti somatickému podávání léků, protože v některých případech je to to nejlepší nebo i jediné, co můžeme udělat. Máte-li před sebou epidemii cholery, nemůžete ztrácet čas. Ale léčit lidi symptomaticky a povrchně je něco úplně jiného, než je léčit poctivě do hloubky. Každý lékař by měl vědět, co dělá, co je lepší udělat, co je nezbytné. Je-li nutné zastavit krvácení, pak musíte zastavit krvácení, nezávisle na tom, jaké problémy ten člověk má s matkou nebo co chce v životě dělat. Ale neznamená to, že později nebudete chtít udělat víc. Někteří z nás jsou spokojení, když se otevře absces, druzí, když přestane krvácení, ale já očekávám něco víc. (Úsměv.)

Moje poslední otázka: máte nějaké přání do budoucna? Ať už pro vás osobně nebo pro homeopatii.

Obecně vzato by bylo pěkné se více integrovat do medicíny jako takové. Nikdy jsem si nemyslel a nemyslím si to ani teď, že by homeopatie nebyla součástí konvenční medicíny. Myslím, že medicínu obohacuje, stejně jako vlastní pojem léčby jako takové. Samosebou se mi na konvenčním přístupu k léčbě ledacos nelíbí, ale myslím si, že ty časy, kdy se dala ignorovat práce konvenční medicíny a vědy, jsou dávno pryč. Myslím si, že v medicíně je široká oblast, kde se dá pacient oslovit na různých úrovních. Takže já věřím v integraci. Můžete myslet podobně, docházet k jiným závěrům, můžete diskutovat, co všechno se dá udělat v léčbě pacientů. Takže něco takového si přeji. Když jsem jel s Tomem do Skotska, abych tam dělal supervize v homeopatické nemocnici v Glasgow, měl jsem najednou pocit, že jsme v jiném světě. Tam vám pacienta pošle lékař z jiného oddělení nemocnice, který vás oficiálně požádá o homeopatickou pomoc, máte tam k dispozici místo, kam pacienta uložíte, kde ho můžete léčit, pozorovat celý jeden týden, můžete mluvit se sestrami o tom, co ten člověk celé dny dělá. Pracujete s těmi lidmi a neriskujete, že přijdete o licenci, nebo že děláte něco nelegálního. To je úžasná svoboda, pocit, že můžete dělat medicínu, kterou máte rádi a které věříte.To je skutečně Něco.
Co se týče mé osobní práce, rád bych se podělil o svůj malý poklad s lidmi, které moje práce skutečně zajímá, i když to nebude velké množství lidí. Jsem spokojen s věcmi tak, jak jsou.

Takže - hodně štěstí! A děkuji mnohokrát.

Rozmlouvala Kateřina Lucká
Přeložila Lenka Ničková

Capri, červen 2007

Napsal : katerina lucka | Čt, 25. prosinec 2008 - před 549 týdny

Nejvíc vás naučí vaši pacienti

Rozhovor s Massimem Mangialavorim

Jak jste se dostal k homeopatii? Vím něco o vaší cestě do Jižní Ameriky, mohl byste mi o ní vyprávět ? Co jste tam dělal a jaký to mělo na vás vliv?

Jen stručně, protože je to dlouhé povídání a také dosti osobní... Hodně jsem se zajímal o antropologii a systémový přístup k medicíně, včetně psychologie a podobně. Dostal jsem příležitost studovat se skupinou antropologů onu magii Jižní Ameriky. Přijal jsem tuto nabídku koncem studia na lékařské fakultě, bylo mi čtyřiadvacet let. Cesta měla trvat pár týdnů, ale využil jsem možnosti zůstat déle.
Čirou náhodou jsem potkal pár zajímavých lidí, kteří měli kontakt s opravdovými šamany. Pozvali mne a tak jsem navštívil pár jejich vesnic, hlavně v Columbii, kde provádějí výcvik šamanů. Odvedou je od rodiny ve věku pěti šesti let a do jednadvaceti nebo dvaadvaceti let je trénují. Byla to pro mne velmi významná zkušenost.
 To, co tito lidé znají, není v rozporu se západní medicínou, ale s ní komplementární. Nicméně jejich vědění se nedá předat pomocí knih. Mají dokonce mýtus, podle kterého byla jejich kultura téměř zničena zneužitím technologie. Poté se někteří moudří lidé rozhodli pokračovat, aniž by se dopustili stejných chyb. A tak bylo zakázáno použití kola, psaní a využití kovu. Jen si to představte, zakázat hned na začátku vývoje nějaké kultury použití kola, písma a kovu... je to něco naprosto odlišného.
 V naší kultuře se pokoušíme posbírat co nejvíc informací, víc a víc, a v určité chvíli musíme to, co jsme nasbírali, použít a zjistit, jestli to funguje, jestli je to to pravé. V jiných kulturách je přístup naprosto opačný. Učíte se, JAK získat jistotu sám v sobě, jak získat důkazy o něčem tím, že budu usilovně a pečlivě vylepšovat svou vlastní citlivost, svou schopnost něco poznat. Je to vlastně obráceně.
V praxi to znamená, že znají poměrně málo léků z bylin, kovů či zvířat, ale vědí, jak přesně rozeznat, co je charakteristické v substanci či v pacientovi a čím jsou si podobné. Je to úžasné, když vidíte, jak tito lidé velmi úspěšně léčí mnoho potíží a chorob, jak mentálních, tak fyzických. A zajímavé je, že my to vnímáme jako magické, zatímco z jejich pohledu je to prostě nejpřirozenější způsob kladného přístupu k přírodě. Není to tak, že by něco cítili díky nějaké teorii... Když řeknou, že cítí, k čemu je dobrý ten či onen lék, tak se o to mohou podělit se všemi, kdo tuto substanci znají, realistickým, praktickým a přímým způsobem. Jim by se stejně tak mohlo zdát magické to, že auto chodí bez koní, a že letadlo létá...
Obecně vzato, to, co se jeví jako magické moderní medicíně a některým moderním antropologickým studiím, je dosti vzdálené od jejich reality a toho, co tito lidé praktikují. Přemýšlejme o tom a pokorně připusťme, že i naše medicína pochází právě z tohoto přístupu k přírodě. Teprve později jsme přišli na to, proč digitalis, proč kůra vrby atd. fungují, aspirin používáme pouhá desetiletí  a užití prostaglandinů v naší medicíně je věc poměrně nedávná. Měli bychom se sami sebe ptát, jak je možné, že na mnoha místech země byli lidé schopni rozeznat a používat tyto substance. To mne velmi zaujalo.
Když jsem se vracel, potkal jsem v Kolumbii chlapíka, byl to slavný homeopat, který pracoval v Bogotě. Měl velkou kliniku, chodila za ním spousta lidí, pak přišlo zemětřesení a klinika byla zničena. Rozhodl se změnit naráz svůj život, usadil se u pralesa a začal léčit chudé zadarmo. Byl to fascinující člověk. Mnohokrát jsme spolu dlouze hovořili a on mne pozval, abych u něj nějakou dobu bydlel.
Hovořili jsme o mých studiích „magické“ kultury. To, co jsem se od něj dozvěděl o homeopatii, bylo určitým způsobem podobné. Šamani také používají léky z různých říší, používají různé potence léků. Pracují buď přímo s rostlinou, vaří ji, dusí, triturují, dělají všechno možné, dokonce se i modlí k duchu rostliny a pacienta.
Pojem podobnosti, která nevychází jen z chemické podobnosti, byl v povědomí již dávno před Hahnemannem.
Pobyt v Jižní Americe byl pro mne skutečně velmi silnou a významnou zkušeností... Pak jsem musel domů k závěrečným zkouškám na fakultě. Měl jsem se stát kardiochirurgem a měl jsem před sebou úspěšnou kariéru, protože můj strýc byl šéfem nemocnice a velmi přísně mne trénoval, aby ze mne byl dobrý doktor. Když jsem přijel domů a řekl jsem, že budu studovat něco jiného, byl velmi zklamaný, nemluvil pak se mnou více než dvacet let. To byl začátek.

A pak jste se do Jižní Ameriky vrátil?

Vrátil jsem se několikrát. Měl jsem s těmi lidmi dobré vztahy. Chtěl jsem do té kultury proniknout a dozvědět se víc. Nikdy jsem nezkoušel žádné drogy sám na sobě, nikdy se mi nestalo nic takového, co ve svých knihách píší lidé, kteří do těch míst odjeli. Prostě mne jen zajímalo, jak žijí lidé, kteří se nepovažují za střed vesmíru, ale za jeho součást. Zajímalo mne, jak lze v substancích kolem sebe rozeznat jejich duši, vnitřní význam a podstatu a jak můžeme najít nějaké podobnosti s člověkem.
Princip podobnosti je tu velmi zřejmý.
Nešlo mi o zážitek, ale o výzkum...Tihle lidé se stávají tím, čím jsou, po patnácti, dvaceti letech výcviku. Co my zmůžeme za několik týdnů? Můžeme pozorovat. Něco získáme, ale není toho mnoho.

Ale změnilo to vaši perspektivu, způsob myšlení...

Ano, tak to bylo, ale stejně si myslím, že během takové cesty prostě objevíte něco, co už ve vás dávno je... (smích). Cestování má svůj význam, nakonec přijdete na něco, co tu bylo ještě dřív, než jste se vydali na cestu.


Na poli homeopatie jste musel začít od samého začátku. Jaké to pro vás bylo?

Na začátku to bylo hodně frustrující. Před dvaceti lety bylo v Itálii málo škol. Byly dost povrchní a špatně zorganizované. Jsem od povahy trochu nenasytný, takže jsem dělal tři školy najednou. Mezitím jsem také jezdil na zahraniční semináře a hodně jsem studoval. Na jedné straně byl tento svět homeopatie velmi zajímavý, ale na druhé straně zde byly jasně patrné rozpory mezi tvrzením a skutečností.
Když tvrdíte, že vidíte v člověku jedinečnou individualitu, ale léčíte pouze dvaceti nebo třiceti léky – je v tom obrovský rozpor. A přizpůsobovat si teorie k podpoře svých nepovedených představ, ve snaze si vše ulehčit namísto toho, aby se člověk postavil čelem k faktu, že léčit lidi je velmi složité a obtížné – to se mi zdálo velmi povrchní a nečestné, pokud nechci užít jiných, tvrdších slov (smích).
A tak jsem začal hodně pátrat a zkoumat a snažil jsem se najít systém, který by mi umožnil přemýšlet o vztazích mezi léky, o jejich uspořádání. O tom, co dokážeme poznat a pochopit a proč, když máme tak velký počet léků a tak překrásné obsažné materie mediky, proč se z čistě lidských důvodů musíme uskrovnit, omezit tento gigantický rezervoár informací a používat jen jeho zlomek. Myslím, že teoretická část je velmi zajímavá, ale domnívám se, že základní věcí, jako v každé vědě, je rozpoznat kořeny a nezbytnost vývoje, který musí existovat v každé vědě. Klasická hahnemannovská práce je svého druhu ortodoxní směr, založený na fundamentalistickém způsobu myšlení. Jde spíš o religiózní přístup než o vědecký . Nemám nic proti náboženství, ale jde o něco jiného. Mluvíme-li o Hahnemannovi, musíme uznat, že jeho práce byla originální a znamenala obrovský přínos pro medicínu. To, co vykonal, respektuji a uznávám. Byl to skutečně jedinečný krok kupředu. Abychom uctili jeho práci, musíme jít stále kupředu a přidat tu svou cihličku k velké budově našeho chrámu. Nesmíme žít v domnění, že jediná možná pravda je to, co řekl. Pak bychom riskovali, že nebudeme pokračovat v jeho práci správným způsobem. To platí nejen pro homeopatii, ale pro každou vědu.

Dokonce sám Hahnemann během života změnil několikrát svoje koncepty.

Jistě, byl to vědec. Jak jinak by se dala dělat věda? V souvislosti s onou ortodoxií je dnes patrné silné hnutí, které zřejmě povede k určitému rozkolu mezi homeopaty. Svého času jsme mohli zaznamenat jakousi revoluci myšlení, protože jsme dostali k dispozici počítačové programy, homeopatie se dala najednou studovat mnohem pohodlněji, objevilo se mnohem víc knih než dříve, dalo se lépe pracovat s více léky. Už nejsme natolik omezení jako před lety, kdy jsme měli v ordinaci těch několik málo substancí. Byla to jakási exploze a teď přišel čas čelit implozi.
Moc se mi nelíbí, že to, co se zdá být dobrý, možná zajímavý nápad, se často prezentuje jako fakt. Seriózní vědec v časopisech, článcích, na kongresech zveřejňuje svoje ideje a teorie, a když už má něco konkrétnějšího, tak napíše knihu. Ne naopak. To bychom měli v naší homeopatické komunitě prodiskutovat. Všechny ty zajímavé, fantastické, nové, jiskřivé nápady, které je třeba prostudovat, probrat, pochopit, definovat atd... Úzkost některých kolegů spojená s touhou po něčem substanciálním ale neznamená, že se musíme nutně vrátit k našim počátkům. Znamená to, že bychom měli dělat lepší vědu než doposud. Nesmíme se uzavírat v malé zlaté kleci, ale musíme si všímat okolí, vnímat, že kolem je spousta dalších vědců, kteří bádají v jiných oborech, komplementárních k homeopatii, s nimiž můžeme diskutovat a ukázat jim, na čem pracujeme my.
Myslím, že jeden z důvodů nedávné imploze homeopatie, která začala v západních zemích, je skutečnost, že celá naše velká mezinárodní homeopatická komunita nedokázala prezentovat homeopatii jako něco fascinujícího, překrásného a zajímavého. Vážně, byl jsem na několika kongresech, nejen v Itálii, a člověk se snadno dočká zklamání nebo dokonce může být znechucený z toho, s čím se setká. Nejde jen o nevědeckost, ale často chybí základní znalosti psychologie, která má už stoletou tradici výzkumu, a dokonce nacházíme i dalekosáhlé odbočení od zásad moderní biologie. Je to zvláštní, vidět v naší komunitě lidi, kteří nemají než základní povědomí o vědě, biologii, o symptomech mysli a tak dále, jak tvrdí cosi, co je naprosto nedůvěryhodné, nelogické, nerealistické atd. Dáváme prostor myšlenkám, které si to nezaslouží.

Jak jste napsal ve své knize Praxis, měli bychom být schopni unést trochu kritiky od jiných vědců a podpořit své znalosti jinými vědními obory.

Jistě, děje se to v každém vědním oboru. Jde jen o jinou perspektivu, ze které pozorujeme stejný jev. Vezměme si život z chemického, biochemického, fyzického, elektrického, magnetického, medicínského nebo psychologického úhlu pohledu. Není to pokaždé něco jiného. Jde jen o jinou perspektivu. A jedna perspektiva dokáže podpořit a obohatit ty ostatní; nelze se uzavřít a tvrdit, že je tu jen jedna, a ta je ta pravá. Myslím, že obrovská prohra homeopatie z nedávných let má příčinu v tom, že jsme nedokázali komunikovat s jinými vědními obory. Stále ještě trpíme jedním velkým komplexem méněcennosti, který pořád ještě ovlivňuje homeopatickou kulturu, a který nás nutí znovu a znovu dokazovat, že naše léky nejsou obyčejná voda. Pořád se sám sebe ptám, jak je možné, že se někteří kolegové stále drží tohoto tématu? Na jedné straně jsem rád, protože pro mne je tento druh výzkumu strašně nudný. Ale na druhé straně se ptám: věří oni opravdu, že homeopatie funguje? To by mě skutečně zajímalo.
A pak je tady ještě další věc, totiž že homeopatické léky nejsou to jediné, oč tu běží, ale že jde o celý proces. Pro mne je mnohem zajímavější věnovat se našemu způsobu myšlení, zkoumat systém práce, způsob, jakým odebíráme případ, způsob jeho vyhodnocení atd... Homeopatický lék je jen jednou částí tohoto procesu. Takže je to fascinující a krásné a já svoje kolegy ctím a vážím si jich za to, co dělají. Ale stejně tak si myslím, že naše terapie je víc než jen používání něčeho, co není obyčejná voda... Ve správnou chvíli musíme dokázat, že jediným chybějícím článkem z vědeckého hlediska je ta jistá černá skříňka. Stále ještě nevíme, JAK to funguje, ačkoliv víme, že nejde o placebo. V medicíně je tolik věcí, které užíváme, a není jasný mechanismus účinku. Takže proč neukázat naše dobré výsledky, proč s tím nevyjít na veřejnost. Užíváme pouze přírodní prostředky, které jsou netoxické a levné. Na naší práci je ale nejkrásnější způsob myšlení, způsob léčení lidí, způsob pozorování, chápání, pochopení toho, co je vzorcem choroby, vývoj symptomů, které dávají smysl, když následují jeden za druhým, a také celostní způsob myšlení, který je na začátku tohoto tisíciletí ve vědě tak moderní. Bohužel většina lékařů, vědců a obyčejných lidí vůbec si pořád ještě myslí, že homeopatie je používání malých dávek a nic víc.

Z čeho nejvíc čerpáte při snaze pochopit lék, ze své klinické praxe?

Většinou. Ale také hodně studuji. Studuji naše zdroje, naši literaturu, provingy a zároveň provádím rozsáhlý výzkum substancí, které užíváme. To je první věc. Hodně jsem studoval vztahy mezi léky. Ptám se sám sebe: čím se tento zajímavý lék vztahuje k jiným lékům? Čili nejde o malé oddělené krabičky, to ne, ale o to, co je spojuje. Jde o systémový přístup.
To, co jste řekla o klinické zkušenosti, je pro mne základní věcí, protože jde o dvě úrovně chápání léků. Jednu úroveň lze sdílet, takže pro mne je důležité vědět, co si myslí moji kolegové, co v léku vidí, a také pochopit, co s nimi mohu sdílet, o co se mohu podělit. Je to úroveň konsensu. Pak je tu druhá úroveň chápání, kterou sdílet nelze. Je to úroveň analogická a patří k našemu vlastnímu způsobu myšlení. Ne že by šlo o nějakou magii, ale každý z nás má svůj vlastní způsob vnímání, vlastní empatii, způsob myšlení, i způsob, jakým chybuje. Takže každý homeopat má léky, které chápe snadno vzhledem ke struktuře své osobnosti, a pak jsou tu léky, které jsou na míle vzdálené jeho způsobu myšlení. Stejné je to u psychoterapeutů, s některými pacienty se jim pracuje snáze než s jinými. Není to sdělitelné, je to velmi osobní rovina.
Je také důležité učit se ze svých chyb. Pochopit, proč tak často předepisujeme určitý lék, proč tak často děláme tuto konkrétní chybu, co na této substanci nemůžeme pochopit atd. Z toho čerpám hodně informací. To je důvod, proč jsem v roce 1991 vytvořil program, který mi umožňuje dělat tuto práci a hodnotit své úspěchy, své chyby, své nepochopení a tak dál. Pravidelně kontroluji a prověřuji výsledky svých zkušeností...

Myslíte program Consulta?

Ano, ano. Ale o to nejde. Důležité je, že prověřuji zkušeností to, co dělám. Především si myslím, že je to nutné v každém případě, pokud jste lékař, ať už praktikujete kterýkoliv obor. Naneštěstí naše knihy jsou málokdy založeny na zkušenosti. Naše literatura je většinou napsaná lidmi, kteří opsali to, co před nimi napsal někdo jiný, aniž by s tím měli vlastní zkušenosti. Takže se můžete jen málokdy spolehnout na to, co je napsáno. Ne že bych byl podezřívavý. O to nejde. Pokud připustíme, že to, co děláme, je medicína, tak je to jediná medicína na světě, kde si může kdokoliv dovolit napsat materii mediku, aniž by kdy úspěšně předepsal kterýkoliv z léků, o kterém píše. To je prostě absurdní. Je to ostuda, protože ani na semináři bychom neměli dovolit, aby někdo hovořil o léku, s nímž nemá praktické zkušenosti. Lidem by se mělo říct: víte, já jsem si nastudoval to a to a teď vám přednesu výsledek svého studia. Je to upřímné, jasné, čestné. Jako Clarke. Ten napsal Slovník materie mediky a předeslal: tyto informace jsem zkompiloval. Napsat materii mediku a nemít s těmi léky klinickou zkušenost – to je prostě šílené. Naprostý nesmysl. A v homeopatii máme takových informací spoustu.
A co je ještě absurdnější – v kurzech studenty učíme, aby používali repertorium a pak hledali potvrzení v materii medice. Potvrzení na jakém základě? Kdo na světě může znát lék lépe než pacient, kterého vyléčil? Ten je zdrojem pravdivých informací. Myslím, že tento úhel pohledu je často špatně chápán. Nechci říct, že provingy jsou k ničemu. To ne. Jsou velmi důležité, ale proving je proving. Není to lék. Proving je mapa, pacient je terén. Proving vám dodá informace, co je možné dělat, pozorovat, poznat, a pacient vám poví, jestli to, co jste si mysleli, je pravda, jestli vaše hypotéza má smysl, protože on je ten, kdo to ví, ne vy. A proto si myslím, že klinická zkušenost je hlavním zdrojem informací. Stejně jako fakt, že nutně potřebujeme dobré provingy, abychom si vytvořili mapy, o čem ten či onen lék může být, ale, znovu opakuji, to nejdůležitější nám poskytnou naši pacienti.

Včera jsme hovořili s Giannim Marottou o tom, co se děje v Itálii, jak vedete svoje kurzy. Všimla jsem si, že trochu měníte svůj přístup, neučíte už tolik, co dřív, více se věnujete studiu materie mediky. Můžete mi říct, co máte v plánu?

Rozhodl jsem se takto, protože už několik let jsem se svou prací byl zároveň spokojen i nespokojen. Spokojen jsem byl proto, že moje práce byla v mnoha případech uznána a oceněna. A zklamán jsem byl proto, že jsem viděl, jak mnozí kolegové mají sice zájem, ale absolvování jednoho či dvou dnů semináře jim sotva poskytne dostatek informací. Takže jsem si nakonec řekl, že bych rád dopřál svým kolegům, aby lépe pochopili, co mám na mysli. Vy víte, jak to myslím. Jednou jste v Praze přišla na seminář a pak jste vystudovala tříletý kurz. Takže? (Úsměv.) Ten rozdíl je nesrovnatelný...(Úsměv.) Prodáte víc knih, jste populárnější, více cestujete, děláte něco, co vypadá úspěšně, víc si vyděláte. Ale musím vám říct, že jsem nakonec byl dost nespokojený, protože jsem měl dojem, že ve výsledku dokážu předat tak pět až deset procent toho, jak přemýšlím. Opravdu to není vůbec lehké. Jedním z důvodů, proč někteří lidé moji práci milují a jiní si myslí, že jsem blázen a že moje práce nemá úspěch ve smyslu následovníků, je skutečnost, že jsem se rozhodl pracovat tímto způsobem. Dávám přednost učit méně lidí a ukázat jim co nejvíc.

Víte, vaše práce je obtížná, jde hodně pod povrch věcí a lidem se někdy víc líbí, když jsou věci snazší.

To já dobře vím. Já si tuhle cestu nevybral proto, že bych jí dával přednost před ostatními. Je to jediná cesta, která je mi souzena. Není to volba, je to závazek. (Úsměv.) Nemohu jinak. Hledat zkratky je lidské, ale podle mého názoru léčit lidi není činnost, ve které bychom si vystačili se zkratkami. To je moje zkušenost. Není to volba.
Být lékařem je nikdy nekončící proces. Domnívám se, že pracovat jako homeopat a být homeopatem jsou dvě různé věci. V momentě, kdy začnete takto přemýšlet mimo rámec homeopatie, kdy začnete zkoumat smysl vnitřního světa lidí, tehdy otevřete dveře, které už nikdy nezavřete. Je to posedlost. Nejen proto, že je to homeopatie. Je to způsob, jakým si užíváte života, jakým chápete svět kolem sebe. Je to neustálý proces. A jsou situace, kdy používáte knihy a informace, ale víc se naučíte ze zkušenosti. Od svých pacientů. To je vaše materia medika. A vaše každodenní práce. Takže semináře a kongresy mohou být užitečné, dostanete pár tipů, ale vaše každodenní práce s pacienty z vás udělá dobrého doktora. Takže nakonec správně pochopíte, že to není volba, já si to takhle nevybral. Někdy mám dojem, že moji kolegové, kteří ke mně přicházejí, jsou trochu zklamaní, že by rádi viděli, aby byla velká účast na seminářích, abych psal víc článků...
Za posledních dvacet let jsem dal dohromady skoro šest set obrazů léků, přesněji řečeno pět set osmdesát s dobrými informacemi. Ke každému z nich mám čtyři nebo pět případů s dlouhodobým sledováním, což je pro mne spolehlivý materiál. Říká se, že pracuji hlavně se zvířecími léky - to ale není pravda, stejně práce jsem udělal na rostlinných i jiných substancích. Posbíral jsem velké množství materiálu a informací.
Já vlastně ani nemám čas psát články. Psaní knihy pojme spoustu času. Myslím, že jsem teď v životní fázi, kdy bych chtěl všechny ty informace převést do nějaké sdělitelné formy a podělit se o ně s kolegy. Pokusit se o jakousi syntézu. A to je další důvod, proč nepořádám tolik semináře. Moje práce není učit. Jsem lékař a mojí povinností je starat se hlavně o svoje pacienty. A to je těžké, když mezitím musíte učit na seminářích a přednášet, starat se o svoji školu v Itálii a v Bostonu. Je mi jasné, že tento přístup není snadný, zabírá hodně času a energie. Je třeba mít dobré zázemí, je nutné mít o tyto věci zájem.
Mnozí kolegové jsou fascinováni mou metodou, ale říkají: „To je na mne moc.“ Chápu to. Věřte mi, nemyslím si nic zlého o jiných přístupech. Každý z nás má svůj přístup, takže každý může přidat svou cihličku k našemu chrámu a každý si může myslet a dělat, co chce. Musím se postarat o to, aby můj přístup nebyl moc komplikovaný, jinak jej bude moci používat jen omezený počet lidí. Snažím se ho zjednodušit. Když přijdete na moje semináře, zjistíte, že materiál, se kterým pracuji, je dost hluboký a těžký. Není nezbytné zajímat se o tyhle věci, když chcete být dobrý doktor.
Myslím si, že magický aspekt homeopatie je v tom, že můžete předepsat Arniku na zranění, aniž byste pochopili cokoliv z materie mediky, prostě jste se naučili jen pár symptomů a používáte je. A proč ne. Pro mne je ale takový způsob práce nemožný. Já musím porozumět. Potřebuji najít souvislosti mezi léky, potřebuji ve svých případech jít do hloubky. Je to pro mne povinnost, ne volba.

Je vaše materia medica pojata stejně jako Praxis, tedy ilustrována přesně popsanými případy?

Plánuji napsat materii mediku, to je zatím tajemství. Později vydám knížku s mnoha případy. Na materii mediku jsem si musel počkat. Vadí mi, že se v současnosti dočtete o obrazech léků věci, které nejsou podpořeny klinickou zkušeností. Ale opět, dobrý případ se může lišit od homeopata k homeopatovi podle toho, který model uvažování používáte. Pro mne dobrý případ znamená významné zlepšení na mnoha úrovních, které pomáhá pacientovi dále se rozvíjet, pomáhá mu růst, také tím, že může lék používat jak při akutních tak při chronických potížích, a to dlouhodobě. Ne že bych měl něco proti somatickému podávání léků, protože v některých případech je to to nejlepší nebo i jediné, co můžeme udělat. Máte-li před sebou epidemii cholery, nemůžete ztrácet čas. Ale léčit lidi symptomaticky a povrchně je něco úplně jiného, než je léčit poctivě do hloubky. Každý lékař by měl vědět, co dělá, co je lepší udělat, co je nezbytné. Je-li nutné zastavit krvácení, pak musíte zastavit krvácení, nezávisle na tom, jaké problémy ten člověk má s matkou nebo co chce v životě dělat. Ale neznamená to, že později nebudete chtít udělat víc. Někteří z nás jsou spokojení, když se otevře absces, druzí, když přestane krvácení, ale já očekávám něco víc. (Úsměv.)

Moje poslední otázka: máte nějaké přání do budoucna? Ať už pro vás osobně nebo pro homeopatii.

Obecně vzato by bylo pěkné se více integrovat do medicíny jako takové. Nikdy jsem si nemyslel a nemyslím si to ani teď, že by homeopatie nebyla součástí konvenční medicíny. Myslím, že medicínu obohacuje, stejně jako vlastní pojem léčby jako takové. Samosebou se mi na konvenčním přístupu k léčbě ledacos nelíbí, ale myslím si, že ty časy, kdy se dala ignorovat práce konvenční medicíny a vědy, jsou dávno pryč. Myslím si, že v medicíně je široká oblast, kde se dá pacient oslovit na různých úrovních. Takže já věřím v integraci. Můžete myslet podobně, docházet k jiným závěrům, můžete diskutovat, co všechno se dá udělat v léčbě pacientů. Takže něco takového si přeji. Když jsem jel s Tomem do Skotska, abych tam dělal supervize v homeopatické nemocnici v Glasgow, měl jsem najednou pocit, že jsme v jiném světě. Tam vám pacienta pošle lékař z jiného oddělení nemocnice, který vás oficiálně požádá o homeopatickou pomoc, máte tam k dispozici místo, kam pacienta uložíte, kde ho můžete léčit, pozorovat celý jeden týden, můžete mluvit se sestrami o tom, co ten člověk celé dny dělá. Pracujete s těmi lidmi a neriskujete, že přijdete o licenci, nebo že děláte něco nelegálního. To je úžasná svoboda, pocit, že můžete dělat medicínu, kterou máte rádi a které věříte.To je skutečně Něco.
Co se týče mé osobní práce, rád bych se podělil o svůj malý poklad s lidmi, které moje práce skutečně zajímá, i když to nebude velké množství lidí. Jsem spokojen s věcmi tak, jak jsou.

Takže - hodně štěstí! A děkuji mnohokrát.

Rozmlouvala Kateřina Lucká
Přeložila Lenka Ničková

Capri, červen 2007

Napsal : katerina lucka | Čt, 25. prosinec 2008 - před 549 týdny

Z jiného zorného úhlu aneb jak se vidí naši pacienti - Thallium metallicum

Homeopatické listy 1-2/2007

Kdo nám o tom, co znamenají jednotlivé typologie (v homeopatické hantýrce „jaké JSOU jednotlivé léky“), může říci více než naši pacienti, kteří mají svoje problémy, pocity, žijí svůj život právě oním charakteristickým způsobem? Proč jim nedat slovo ...

Jedna z mých pacientek mě poctila neobyčejným dárkem v podobě komentáře ke své léčbě a k vnitřnímu obsahu škatulky, které říkáme homeopatický lék.
Když za mnou přišla, neviděly jsme se poprvé. Potkávaly jsme se před několika lety na astrologických kursech, kde jsem ji vnímala jako energickou razantní ženu, verbálně dobře vybavenou a zdatnou v argumentaci, obdařenou leckdy až odzbrojující racionalitou, přesto milou a přátelskou. Původní profesí je architektka. V podtextu bylo možné vytušit, že existují mnohem hlubší důvody, proč se i při takovém osobním nastavení začala zabývat astrologií.
Podruhé jsme se setkaly v mé ordinaci zhruba před rokem a půl. Dnes pětapadesátiletá žena s diagnózou roztroušené sklerózy stanovené před pěti lety přišla se známkami snížené hybnosti a „děsivou depresí“, tehdy ještě pod clonou cytostatik a kortikoidů. Stěžovala si na poruchy spánku, částečně z úzkosti z toho, kterou částí svého těla po probuzení nebude moci hýbat, částečně díky bolestem, které spánek velmi výrazně narušovaly (mravenčení po těle nebo drobné kousavé křeče, šílená bolest až doprostřed kosti, vrtavá bolest jako dýkou nebo křížovým šroubovákem). Další významnou stížností byla výrazná fotofobie a poruchy visu.
„Každým okem vidím dvojitě, jako by to byly dva rozhozené řádky pod sebou nebo dvě fotky nad sebou.“
Mým prvním předpisem bylo Stannum metalicum, po kterém v průběhu několika měsíců odezněly deprese a částečně se upravil spánek. Stannum napomohlo také postupnému snížení alopatické medikace. Teprve ale po nasazení PC remedy (doporučuji knihu Petera Chappella Druhé similimum nebo jeho webové stránky www.vitalremedies.com) se začal obraz vyjasňovat a zaostřovat. Po nasazení Thallia metallica (všechny léky byly v LM potencích) jsme zaznamenaly významný posun na úrovni spánku, zraku i nočních bolestí.
Chtěla bych být stručná, protože tento prostor patří spíš jí než mně, ale nedopustím si malou poznámku k léku.

Thallium stojí v periodické soustavě prvků mezi rtutí a olovem. Je to bílý lesklý kov, velmi jedovatý, bez chuti a bez zápachu, používaný v minulosti k hubení hlodavců. Používá se také v optické technice a jeho zelený plamen je využívám v ohňostrojích. Má neurotoxický efekt, způsobuje symptomy podobné nervovým zánětům, paralýzu a skotomizaci vidění. Známé jsou příznaky alopecie a gastrointestinální symptomatologie.
Obraz léku si tedy dokážeme představit. Obzvlášť, když se pomyslně přeneseme z fyzické úrovně na psychologickou a sociální. V případě skotomizace u případů thallia vidíme výpadky paměti na celá životní období, syndrom „ukradeného dětství“ v důsledku přemíry traumatizujících událostí. Na sociální úrovni se může projevit „slepá skvrna“ na určité úrovni vztahů. A podobně na fyzické úrovni vidíme změnu percepce některých částí těla, které jsou vnímány jako oddělené (nikoliv rozdělené). Pacientka v líčení jednoho ze svých snů před podáním thallia říká, že se cítí „... jako by z mého těla hodně kousků chybělo, zmizelo, bylo ,vykousnuto‘ nebo tak nějak, ale ne jako třeba jizvy – ty kousky tam prostě nebyly nebo byly ,někde jinde‘, v jiné dimenzi, prostoru, čase. Roztroušeně – to je ten správný pojem.“
V repertoriu najdeme mnoho příznaků paralýzy a znecitlivění, bolestí nejrůznějšího typu, často náhlých a krátkodobých spojených s křečemi.
Pacientka se během našich setkávání začala více zajímat o původ léků, které jí byly podány. Prostudovala Scholtena, zápisky z Mangialavoriho školy týkající se alchymistických kovů, ale také přinášela vlastní etymologické a mytologické úvahy o jejím vlastním porozumění substanci. Tolik moje odbočka. Předávám jí slovo ...

THÁLIE
    Dostala jsem Thálii, už vím jak to chutná! Tedy – nejsem herec nebo režisér, natož významný, takže jsem ji nemohla dostat za mimořádné výkony v tomto oboru, ale opravdu mimořádné výkony, dotažené až k maximální možné dokonalosti, jsem donedávna podávala ve své práci (projekty včetně veškerého „odpapírování“ na úřadech, koordinace se specialisty, dozory realizací) a komplexně v péči o domácí miláčky (děti, manžel, vaření, uklízení, praní, opravy všeho možného v bytě, na chatě, na zahrádce) a v rámci činnosti v představenstvu bytového družstva. Fungovala jsem jako nejšikovnější chlap široko daleko. Vlastní duše i tělo byly pro mě až na posledním místě. Ocenění (jak by se bylo patřilo) se mi stále nedostávalo. Klasické české „neplatit zásadně nic a nikomu“ ctili všichni včetně mé rodiny. Až náhle ...! Musela jsem se pro to zcela přetrhnout: nejdřív kompletně vazy v koleni, poté krok za krokem nervová vlákna v „masochistickém“ konzumování vlastního myelinu, a pak i v duši ... Cenu jsem dostala. Nejde ale o onen úžasný skleněný barevný pohár- nepohár, který je vlastně maskou Múzy Thálie s pohárovými uchy a podstavcem, ale o homeopatické Thallium metallicum.
    Místo jemné holčičky ze mě tvrdě vycvičili technika, mistra přes kvanta informací. Byla jsem Ferda Mravenec (práce všeho druhu) + Brouk Pytlík (všude byl ...) v jedné osobě. Jako Blíženec s převahou ohně a vzduchu, kdy živel vody byl jako nežádoucí potlačen, potřebuji, aby vše nové prošlo mojí, byť poněkud ad absurdum proděravělou hlavou. I když po mohutných a bouřlivých přívalech zadržených vod v uplynulém období (v psýché i v reálu kolem) se už nebojím přijímat nové věci „šamanským“ a jinak ne-reálným způsobem. Přečetla jsem leccos o homeopatii i o jednotlivých lécích. Navíc velmi citlivě vnímám rozdílnost přístupu lékařů obou stran barikády. Konečně nejsem „odporným hmyzem, co nám kazí statistiky a reaguje na podané léky nějak jinak“.
Není náhod při výběru jmen a názvů. Vše je součástí všeho. Podle řecké a římské mytologie měl olympský vládce nad bohy i lidmi Zeus dvě dcery jménem Thalie:
Thalie (řec. Thaleia, znamená „kvetoucí“) byla múzou komedie, dcerou bohyně paměti Mnémosyné. Zobrazovali ji s maskou komického herce s břečťanovým věncem a zakřivenou holí. Múz – bohyň umění bylo devět. Byly to krásné ženy, k lidem milé a laskavé, zejména ke svým oblíbeným umělcům. Za urážky se ovšem mstily. Byl jim zasvěcen chrám nazývaný Múseion.
Thalie bylo také jméno jedné ze tří Charitek neboli Grácií (řec. Charites, lat. Gratiae), bohyní půvabu a krásy. Milé a laskavé charitky podporovaly a chránily družnost a veselost, snažily se život zkrášlit a zpříjemnit. V umění byly zobrazovány jako půvabné tančící dívky. Jejich trojice symbolizovala tři druhy dobrodiní: dát, přijmout a vrátit.
Thallium leží v periodické soustavě v šestém řádku, ve třináctém sloupci (III. A) mezi rtutí a olovem. Díky J. Scholtenovi teď vnímám „psychologii“ periodické tabulky prvků: šestý řádek je řádek maximálního výkonu i obrany, s tématem moci, síly.
Třináctý sloupec znamená ústup k zažitému, držení se starých způsobů řízení, konzervativnost, dogmatičnost, podezřívavost. Jde zde o pozici drženou už jen z poloviny. Lpění na starých věcech, nostalgie. Omezení se, nebo až ústup a odchod, věci a akce z minula musí být odloženy a odvolány, ale jsou udržovány ve cti. Ovzduší je zatuchlé, zemité. Objevuje se paralýza a neuralgie.
Sama vnímám tento sloupec tak, že v „řadě“ osobního výkonu přichází postupné zatuhnutí. Máme zde NĚCO mezi rtutí a olovem, Merkurem a Saturnem. Obsah se na povrchu mění v masku, přestože vlastní obsah je ještě přítomen a k zahlédnutí. Vzniká v pravém slova smyslu Muzeum, které za representační fasádou uchovává a ctí spoustu starých věcí. Působí ale nejen jako veřejná kulturní instituce uchovávající staré krásné věci, projevuje se také doma a v sobě samotné ... Navíc „klame formou“, jeho obsah je jiný než vnější výraz. Tradiční maska má veselý výraz, který moc nedává tušit vnitřní pláč. Je to nostalgický hipík v těle velebného kmeta. Optimistova představa zní: „Pořád ještě není tak zle, aby nemohlo být ještě hůře.“ Tak jsem dopochopila Scholtenovu ideu Mendělejevovy periodické tabulky prvků.
    Závěrem podotýkám, že tentokrát už nepíšu „technickou zprávu“, jaké jsem byla zvyklá psát, přestože způsob, jakým vše sepisuji, je mojí dávnou součástí. Když moje duše pláče, mám potřebu vyjadřovat se srandičkami, pomocí černého humoru. Okolí často ani nedojde, že se směji vlastně sobě. Pierot baví lidi, aby neviděli, že pláče ...

Z. K. a MUDr. Kateřina Lucká

Napsal : katerina lucka | Čt, 25. prosinec 2008 - před 549 týdny

Z jiného zorného úhlu aneb jak se vidí naši pacienti - Thallium metallicum

Homeopatické listy 1-2/2007

Kdo nám o tom, co znamenají jednotlivé typologie (v homeopatické hantýrce „jaké JSOU jednotlivé léky“), může říci více než naši pacienti, kteří mají svoje problémy, pocity, žijí svůj život právě oním charakteristickým způsobem? Proč jim nedat slovo ...

Jedna z mých pacientek mě poctila neobyčejným dárkem v podobě komentáře ke své léčbě a k vnitřnímu obsahu škatulky, které říkáme homeopatický lék.
Když za mnou přišla, neviděly jsme se poprvé. Potkávaly jsme se před několika lety na astrologických kursech, kde jsem ji vnímala jako energickou razantní ženu, verbálně dobře vybavenou a zdatnou v argumentaci, obdařenou leckdy až odzbrojující racionalitou, přesto milou a přátelskou. Původní profesí je architektka. V podtextu bylo možné vytušit, že existují mnohem hlubší důvody, proč se i při takovém osobním nastavení začala zabývat astrologií.
Podruhé jsme se setkaly v mé ordinaci zhruba před rokem a půl. Dnes pětapadesátiletá žena s diagnózou roztroušené sklerózy stanovené před pěti lety přišla se známkami snížené hybnosti a „děsivou depresí“, tehdy ještě pod clonou cytostatik a kortikoidů. Stěžovala si na poruchy spánku, částečně z úzkosti z toho, kterou částí svého těla po probuzení nebude moci hýbat, částečně díky bolestem, které spánek velmi výrazně narušovaly (mravenčení po těle nebo drobné kousavé křeče, šílená bolest až doprostřed kosti, vrtavá bolest jako dýkou nebo křížovým šroubovákem). Další významnou stížností byla výrazná fotofobie a poruchy visu.
„Každým okem vidím dvojitě, jako by to byly dva rozhozené řádky pod sebou nebo dvě fotky nad sebou.“
Mým prvním předpisem bylo Stannum metalicum, po kterém v průběhu několika měsíců odezněly deprese a částečně se upravil spánek. Stannum napomohlo také postupnému snížení alopatické medikace. Teprve ale po nasazení PC remedy (doporučuji knihu Petera Chappella Druhé similimum nebo jeho webové stránky www.vitalremedies.com) se začal obraz vyjasňovat a zaostřovat. Po nasazení Thallia metallica (všechny léky byly v LM potencích) jsme zaznamenaly významný posun na úrovni spánku, zraku i nočních bolestí.
Chtěla bych být stručná, protože tento prostor patří spíš jí než mně, ale nedopustím si malou poznámku k léku.

Thallium stojí v periodické soustavě prvků mezi rtutí a olovem. Je to bílý lesklý kov, velmi jedovatý, bez chuti a bez zápachu, používaný v minulosti k hubení hlodavců. Používá se také v optické technice a jeho zelený plamen je využívám v ohňostrojích. Má neurotoxický efekt, způsobuje symptomy podobné nervovým zánětům, paralýzu a skotomizaci vidění. Známé jsou příznaky alopecie a gastrointestinální symptomatologie.
Obraz léku si tedy dokážeme představit. Obzvlášť, když se pomyslně přeneseme z fyzické úrovně na psychologickou a sociální. V případě skotomizace u případů thallia vidíme výpadky paměti na celá životní období, syndrom „ukradeného dětství“ v důsledku přemíry traumatizujících událostí. Na sociální úrovni se může projevit „slepá skvrna“ na určité úrovni vztahů. A podobně na fyzické úrovni vidíme změnu percepce některých částí těla, které jsou vnímány jako oddělené (nikoliv rozdělené). Pacientka v líčení jednoho ze svých snů před podáním thallia říká, že se cítí „... jako by z mého těla hodně kousků chybělo, zmizelo, bylo ,vykousnuto‘ nebo tak nějak, ale ne jako třeba jizvy – ty kousky tam prostě nebyly nebo byly ,někde jinde‘, v jiné dimenzi, prostoru, čase. Roztroušeně – to je ten správný pojem.“
V repertoriu najdeme mnoho příznaků paralýzy a znecitlivění, bolestí nejrůznějšího typu, často náhlých a krátkodobých spojených s křečemi.
Pacientka se během našich setkávání začala více zajímat o původ léků, které jí byly podány. Prostudovala Scholtena, zápisky z Mangialavoriho školy týkající se alchymistických kovů, ale také přinášela vlastní etymologické a mytologické úvahy o jejím vlastním porozumění substanci. Tolik moje odbočka. Předávám jí slovo ...

THÁLIE
    Dostala jsem Thálii, už vím jak to chutná! Tedy – nejsem herec nebo režisér, natož významný, takže jsem ji nemohla dostat za mimořádné výkony v tomto oboru, ale opravdu mimořádné výkony, dotažené až k maximální možné dokonalosti, jsem donedávna podávala ve své práci (projekty včetně veškerého „odpapírování“ na úřadech, koordinace se specialisty, dozory realizací) a komplexně v péči o domácí miláčky (děti, manžel, vaření, uklízení, praní, opravy všeho možného v bytě, na chatě, na zahrádce) a v rámci činnosti v představenstvu bytového družstva. Fungovala jsem jako nejšikovnější chlap široko daleko. Vlastní duše i tělo byly pro mě až na posledním místě. Ocenění (jak by se bylo patřilo) se mi stále nedostávalo. Klasické české „neplatit zásadně nic a nikomu“ ctili všichni včetně mé rodiny. Až náhle ...! Musela jsem se pro to zcela přetrhnout: nejdřív kompletně vazy v koleni, poté krok za krokem nervová vlákna v „masochistickém“ konzumování vlastního myelinu, a pak i v duši ... Cenu jsem dostala. Nejde ale o onen úžasný skleněný barevný pohár- nepohár, který je vlastně maskou Múzy Thálie s pohárovými uchy a podstavcem, ale o homeopatické Thallium metallicum.
    Místo jemné holčičky ze mě tvrdě vycvičili technika, mistra přes kvanta informací. Byla jsem Ferda Mravenec (práce všeho druhu) + Brouk Pytlík (všude byl ...) v jedné osobě. Jako Blíženec s převahou ohně a vzduchu, kdy živel vody byl jako nežádoucí potlačen, potřebuji, aby vše nové prošlo mojí, byť poněkud ad absurdum proděravělou hlavou. I když po mohutných a bouřlivých přívalech zadržených vod v uplynulém období (v psýché i v reálu kolem) se už nebojím přijímat nové věci „šamanským“ a jinak ne-reálným způsobem. Přečetla jsem leccos o homeopatii i o jednotlivých lécích. Navíc velmi citlivě vnímám rozdílnost přístupu lékařů obou stran barikády. Konečně nejsem „odporným hmyzem, co nám kazí statistiky a reaguje na podané léky nějak jinak“.
Není náhod při výběru jmen a názvů. Vše je součástí všeho. Podle řecké a římské mytologie měl olympský vládce nad bohy i lidmi Zeus dvě dcery jménem Thalie:
Thalie (řec. Thaleia, znamená „kvetoucí“) byla múzou komedie, dcerou bohyně paměti Mnémosyné. Zobrazovali ji s maskou komického herce s břečťanovým věncem a zakřivenou holí. Múz – bohyň umění bylo devět. Byly to krásné ženy, k lidem milé a laskavé, zejména ke svým oblíbeným umělcům. Za urážky se ovšem mstily. Byl jim zasvěcen chrám nazývaný Múseion.
Thalie bylo také jméno jedné ze tří Charitek neboli Grácií (řec. Charites, lat. Gratiae), bohyní půvabu a krásy. Milé a laskavé charitky podporovaly a chránily družnost a veselost, snažily se život zkrášlit a zpříjemnit. V umění byly zobrazovány jako půvabné tančící dívky. Jejich trojice symbolizovala tři druhy dobrodiní: dát, přijmout a vrátit.
Thallium leží v periodické soustavě v šestém řádku, ve třináctém sloupci (III. A) mezi rtutí a olovem. Díky J. Scholtenovi teď vnímám „psychologii“ periodické tabulky prvků: šestý řádek je řádek maximálního výkonu i obrany, s tématem moci, síly.
Třináctý sloupec znamená ústup k zažitému, držení se starých způsobů řízení, konzervativnost, dogmatičnost, podezřívavost. Jde zde o pozici drženou už jen z poloviny. Lpění na starých věcech, nostalgie. Omezení se, nebo až ústup a odchod, věci a akce z minula musí být odloženy a odvolány, ale jsou udržovány ve cti. Ovzduší je zatuchlé, zemité. Objevuje se paralýza a neuralgie.
Sama vnímám tento sloupec tak, že v „řadě“ osobního výkonu přichází postupné zatuhnutí. Máme zde NĚCO mezi rtutí a olovem, Merkurem a Saturnem. Obsah se na povrchu mění v masku, přestože vlastní obsah je ještě přítomen a k zahlédnutí. Vzniká v pravém slova smyslu Muzeum, které za representační fasádou uchovává a ctí spoustu starých věcí. Působí ale nejen jako veřejná kulturní instituce uchovávající staré krásné věci, projevuje se také doma a v sobě samotné ... Navíc „klame formou“, jeho obsah je jiný než vnější výraz. Tradiční maska má veselý výraz, který moc nedává tušit vnitřní pláč. Je to nostalgický hipík v těle velebného kmeta. Optimistova představa zní: „Pořád ještě není tak zle, aby nemohlo být ještě hůře.“ Tak jsem dopochopila Scholtenovu ideu Mendělejevovy periodické tabulky prvků.
    Závěrem podotýkám, že tentokrát už nepíšu „technickou zprávu“, jaké jsem byla zvyklá psát, přestože způsob, jakým vše sepisuji, je mojí dávnou součástí. Když moje duše pláče, mám potřebu vyjadřovat se srandičkami, pomocí černého humoru. Okolí často ani nedojde, že se směji vlastně sobě. Pierot baví lidi, aby neviděli, že pláče ...

Z. K. a MUDr. Kateřina Lucká

Napsal : katerina lucka | Čt, 25. prosinec 2008 - před 549 týdny

<<