Pár poznámek o poruše pozornosti s hyperaktivitou (Attention Deficit Hyperactivity Disorder – ADHD)
Porucha pozornosti s hyperaktivitou (ADHD) je jednou z nejčastějších psychických poruch, se kterými se v současnosti u dětí setkáváme. Dříve se více používala označení jako hyperkinetický syndrom nebo lehká mozková dysfunkce. Poruchy se projevují na mnoha úrovních a také při různém settingu – ve škole, v domácím prostředí i mezi vrstevníky. Pokud se problémům nevěnuje dostatečná péče a pozornost, mohou mít dlouhodobé následky sahající až do období dospívání a dospělosti.
Symptomy ADHD se vyznačují permanentní nebo dlouhotrvající nepozorností, hyperaktivitou a impulzivitou.
Nepozornost se může projevovat denním sněním, při kterém je dítě duchem nepřítomno nebo ho snadno upoutá cokoliv, co se děje zajímavého kolem něj.
Hyperaktivní dítě neposedí, nedokáže zůstat klidné, pobíhá, vykřikuje, skáče do řeči.
Impulzivní děti konají dříve, než si akci promyslí.
Nepozornost se projevuje časněji, symptomy hyperaktivity a impulzivity.většinou následují po nějaké době.
Zdaleka nejkomplikovanější situaci mohou mít denní snílci, protože jejich handicap lze ve škole snadno přehlédnout a jejich horší výsledky mohou být snadno mylně interpretovány.
Stejně tak impulzivní děti mohou být nazírány jako neposlušné, s problematickou kázní.
Diagnóza ADHD není jednoduchá.
Podle Mezinárodní klasifikace psychických chorob (Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders DSM-IV-TR) existují tři hlavní typy ADHD.
S převažující hyperaktivitou a impulzivitou
S převažující nepozorností
Kombinovaný typ
Protože každé dítě občas zlobí, je neklidné nebo nespokojené, je třeba hodnotit míru vyjádření těch kterých symptomů, jejich intenzitu, výraznost, délku trvání – také v porovnání s vrstevníky. Je třeba zhodnotit, do jaké míry může být chování dítě pouze reakcí na zátěž jakéhokoliv charakteru.
Symptomy ADHD lze snadno zaměnit se změnou chování, kterými dítě kompenzuje náhlé změny ve svém životě, například smrt některého z rodinných příslušníků, rozvod rodičů nebo ztrátu zaměstnání otce či matky a existenční problémy. Je třeba vyloučit neurologické příčiny, stejně jako psychické problémy jiného charakteru, jako jsou depresivní a úzkostné poruchy.
Někteří rodiče jsou schopni vyhodnotit míru hyperaktivity a nepozornosti u svých dětí ještě dávno před tím, než děti nastoupí školní docházku.
Častěji je syndrom ADHD rozpoznán až v případě, kdy se projeví obtíže v soustředění ve škole. Obvykle na něj upozorní učitelé, kteří ale ne vždy mají pro potřeby dítěte.pochopení.
Občas pozorujeme poruchy učení, vyjadřovací problémy, logopedické vady, dyslexii, dysgrafii a dyskalkulii.
Malé procento dětí trpí tzv. Tourettovým syndromem – děti dělají různé grimasy, mrkají, mají nervózní tiky, mohou vyluzovat nejrůznější zvuky, jako je posmrkávání a odkašlávání, nebo vykřikují. Nejde sice o často se vyskytující poruchu, o to častěji je však spojena se syndromem ADHD. Konvenčně se tyto děti medikují.
Na úrovni chování, spíš u chlapců, se ADHD projevuje vzdorovitostí, tvrdohlavostí, výbuchy vzteku a jistou agresivitou.
U 20 až 40% dětí se vyvinou poruchy chování a určité sociálně závadné vzorce. Děti se perou, lžou nebo kradou, některé typy chování mohou dospět až na úroveň antisociální závažnosti. Děti jsou v ohrožení různých drogových závislostí, ke kterým mají výrazné sklony.
U některých dětí se mohou vyvinout různé úzkostné či depresivní stavy nebo bipolární poruchy.
Díky vývojovým rozdílům mezi dětmi, rozdílům v jejich temperamentu a povaze je někdy těžké ADHD diagnostikovat, a přísluší jen odborníkům rozhodnout, zda je dítě hyperaktivní nebo jen nezralé či neukázněné či trpí jinou poruchou.
Příčiny ADHD z pohledu konvenční medicíny
Obecně se usuzuje na nejrůznější environmentální faktory, které mohou mít vliv na intenzitu a hloubku potíží (účinek těžkých kovů, potravinových aditiv, rafinovaného cukru a samozřejmě i užívání alkoholu a kouření v těhotenství). Neprokázala se žádná korelace mezi poraněním mozku v anamnéze u dětí s diagnózou ADHD.
V brožurce, kterou k tomuto problému vydal Národní institut pro duševní zdraví (The National Institute of Mental Health NIMH), který je součástí Národního institutu pro zdraví (The National Institutes of Health NIH) při americké vládě, se píše, že příčiny syndromu ADHD jsou nejspíše biologické, a úsilí vědců směřuje k tomu, aby sňali těžiště zodpovědnosti z rodičů a snížili jejich pocity viny ze zanedbání.
Dnešní svět je v některých ohledech naruby. Porovnejte tento přístup s pohledem čínské medicíny...
Možná bychom měli o problému uvažovat ve větší šíři a vzít v potaz i životní styl a vztah matky ke svému těhotenství a ještě nenarozenému dítěti.
Léčba ADHD konvenční cestou
Léčba směřuje k podpoře kontroly dítěte nad svým chováním. Konvenční medikace vede utlumení nejvýraznějších symptomů. Rodiny se učí fungovat a vycházet z dané situace v rámci mantinelů, které onemocnění vytyčuje. Péče odborníků a profesionální zásahy by se neměly týkat jenom dítěte, ale i jeho bezprostředního okolí doma i ve škole. Trénink behaviorální terapie, psychoterapie nebo rodinná terapie mohou být velmi účinnými pomocníky.
Rodičovská podpora a pochopení problémů může být tím nejlepším, co může rodič pro dítě udělat. Mělo by i přes své potíže cítit lásku a podporu. Rodiče by se měli snažit najít cestu, jak dítěti pomoci k úspěchu v některých jiných oblastech zájmu, pokud se mu ve škole nedaří uspět odpovídajícím způsobem (například ve sportu nebo v hudbě či v některém z kreativních koníčků).
Konvenční medicína používá léky na bázi amfetaminu a methylphenidátu (Ritalin, Metadate, Focalin, Concerta, Cylert, Dexedrin), tzn. na podkladě jejich psychostimulačního účinku. Poslední výzkumy směřují k atomoxetinu (preparát Stratera), který funguje na bázi neurotransmiteru norepinefrinu.
Světem těch, kteří se ADHD zabývají, hýbe diskuze o používání ritalinu jako léku volby konvenční medicíny.
(Homeopatické listy 1-2/2008)
Napsal : katerina lucka | So, 27. prosinec 2008 - před 177 týdny
Rozhovor s Massimem Mangialavorim
Jak jste se dostal k homeopatii? Vím něco o vaší cestě do Jižní Ameriky, mohl byste mi o ní vyprávět ? Co jste tam dělal a jaký to mělo na vás vliv?
Jen stručně, protože je to dlouhé povídání a také dosti osobní... Hodně jsem se zajímal o antropologii a systémový přístup k medicíně, včetně psychologie a podobně. Dostal jsem příležitost studovat se skupinou antropologů onu magii Jižní Ameriky. Přijal jsem tuto nabídku koncem studia na lékařské fakultě, bylo mi čtyřiadvacet let. Cesta měla trvat pár týdnů, ale využil jsem možnosti zůstat déle.
Čirou náhodou jsem potkal pár zajímavých lidí, kteří měli kontakt s opravdovými šamany. Pozvali mne a tak jsem navštívil pár jejich vesnic, hlavně v Columbii, kde provádějí výcvik šamanů. Odvedou je od rodiny ve věku pěti šesti let a do jednadvaceti nebo dvaadvaceti let je trénují. Byla to pro mne velmi významná zkušenost.
To, co tito lidé znají, není v rozporu se západní medicínou, ale s ní komplementární. Nicméně jejich vědění se nedá předat pomocí knih. Mají dokonce mýtus, podle kterého byla jejich kultura téměř zničena zneužitím technologie. Poté se někteří moudří lidé rozhodli pokračovat, aniž by se dopustili stejných chyb. A tak bylo zakázáno použití kola, psaní a využití kovu. Jen si to představte, zakázat hned na začátku vývoje nějaké kultury použití kola, písma a kovu... je to něco naprosto odlišného.
V naší kultuře se pokoušíme posbírat co nejvíc informací, víc a víc, a v určité chvíli musíme to, co jsme nasbírali, použít a zjistit, jestli to funguje, jestli je to to pravé. V jiných kulturách je přístup naprosto opačný. Učíte se, JAK získat jistotu sám v sobě, jak získat důkazy o něčem tím, že budu usilovně a pečlivě vylepšovat svou vlastní citlivost, svou schopnost něco poznat. Je to vlastně obráceně.
V praxi to znamená, že znají poměrně málo léků z bylin, kovů či zvířat, ale vědí, jak přesně rozeznat, co je charakteristické v substanci či v pacientovi a čím jsou si podobné. Je to úžasné, když vidíte, jak tito lidé velmi úspěšně léčí mnoho potíží a chorob, jak mentálních, tak fyzických. A zajímavé je, že my to vnímáme jako magické, zatímco z jejich pohledu je to prostě nejpřirozenější způsob kladného přístupu k přírodě. Není to tak, že by něco cítili díky nějaké teorii... Když řeknou, že cítí, k čemu je dobrý ten či onen lék, tak se o to mohou podělit se všemi, kdo tuto substanci znají, realistickým, praktickým a přímým způsobem. Jim by se stejně tak mohlo zdát magické to, že auto chodí bez koní, a že letadlo létá...
Obecně vzato, to, co se jeví jako magické moderní medicíně a některým moderním antropologickým studiím, je dosti vzdálené od jejich reality a toho, co tito lidé praktikují. Přemýšlejme o tom a pokorně připusťme, že i naše medicína pochází právě z tohoto přístupu k přírodě. Teprve později jsme přišli na to, proč digitalis, proč kůra vrby atd. fungují, aspirin používáme pouhá desetiletí a užití prostaglandinů v naší medicíně je věc poměrně nedávná. Měli bychom se sami sebe ptát, jak je možné, že na mnoha místech země byli lidé schopni rozeznat a používat tyto substance. To mne velmi zaujalo.
Když jsem se vracel, potkal jsem v Kolumbii chlapíka, byl to slavný homeopat, který pracoval v Bogotě. Měl velkou kliniku, chodila za ním spousta lidí, pak přišlo zemětřesení a klinika byla zničena. Rozhodl se změnit naráz svůj život, usadil se u pralesa a začal léčit chudé zadarmo. Byl to fascinující člověk. Mnohokrát jsme spolu dlouze hovořili a on mne pozval, abych u něj nějakou dobu bydlel.
Hovořili jsme o mých studiích „magické“ kultury. To, co jsem se od něj dozvěděl o homeopatii, bylo určitým způsobem podobné. Šamani také používají léky z různých říší, používají různé potence léků. Pracují buď přímo s rostlinou, vaří ji, dusí, triturují, dělají všechno možné, dokonce se i modlí k duchu rostliny a pacienta.
Pojem podobnosti, která nevychází jen z chemické podobnosti, byl v povědomí již dávno před Hahnemannem.
Pobyt v Jižní Americe byl pro mne skutečně velmi silnou a významnou zkušeností... Pak jsem musel domů k závěrečným zkouškám na fakultě. Měl jsem se stát kardiochirurgem a měl jsem před sebou úspěšnou kariéru, protože můj strýc byl šéfem nemocnice a velmi přísně mne trénoval, aby ze mne byl dobrý doktor. Když jsem přijel domů a řekl jsem, že budu studovat něco jiného, byl velmi zklamaný, nemluvil pak se mnou více než dvacet let. To byl začátek.
A pak jste se do Jižní Ameriky vrátil?
Vrátil jsem se několikrát. Měl jsem s těmi lidmi dobré vztahy. Chtěl jsem do té kultury proniknout a dozvědět se víc. Nikdy jsem nezkoušel žádné drogy sám na sobě, nikdy se mi nestalo nic takového, co ve svých knihách píší lidé, kteří do těch míst odjeli. Prostě mne jen zajímalo, jak žijí lidé, kteří se nepovažují za střed vesmíru, ale za jeho součást. Zajímalo mne, jak lze v substancích kolem sebe rozeznat jejich duši, vnitřní význam a podstatu a jak můžeme najít nějaké podobnosti s člověkem.
Princip podobnosti je tu velmi zřejmý.
Nešlo mi o zážitek, ale o výzkum...Tihle lidé se stávají tím, čím jsou, po patnácti, dvaceti letech výcviku. Co my zmůžeme za několik týdnů? Můžeme pozorovat. Něco získáme, ale není toho mnoho.
Ale změnilo to vaši perspektivu, způsob myšlení...
Ano, tak to bylo, ale stejně si myslím, že během takové cesty prostě objevíte něco, co už ve vás dávno je... (smích). Cestování má svůj význam, nakonec přijdete na něco, co tu bylo ještě dřív, než jste se vydali na cestu.
Na poli homeopatie jste musel začít od samého začátku. Jaké to pro vás bylo?
Na začátku to bylo hodně frustrující. Před dvaceti lety bylo v Itálii málo škol. Byly dost povrchní a špatně zorganizované. Jsem od povahy trochu nenasytný, takže jsem dělal tři školy najednou. Mezitím jsem také jezdil na zahraniční semináře a hodně jsem studoval. Na jedné straně byl tento svět homeopatie velmi zajímavý, ale na druhé straně zde byly jasně patrné rozpory mezi tvrzením a skutečností.
Když tvrdíte, že vidíte v člověku jedinečnou individualitu, ale léčíte pouze dvaceti nebo třiceti léky – je v tom obrovský rozpor. A přizpůsobovat si teorie k podpoře svých nepovedených představ, ve snaze si vše ulehčit namísto toho, aby se člověk postavil čelem k faktu, že léčit lidi je velmi složité a obtížné – to se mi zdálo velmi povrchní a nečestné, pokud nechci užít jiných, tvrdších slov (smích).
A tak jsem začal hodně pátrat a zkoumat a snažil jsem se najít systém, který by mi umožnil přemýšlet o vztazích mezi léky, o jejich uspořádání. O tom, co dokážeme poznat a pochopit a proč, když máme tak velký počet léků a tak překrásné obsažné materie mediky, proč se z čistě lidských důvodů musíme uskrovnit, omezit tento gigantický rezervoár informací a používat jen jeho zlomek. Myslím, že teoretická část je velmi zajímavá, ale domnívám se, že základní věcí, jako v každé vědě, je rozpoznat kořeny a nezbytnost vývoje, který musí existovat v každé vědě. Klasická hahnemannovská práce je svého druhu ortodoxní směr, založený na fundamentalistickém způsobu myšlení. Jde spíš o religiózní přístup než o vědecký . Nemám nic proti náboženství, ale jde o něco jiného. Mluvíme-li o Hahnemannovi, musíme uznat, že jeho práce byla originální a znamenala obrovský přínos pro medicínu. To, co vykonal, respektuji a uznávám. Byl to skutečně jedinečný krok kupředu. Abychom uctili jeho práci, musíme jít stále kupředu a přidat tu svou cihličku k velké budově našeho chrámu. Nesmíme žít v domnění, že jediná možná pravda je to, co řekl. Pak bychom riskovali, že nebudeme pokračovat v jeho práci správným způsobem. To platí nejen pro homeopatii, ale pro každou vědu.
Dokonce sám Hahnemann během života změnil několikrát svoje koncepty.
Jistě, byl to vědec. Jak jinak by se dala dělat věda? V souvislosti s onou ortodoxií je dnes patrné silné hnutí, které zřejmě povede k určitému rozkolu mezi homeopaty. Svého času jsme mohli zaznamenat jakousi revoluci myšlení, protože jsme dostali k dispozici počítačové programy, homeopatie se dala najednou studovat mnohem pohodlněji, objevilo se mnohem víc knih než dříve, dalo se lépe pracovat s více léky. Už nejsme natolik omezení jako před lety, kdy jsme měli v ordinaci těch několik málo substancí. Byla to jakási exploze a teď přišel čas čelit implozi.
Moc se mi nelíbí, že to, co se zdá být dobrý, možná zajímavý nápad, se často prezentuje jako fakt. Seriózní vědec v časopisech, článcích, na kongresech zveřejňuje svoje ideje a teorie, a když už má něco konkrétnějšího, tak napíše knihu. Ne naopak. To bychom měli v naší homeopatické komunitě prodiskutovat. Všechny ty zajímavé, fantastické, nové, jiskřivé nápady, které je třeba prostudovat, probrat, pochopit, definovat atd... Úzkost některých kolegů spojená s touhou po něčem substanciálním ale neznamená, že se musíme nutně vrátit k našim počátkům. Znamená to, že bychom měli dělat lepší vědu než doposud. Nesmíme se uzavírat v malé zlaté kleci, ale musíme si všímat okolí, vnímat, že kolem je spousta dalších vědců, kteří bádají v jiných oborech, komplementárních k homeopatii, s nimiž můžeme diskutovat a ukázat jim, na čem pracujeme my.
Myslím, že jeden z důvodů nedávné imploze homeopatie, která začala v západních zemích, je skutečnost, že celá naše velká mezinárodní homeopatická komunita nedokázala prezentovat homeopatii jako něco fascinujícího, překrásného a zajímavého. Vážně, byl jsem na několika kongresech, nejen v Itálii, a člověk se snadno dočká zklamání nebo dokonce může být znechucený z toho, s čím se setká. Nejde jen o nevědeckost, ale často chybí základní znalosti psychologie, která má už stoletou tradici výzkumu, a dokonce nacházíme i dalekosáhlé odbočení od zásad moderní biologie. Je to zvláštní, vidět v naší komunitě lidi, kteří nemají než základní povědomí o vědě, biologii, o symptomech mysli a tak dále, jak tvrdí cosi, co je naprosto nedůvěryhodné, nelogické, nerealistické atd. Dáváme prostor myšlenkám, které si to nezaslouží.
Jak jste napsal ve své knize Praxis, měli bychom být schopni unést trochu kritiky od jiných vědců a podpořit své znalosti jinými vědními obory.
Jistě, děje se to v každém vědním oboru. Jde jen o jinou perspektivu, ze které pozorujeme stejný jev. Vezměme si život z chemického, biochemického, fyzického, elektrického, magnetického, medicínského nebo psychologického úhlu pohledu. Není to pokaždé něco jiného. Jde jen o jinou perspektivu. A jedna perspektiva dokáže podpořit a obohatit ty ostatní; nelze se uzavřít a tvrdit, že je tu jen jedna, a ta je ta pravá. Myslím, že obrovská prohra homeopatie z nedávných let má příčinu v tom, že jsme nedokázali komunikovat s jinými vědními obory. Stále ještě trpíme jedním velkým komplexem méněcennosti, který pořád ještě ovlivňuje homeopatickou kulturu, a který nás nutí znovu a znovu dokazovat, že naše léky nejsou obyčejná voda. Pořád se sám sebe ptám, jak je možné, že se někteří kolegové stále drží tohoto tématu? Na jedné straně jsem rád, protože pro mne je tento druh výzkumu strašně nudný. Ale na druhé straně se ptám: věří oni opravdu, že homeopatie funguje? To by mě skutečně zajímalo.
A pak je tady ještě další věc, totiž že homeopatické léky nejsou to jediné, oč tu běží, ale že jde o celý proces. Pro mne je mnohem zajímavější věnovat se našemu způsobu myšlení, zkoumat systém práce, způsob, jakým odebíráme případ, způsob jeho vyhodnocení atd... Homeopatický lék je jen jednou částí tohoto procesu. Takže je to fascinující a krásné a já svoje kolegy ctím a vážím si jich za to, co dělají. Ale stejně tak si myslím, že naše terapie je víc než jen používání něčeho, co není obyčejná voda... Ve správnou chvíli musíme dokázat, že jediným chybějícím článkem z vědeckého hlediska je ta jistá černá skříňka. Stále ještě nevíme, JAK to funguje, ačkoliv víme, že nejde o placebo. V medicíně je tolik věcí, které užíváme, a není jasný mechanismus účinku. Takže proč neukázat naše dobré výsledky, proč s tím nevyjít na veřejnost. Užíváme pouze přírodní prostředky, které jsou netoxické a levné. Na naší práci je ale nejkrásnější způsob myšlení, způsob léčení lidí, způsob pozorování, chápání, pochopení toho, co je vzorcem choroby, vývoj symptomů, které dávají smysl, když následují jeden za druhým, a také celostní způsob myšlení, který je na začátku tohoto tisíciletí ve vědě tak moderní. Bohužel většina lékařů, vědců a obyčejných lidí vůbec si pořád ještě myslí, že homeopatie je používání malých dávek a nic víc.
Z čeho nejvíc čerpáte při snaze pochopit lék, ze své klinické praxe?
Většinou. Ale také hodně studuji. Studuji naše zdroje, naši literaturu, provingy a zároveň provádím rozsáhlý výzkum substancí, které užíváme. To je první věc. Hodně jsem studoval vztahy mezi léky. Ptám se sám sebe: čím se tento zajímavý lék vztahuje k jiným lékům? Čili nejde o malé oddělené krabičky, to ne, ale o to, co je spojuje. Jde o systémový přístup.
To, co jste řekla o klinické zkušenosti, je pro mne základní věcí, protože jde o dvě úrovně chápání léků. Jednu úroveň lze sdílet, takže pro mne je důležité vědět, co si myslí moji kolegové, co v léku vidí, a také pochopit, co s nimi mohu sdílet, o co se mohu podělit. Je to úroveň konsensu. Pak je tu druhá úroveň chápání, kterou sdílet nelze. Je to úroveň analogická a patří k našemu vlastnímu způsobu myšlení. Ne že by šlo o nějakou magii, ale každý z nás má svůj vlastní způsob vnímání, vlastní empatii, způsob myšlení, i způsob, jakým chybuje. Takže každý homeopat má léky, které chápe snadno vzhledem ke struktuře své osobnosti, a pak jsou tu léky, které jsou na míle vzdálené jeho způsobu myšlení. Stejné je to u psychoterapeutů, s některými pacienty se jim pracuje snáze než s jinými. Není to sdělitelné, je to velmi osobní rovina.
Je také důležité učit se ze svých chyb. Pochopit, proč tak často předepisujeme určitý lék, proč tak často děláme tuto konkrétní chybu, co na této substanci nemůžeme pochopit atd. Z toho čerpám hodně informací. To je důvod, proč jsem v roce 1991 vytvořil program, který mi umožňuje dělat tuto práci a hodnotit své úspěchy, své chyby, své nepochopení a tak dál. Pravidelně kontroluji a prověřuji výsledky svých zkušeností...
Myslíte program Consulta?
Ano, ano. Ale o to nejde. Důležité je, že prověřuji zkušeností to, co dělám. Především si myslím, že je to nutné v každém případě, pokud jste lékař, ať už praktikujete kterýkoliv obor. Naneštěstí naše knihy jsou málokdy založeny na zkušenosti. Naše literatura je většinou napsaná lidmi, kteří opsali to, co před nimi napsal někdo jiný, aniž by s tím měli vlastní zkušenosti. Takže se můžete jen málokdy spolehnout na to, co je napsáno. Ne že bych byl podezřívavý. O to nejde. Pokud připustíme, že to, co děláme, je medicína, tak je to jediná medicína na světě, kde si může kdokoliv dovolit napsat materii mediku, aniž by kdy úspěšně předepsal kterýkoliv z léků, o kterém píše. To je prostě absurdní. Je to ostuda, protože ani na semináři bychom neměli dovolit, aby někdo hovořil o léku, s nímž nemá praktické zkušenosti. Lidem by se mělo říct: víte, já jsem si nastudoval to a to a teď vám přednesu výsledek svého studia. Je to upřímné, jasné, čestné. Jako Clarke. Ten napsal Slovník materie mediky a předeslal: tyto informace jsem zkompiloval. Napsat materii mediku a nemít s těmi léky klinickou zkušenost – to je prostě šílené. Naprostý nesmysl. A v homeopatii máme takových informací spoustu.
A co je ještě absurdnější – v kurzech studenty učíme, aby používali repertorium a pak hledali potvrzení v materii medice. Potvrzení na jakém základě? Kdo na světě může znát lék lépe než pacient, kterého vyléčil? Ten je zdrojem pravdivých informací. Myslím, že tento úhel pohledu je často špatně chápán. Nechci říct, že provingy jsou k ničemu. To ne. Jsou velmi důležité, ale proving je proving. Není to lék. Proving je mapa, pacient je terén. Proving vám dodá informace, co je možné dělat, pozorovat, poznat, a pacient vám poví, jestli to, co jste si mysleli, je pravda, jestli vaše hypotéza má smysl, protože on je ten, kdo to ví, ne vy. A proto si myslím, že klinická zkušenost je hlavním zdrojem informací. Stejně jako fakt, že nutně potřebujeme dobré provingy, abychom si vytvořili mapy, o čem ten či onen lék může být, ale, znovu opakuji, to nejdůležitější nám poskytnou naši pacienti.
Včera jsme hovořili s Giannim Marottou o tom, co se děje v Itálii, jak vedete svoje kurzy. Všimla jsem si, že trochu měníte svůj přístup, neučíte už tolik, co dřív, více se věnujete studiu materie mediky. Můžete mi říct, co máte v plánu?
Rozhodl jsem se takto, protože už několik let jsem se svou prací byl zároveň spokojen i nespokojen. Spokojen jsem byl proto, že moje práce byla v mnoha případech uznána a oceněna. A zklamán jsem byl proto, že jsem viděl, jak mnozí kolegové mají sice zájem, ale absolvování jednoho či dvou dnů semináře jim sotva poskytne dostatek informací. Takže jsem si nakonec řekl, že bych rád dopřál svým kolegům, aby lépe pochopili, co mám na mysli. Vy víte, jak to myslím. Jednou jste v Praze přišla na seminář a pak jste vystudovala tříletý kurz. Takže? (Úsměv.) Ten rozdíl je nesrovnatelný...(Úsměv.) Prodáte víc knih, jste populárnější, více cestujete, děláte něco, co vypadá úspěšně, víc si vyděláte. Ale musím vám říct, že jsem nakonec byl dost nespokojený, protože jsem měl dojem, že ve výsledku dokážu předat tak pět až deset procent toho, jak přemýšlím. Opravdu to není vůbec lehké. Jedním z důvodů, proč někteří lidé moji práci milují a jiní si myslí, že jsem blázen a že moje práce nemá úspěch ve smyslu následovníků, je skutečnost, že jsem se rozhodl pracovat tímto způsobem. Dávám přednost učit méně lidí a ukázat jim co nejvíc.
Víte, vaše práce je obtížná, jde hodně pod povrch věcí a lidem se někdy víc líbí, když jsou věci snazší.
To já dobře vím. Já si tuhle cestu nevybral proto, že bych jí dával přednost před ostatními. Je to jediná cesta, která je mi souzena. Není to volba, je to závazek. (Úsměv.) Nemohu jinak. Hledat zkratky je lidské, ale podle mého názoru léčit lidi není činnost, ve které bychom si vystačili se zkratkami. To je moje zkušenost. Není to volba.
Být lékařem je nikdy nekončící proces. Domnívám se, že pracovat jako homeopat a být homeopatem jsou dvě různé věci. V momentě, kdy začnete takto přemýšlet mimo rámec homeopatie, kdy začnete zkoumat smysl vnitřního světa lidí, tehdy otevřete dveře, které už nikdy nezavřete. Je to posedlost. Nejen proto, že je to homeopatie. Je to způsob, jakým si užíváte života, jakým chápete svět kolem sebe. Je to neustálý proces. A jsou situace, kdy používáte knihy a informace, ale víc se naučíte ze zkušenosti. Od svých pacientů. To je vaše materia medika. A vaše každodenní práce. Takže semináře a kongresy mohou být užitečné, dostanete pár tipů, ale vaše každodenní práce s pacienty z vás udělá dobrého doktora. Takže nakonec správně pochopíte, že to není volba, já si to takhle nevybral. Někdy mám dojem, že moji kolegové, kteří ke mně přicházejí, jsou trochu zklamaní, že by rádi viděli, aby byla velká účast na seminářích, abych psal víc článků...
Za posledních dvacet let jsem dal dohromady skoro šest set obrazů léků, přesněji řečeno pět set osmdesát s dobrými informacemi. Ke každému z nich mám čtyři nebo pět případů s dlouhodobým sledováním, což je pro mne spolehlivý materiál. Říká se, že pracuji hlavně se zvířecími léky - to ale není pravda, stejně práce jsem udělal na rostlinných i jiných substancích. Posbíral jsem velké množství materiálu a informací.
Já vlastně ani nemám čas psát články. Psaní knihy pojme spoustu času. Myslím, že jsem teď v životní fázi, kdy bych chtěl všechny ty informace převést do nějaké sdělitelné formy a podělit se o ně s kolegy. Pokusit se o jakousi syntézu. A to je další důvod, proč nepořádám tolik semináře. Moje práce není učit. Jsem lékař a mojí povinností je starat se hlavně o svoje pacienty. A to je těžké, když mezitím musíte učit na seminářích a přednášet, starat se o svoji školu v Itálii a v Bostonu. Je mi jasné, že tento přístup není snadný, zabírá hodně času a energie. Je třeba mít dobré zázemí, je nutné mít o tyto věci zájem.
Mnozí kolegové jsou fascinováni mou metodou, ale říkají: „To je na mne moc.“ Chápu to. Věřte mi, nemyslím si nic zlého o jiných přístupech. Každý z nás má svůj přístup, takže každý může přidat svou cihličku k našemu chrámu a každý si může myslet a dělat, co chce. Musím se postarat o to, aby můj přístup nebyl moc komplikovaný, jinak jej bude moci používat jen omezený počet lidí. Snažím se ho zjednodušit. Když přijdete na moje semináře, zjistíte, že materiál, se kterým pracuji, je dost hluboký a těžký. Není nezbytné zajímat se o tyhle věci, když chcete být dobrý doktor.
Myslím si, že magický aspekt homeopatie je v tom, že můžete předepsat Arniku na zranění, aniž byste pochopili cokoliv z materie mediky, prostě jste se naučili jen pár symptomů a používáte je. A proč ne. Pro mne je ale takový způsob práce nemožný. Já musím porozumět. Potřebuji najít souvislosti mezi léky, potřebuji ve svých případech jít do hloubky. Je to pro mne povinnost, ne volba.
Je vaše materia medica pojata stejně jako Praxis, tedy ilustrována přesně popsanými případy?
Plánuji napsat materii mediku, to je zatím tajemství. Později vydám knížku s mnoha případy. Na materii mediku jsem si musel počkat. Vadí mi, že se v současnosti dočtete o obrazech léků věci, které nejsou podpořeny klinickou zkušeností. Ale opět, dobrý případ se může lišit od homeopata k homeopatovi podle toho, který model uvažování používáte. Pro mne dobrý případ znamená významné zlepšení na mnoha úrovních, které pomáhá pacientovi dále se rozvíjet, pomáhá mu růst, také tím, že může lék používat jak při akutních tak při chronických potížích, a to dlouhodobě. Ne že bych měl něco proti somatickému podávání léků, protože v některých případech je to to nejlepší nebo i jediné, co můžeme udělat. Máte-li před sebou epidemii cholery, nemůžete ztrácet čas. Ale léčit lidi symptomaticky a povrchně je něco úplně jiného, než je léčit poctivě do hloubky. Každý lékař by měl vědět, co dělá, co je lepší udělat, co je nezbytné. Je-li nutné zastavit krvácení, pak musíte zastavit krvácení, nezávisle na tom, jaké problémy ten člověk má s matkou nebo co chce v životě dělat. Ale neznamená to, že později nebudete chtít udělat víc. Někteří z nás jsou spokojení, když se otevře absces, druzí, když přestane krvácení, ale já očekávám něco víc. (Úsměv.)
Moje poslední otázka: máte nějaké přání do budoucna? Ať už pro vás osobně nebo pro homeopatii.
Obecně vzato by bylo pěkné se více integrovat do medicíny jako takové. Nikdy jsem si nemyslel a nemyslím si to ani teď, že by homeopatie nebyla součástí konvenční medicíny. Myslím, že medicínu obohacuje, stejně jako vlastní pojem léčby jako takové. Samosebou se mi na konvenčním přístupu k léčbě ledacos nelíbí, ale myslím si, že ty časy, kdy se dala ignorovat práce konvenční medicíny a vědy, jsou dávno pryč. Myslím si, že v medicíně je široká oblast, kde se dá pacient oslovit na různých úrovních. Takže já věřím v integraci. Můžete myslet podobně, docházet k jiným závěrům, můžete diskutovat, co všechno se dá udělat v léčbě pacientů. Takže něco takového si přeji. Když jsem jel s Tomem do Skotska, abych tam dělal supervize v homeopatické nemocnici v Glasgow, měl jsem najednou pocit, že jsme v jiném světě. Tam vám pacienta pošle lékař z jiného oddělení nemocnice, který vás oficiálně požádá o homeopatickou pomoc, máte tam k dispozici místo, kam pacienta uložíte, kde ho můžete léčit, pozorovat celý jeden týden, můžete mluvit se sestrami o tom, co ten člověk celé dny dělá. Pracujete s těmi lidmi a neriskujete, že přijdete o licenci, nebo že děláte něco nelegálního. To je úžasná svoboda, pocit, že můžete dělat medicínu, kterou máte rádi a které věříte.To je skutečně Něco.
Co se týče mé osobní práce, rád bych se podělil o svůj malý poklad s lidmi, které moje práce skutečně zajímá, i když to nebude velké množství lidí. Jsem spokojen s věcmi tak, jak jsou.
Takže - hodně štěstí! A děkuji mnohokrát.
Rozmlouvala Kateřina Lucká
Přeložila Lenka Ničková
Capri, červen 2007
Napsal : katerina lucka | Čt, 25. prosinec 2008 - před 177 týdny
Rozhovor s Massimem Mangialavorim
Jak jste se dostal k homeopatii? Vím něco o vaší cestě do Jižní Ameriky, mohl byste mi o ní vyprávět ? Co jste tam dělal a jaký to mělo na vás vliv?
Jen stručně, protože je to dlouhé povídání a také dosti osobní... Hodně jsem se zajímal o antropologii a systémový přístup k medicíně, včetně psychologie a podobně. Dostal jsem příležitost studovat se skupinou antropologů onu magii Jižní Ameriky. Přijal jsem tuto nabídku koncem studia na lékařské fakultě, bylo mi čtyřiadvacet let. Cesta měla trvat pár týdnů, ale využil jsem možnosti zůstat déle.
Čirou náhodou jsem potkal pár zajímavých lidí, kteří měli kontakt s opravdovými šamany. Pozvali mne a tak jsem navštívil pár jejich vesnic, hlavně v Columbii, kde provádějí výcvik šamanů. Odvedou je od rodiny ve věku pěti šesti let a do jednadvaceti nebo dvaadvaceti let je trénují. Byla to pro mne velmi významná zkušenost.
To, co tito lidé znají, není v rozporu se západní medicínou, ale s ní komplementární. Nicméně jejich vědění se nedá předat pomocí knih. Mají dokonce mýtus, podle kterého byla jejich kultura téměř zničena zneužitím technologie. Poté se někteří moudří lidé rozhodli pokračovat, aniž by se dopustili stejných chyb. A tak bylo zakázáno použití kola, psaní a využití kovu. Jen si to představte, zakázat hned na začátku vývoje nějaké kultury použití kola, písma a kovu... je to něco naprosto odlišného.
V naší kultuře se pokoušíme posbírat co nejvíc informací, víc a víc, a v určité chvíli musíme to, co jsme nasbírali, použít a zjistit, jestli to funguje, jestli je to to pravé. V jiných kulturách je přístup naprosto opačný. Učíte se, JAK získat jistotu sám v sobě, jak získat důkazy o něčem tím, že budu usilovně a pečlivě vylepšovat svou vlastní citlivost, svou schopnost něco poznat. Je to vlastně obráceně.
V praxi to znamená, že znají poměrně málo léků z bylin, kovů či zvířat, ale vědí, jak přesně rozeznat, co je charakteristické v substanci či v pacientovi a čím jsou si podobné. Je to úžasné, když vidíte, jak tito lidé velmi úspěšně léčí mnoho potíží a chorob, jak mentálních, tak fyzických. A zajímavé je, že my to vnímáme jako magické, zatímco z jejich pohledu je to prostě nejpřirozenější způsob kladného přístupu k přírodě. Není to tak, že by něco cítili díky nějaké teorii... Když řeknou, že cítí, k čemu je dobrý ten či onen lék, tak se o to mohou podělit se všemi, kdo tuto substanci znají, realistickým, praktickým a přímým způsobem. Jim by se stejně tak mohlo zdát magické to, že auto chodí bez koní, a že letadlo létá...
Obecně vzato, to, co se jeví jako magické moderní medicíně a některým moderním antropologickým studiím, je dosti vzdálené od jejich reality a toho, co tito lidé praktikují. Přemýšlejme o tom a pokorně připusťme, že i naše medicína pochází právě z tohoto přístupu k přírodě. Teprve později jsme přišli na to, proč digitalis, proč kůra vrby atd. fungují, aspirin používáme pouhá desetiletí a užití prostaglandinů v naší medicíně je věc poměrně nedávná. Měli bychom se sami sebe ptát, jak je možné, že na mnoha místech země byli lidé schopni rozeznat a používat tyto substance. To mne velmi zaujalo.
Když jsem se vracel, potkal jsem v Kolumbii chlapíka, byl to slavný homeopat, který pracoval v Bogotě. Měl velkou kliniku, chodila za ním spousta lidí, pak přišlo zemětřesení a klinika byla zničena. Rozhodl se změnit naráz svůj život, usadil se u pralesa a začal léčit chudé zadarmo. Byl to fascinující člověk. Mnohokrát jsme spolu dlouze hovořili a on mne pozval, abych u něj nějakou dobu bydlel.
Hovořili jsme o mých studiích „magické“ kultury. To, co jsem se od něj dozvěděl o homeopatii, bylo určitým způsobem podobné. Šamani také používají léky z různých říší, používají různé potence léků. Pracují buď přímo s rostlinou, vaří ji, dusí, triturují, dělají všechno možné, dokonce se i modlí k duchu rostliny a pacienta.
Pojem podobnosti, která nevychází jen z chemické podobnosti, byl v povědomí již dávno před Hahnemannem.
Pobyt v Jižní Americe byl pro mne skutečně velmi silnou a významnou zkušeností... Pak jsem musel domů k závěrečným zkouškám na fakultě. Měl jsem se stát kardiochirurgem a měl jsem před sebou úspěšnou kariéru, protože můj strýc byl šéfem nemocnice a velmi přísně mne trénoval, aby ze mne byl dobrý doktor. Když jsem přijel domů a řekl jsem, že budu studovat něco jiného, byl velmi zklamaný, nemluvil pak se mnou více než dvacet let. To byl začátek.
A pak jste se do Jižní Ameriky vrátil?
Vrátil jsem se několikrát. Měl jsem s těmi lidmi dobré vztahy. Chtěl jsem do té kultury proniknout a dozvědět se víc. Nikdy jsem nezkoušel žádné drogy sám na sobě, nikdy se mi nestalo nic takového, co ve svých knihách píší lidé, kteří do těch míst odjeli. Prostě mne jen zajímalo, jak žijí lidé, kteří se nepovažují za střed vesmíru, ale za jeho součást. Zajímalo mne, jak lze v substancích kolem sebe rozeznat jejich duši, vnitřní význam a podstatu a jak můžeme najít nějaké podobnosti s člověkem.
Princip podobnosti je tu velmi zřejmý.
Nešlo mi o zážitek, ale o výzkum...Tihle lidé se stávají tím, čím jsou, po patnácti, dvaceti letech výcviku. Co my zmůžeme za několik týdnů? Můžeme pozorovat. Něco získáme, ale není toho mnoho.
Ale změnilo to vaši perspektivu, způsob myšlení...
Ano, tak to bylo, ale stejně si myslím, že během takové cesty prostě objevíte něco, co už ve vás dávno je... (smích). Cestování má svůj význam, nakonec přijdete na něco, co tu bylo ještě dřív, než jste se vydali na cestu.
Na poli homeopatie jste musel začít od samého začátku. Jaké to pro vás bylo?
Na začátku to bylo hodně frustrující. Před dvaceti lety bylo v Itálii málo škol. Byly dost povrchní a špatně zorganizované. Jsem od povahy trochu nenasytný, takže jsem dělal tři školy najednou. Mezitím jsem také jezdil na zahraniční semináře a hodně jsem studoval. Na jedné straně byl tento svět homeopatie velmi zajímavý, ale na druhé straně zde byly jasně patrné rozpory mezi tvrzením a skutečností.
Když tvrdíte, že vidíte v člověku jedinečnou individualitu, ale léčíte pouze dvaceti nebo třiceti léky – je v tom obrovský rozpor. A přizpůsobovat si teorie k podpoře svých nepovedených představ, ve snaze si vše ulehčit namísto toho, aby se člověk postavil čelem k faktu, že léčit lidi je velmi složité a obtížné – to se mi zdálo velmi povrchní a nečestné, pokud nechci užít jiných, tvrdších slov (smích).
A tak jsem začal hodně pátrat a zkoumat a snažil jsem se najít systém, který by mi umožnil přemýšlet o vztazích mezi léky, o jejich uspořádání. O tom, co dokážeme poznat a pochopit a proč, když máme tak velký počet léků a tak překrásné obsažné materie mediky, proč se z čistě lidských důvodů musíme uskrovnit, omezit tento gigantický rezervoár informací a používat jen jeho zlomek. Myslím, že teoretická část je velmi zajímavá, ale domnívám se, že základní věcí, jako v každé vědě, je rozpoznat kořeny a nezbytnost vývoje, který musí existovat v každé vědě. Klasická hahnemannovská práce je svého druhu ortodoxní směr, založený na fundamentalistickém způsobu myšlení. Jde spíš o religiózní přístup než o vědecký . Nemám nic proti náboženství, ale jde o něco jiného. Mluvíme-li o Hahnemannovi, musíme uznat, že jeho práce byla originální a znamenala obrovský přínos pro medicínu. To, co vykonal, respektuji a uznávám. Byl to skutečně jedinečný krok kupředu. Abychom uctili jeho práci, musíme jít stále kupředu a přidat tu svou cihličku k velké budově našeho chrámu. Nesmíme žít v domnění, že jediná možná pravda je to, co řekl. Pak bychom riskovali, že nebudeme pokračovat v jeho práci správným způsobem. To platí nejen pro homeopatii, ale pro každou vědu.
Dokonce sám Hahnemann během života změnil několikrát svoje koncepty.
Jistě, byl to vědec. Jak jinak by se dala dělat věda? V souvislosti s onou ortodoxií je dnes patrné silné hnutí, které zřejmě povede k určitému rozkolu mezi homeopaty. Svého času jsme mohli zaznamenat jakousi revoluci myšlení, protože jsme dostali k dispozici počítačové programy, homeopatie se dala najednou studovat mnohem pohodlněji, objevilo se mnohem víc knih než dříve, dalo se lépe pracovat s více léky. Už nejsme natolik omezení jako před lety, kdy jsme měli v ordinaci těch několik málo substancí. Byla to jakási exploze a teď přišel čas čelit implozi.
Moc se mi nelíbí, že to, co se zdá být dobrý, možná zajímavý nápad, se často prezentuje jako fakt. Seriózní vědec v časopisech, článcích, na kongresech zveřejňuje svoje ideje a teorie, a když už má něco konkrétnějšího, tak napíše knihu. Ne naopak. To bychom měli v naší homeopatické komunitě prodiskutovat. Všechny ty zajímavé, fantastické, nové, jiskřivé nápady, které je třeba prostudovat, probrat, pochopit, definovat atd... Úzkost některých kolegů spojená s touhou po něčem substanciálním ale neznamená, že se musíme nutně vrátit k našim počátkům. Znamená to, že bychom měli dělat lepší vědu než doposud. Nesmíme se uzavírat v malé zlaté kleci, ale musíme si všímat okolí, vnímat, že kolem je spousta dalších vědců, kteří bádají v jiných oborech, komplementárních k homeopatii, s nimiž můžeme diskutovat a ukázat jim, na čem pracujeme my.
Myslím, že jeden z důvodů nedávné imploze homeopatie, která začala v západních zemích, je skutečnost, že celá naše velká mezinárodní homeopatická komunita nedokázala prezentovat homeopatii jako něco fascinujícího, překrásného a zajímavého. Vážně, byl jsem na několika kongresech, nejen v Itálii, a člověk se snadno dočká zklamání nebo dokonce může být znechucený z toho, s čím se setká. Nejde jen o nevědeckost, ale často chybí základní znalosti psychologie, která má už stoletou tradici výzkumu, a dokonce nacházíme i dalekosáhlé odbočení od zásad moderní biologie. Je to zvláštní, vidět v naší komunitě lidi, kteří nemají než základní povědomí o vědě, biologii, o symptomech mysli a tak dále, jak tvrdí cosi, co je naprosto nedůvěryhodné, nelogické, nerealistické atd. Dáváme prostor myšlenkám, které si to nezaslouží.
Jak jste napsal ve své knize Praxis, měli bychom být schopni unést trochu kritiky od jiných vědců a podpořit své znalosti jinými vědními obory.
Jistě, děje se to v každém vědním oboru. Jde jen o jinou perspektivu, ze které pozorujeme stejný jev. Vezměme si život z chemického, biochemického, fyzického, elektrického, magnetického, medicínského nebo psychologického úhlu pohledu. Není to pokaždé něco jiného. Jde jen o jinou perspektivu. A jedna perspektiva dokáže podpořit a obohatit ty ostatní; nelze se uzavřít a tvrdit, že je tu jen jedna, a ta je ta pravá. Myslím, že obrovská prohra homeopatie z nedávných let má příčinu v tom, že jsme nedokázali komunikovat s jinými vědními obory. Stále ještě trpíme jedním velkým komplexem méněcennosti, který pořád ještě ovlivňuje homeopatickou kulturu, a který nás nutí znovu a znovu dokazovat, že naše léky nejsou obyčejná voda. Pořád se sám sebe ptám, jak je možné, že se někteří kolegové stále drží tohoto tématu? Na jedné straně jsem rád, protože pro mne je tento druh výzkumu strašně nudný. Ale na druhé straně se ptám: věří oni opravdu, že homeopatie funguje? To by mě skutečně zajímalo.
A pak je tady ještě další věc, totiž že homeopatické léky nejsou to jediné, oč tu běží, ale že jde o celý proces. Pro mne je mnohem zajímavější věnovat se našemu způsobu myšlení, zkoumat systém práce, způsob, jakým odebíráme případ, způsob jeho vyhodnocení atd... Homeopatický lék je jen jednou částí tohoto procesu. Takže je to fascinující a krásné a já svoje kolegy ctím a vážím si jich za to, co dělají. Ale stejně tak si myslím, že naše terapie je víc než jen používání něčeho, co není obyčejná voda... Ve správnou chvíli musíme dokázat, že jediným chybějícím článkem z vědeckého hlediska je ta jistá černá skříňka. Stále ještě nevíme, JAK to funguje, ačkoliv víme, že nejde o placebo. V medicíně je tolik věcí, které užíváme, a není jasný mechanismus účinku. Takže proč neukázat naše dobré výsledky, proč s tím nevyjít na veřejnost. Užíváme pouze přírodní prostředky, které jsou netoxické a levné. Na naší práci je ale nejkrásnější způsob myšlení, způsob léčení lidí, způsob pozorování, chápání, pochopení toho, co je vzorcem choroby, vývoj symptomů, které dávají smysl, když následují jeden za druhým, a také celostní způsob myšlení, který je na začátku tohoto tisíciletí ve vědě tak moderní. Bohužel většina lékařů, vědců a obyčejných lidí vůbec si pořád ještě myslí, že homeopatie je používání malých dávek a nic víc.
Z čeho nejvíc čerpáte při snaze pochopit lék, ze své klinické praxe?
Většinou. Ale také hodně studuji. Studuji naše zdroje, naši literaturu, provingy a zároveň provádím rozsáhlý výzkum substancí, které užíváme. To je první věc. Hodně jsem studoval vztahy mezi léky. Ptám se sám sebe: čím se tento zajímavý lék vztahuje k jiným lékům? Čili nejde o malé oddělené krabičky, to ne, ale o to, co je spojuje. Jde o systémový přístup.
To, co jste řekla o klinické zkušenosti, je pro mne základní věcí, protože jde o dvě úrovně chápání léků. Jednu úroveň lze sdílet, takže pro mne je důležité vědět, co si myslí moji kolegové, co v léku vidí, a také pochopit, co s nimi mohu sdílet, o co se mohu podělit. Je to úroveň konsensu. Pak je tu druhá úroveň chápání, kterou sdílet nelze. Je to úroveň analogická a patří k našemu vlastnímu způsobu myšlení. Ne že by šlo o nějakou magii, ale každý z nás má svůj vlastní způsob vnímání, vlastní empatii, způsob myšlení, i způsob, jakým chybuje. Takže každý homeopat má léky, které chápe snadno vzhledem ke struktuře své osobnosti, a pak jsou tu léky, které jsou na míle vzdálené jeho způsobu myšlení. Stejné je to u psychoterapeutů, s některými pacienty se jim pracuje snáze než s jinými. Není to sdělitelné, je to velmi osobní rovina.
Je také důležité učit se ze svých chyb. Pochopit, proč tak často předepisujeme určitý lék, proč tak často děláme tuto konkrétní chybu, co na této substanci nemůžeme pochopit atd. Z toho čerpám hodně informací. To je důvod, proč jsem v roce 1991 vytvořil program, který mi umožňuje dělat tuto práci a hodnotit své úspěchy, své chyby, své nepochopení a tak dál. Pravidelně kontroluji a prověřuji výsledky svých zkušeností...
Myslíte program Consulta?
Ano, ano. Ale o to nejde. Důležité je, že prověřuji zkušeností to, co dělám. Především si myslím, že je to nutné v každém případě, pokud jste lékař, ať už praktikujete kterýkoliv obor. Naneštěstí naše knihy jsou málokdy založeny na zkušenosti. Naše literatura je většinou napsaná lidmi, kteří opsali to, co před nimi napsal někdo jiný, aniž by s tím měli vlastní zkušenosti. Takže se můžete jen málokdy spolehnout na to, co je napsáno. Ne že bych byl podezřívavý. O to nejde. Pokud připustíme, že to, co děláme, je medicína, tak je to jediná medicína na světě, kde si může kdokoliv dovolit napsat materii mediku, aniž by kdy úspěšně předepsal kterýkoliv z léků, o kterém píše. To je prostě absurdní. Je to ostuda, protože ani na semináři bychom neměli dovolit, aby někdo hovořil o léku, s nímž nemá praktické zkušenosti. Lidem by se mělo říct: víte, já jsem si nastudoval to a to a teď vám přednesu výsledek svého studia. Je to upřímné, jasné, čestné. Jako Clarke. Ten napsal Slovník materie mediky a předeslal: tyto informace jsem zkompiloval. Napsat materii mediku a nemít s těmi léky klinickou zkušenost – to je prostě šílené. Naprostý nesmysl. A v homeopatii máme takových informací spoustu.
A co je ještě absurdnější – v kurzech studenty učíme, aby používali repertorium a pak hledali potvrzení v materii medice. Potvrzení na jakém základě? Kdo na světě může znát lék lépe než pacient, kterého vyléčil? Ten je zdrojem pravdivých informací. Myslím, že tento úhel pohledu je často špatně chápán. Nechci říct, že provingy jsou k ničemu. To ne. Jsou velmi důležité, ale proving je proving. Není to lék. Proving je mapa, pacient je terén. Proving vám dodá informace, co je možné dělat, pozorovat, poznat, a pacient vám poví, jestli to, co jste si mysleli, je pravda, jestli vaše hypotéza má smysl, protože on je ten, kdo to ví, ne vy. A proto si myslím, že klinická zkušenost je hlavním zdrojem informací. Stejně jako fakt, že nutně potřebujeme dobré provingy, abychom si vytvořili mapy, o čem ten či onen lék může být, ale, znovu opakuji, to nejdůležitější nám poskytnou naši pacienti.
Včera jsme hovořili s Giannim Marottou o tom, co se děje v Itálii, jak vedete svoje kurzy. Všimla jsem si, že trochu měníte svůj přístup, neučíte už tolik, co dřív, více se věnujete studiu materie mediky. Můžete mi říct, co máte v plánu?
Rozhodl jsem se takto, protože už několik let jsem se svou prací byl zároveň spokojen i nespokojen. Spokojen jsem byl proto, že moje práce byla v mnoha případech uznána a oceněna. A zklamán jsem byl proto, že jsem viděl, jak mnozí kolegové mají sice zájem, ale absolvování jednoho či dvou dnů semináře jim sotva poskytne dostatek informací. Takže jsem si nakonec řekl, že bych rád dopřál svým kolegům, aby lépe pochopili, co mám na mysli. Vy víte, jak to myslím. Jednou jste v Praze přišla na seminář a pak jste vystudovala tříletý kurz. Takže? (Úsměv.) Ten rozdíl je nesrovnatelný...(Úsměv.) Prodáte víc knih, jste populárnější, více cestujete, děláte něco, co vypadá úspěšně, víc si vyděláte. Ale musím vám říct, že jsem nakonec byl dost nespokojený, protože jsem měl dojem, že ve výsledku dokážu předat tak pět až deset procent toho, jak přemýšlím. Opravdu to není vůbec lehké. Jedním z důvodů, proč někteří lidé moji práci milují a jiní si myslí, že jsem blázen a že moje práce nemá úspěch ve smyslu následovníků, je skutečnost, že jsem se rozhodl pracovat tímto způsobem. Dávám přednost učit méně lidí a ukázat jim co nejvíc.
Víte, vaše práce je obtížná, jde hodně pod povrch věcí a lidem se někdy víc líbí, když jsou věci snazší.
To já dobře vím. Já si tuhle cestu nevybral proto, že bych jí dával přednost před ostatními. Je to jediná cesta, která je mi souzena. Není to volba, je to závazek. (Úsměv.) Nemohu jinak. Hledat zkratky je lidské, ale podle mého názoru léčit lidi není činnost, ve které bychom si vystačili se zkratkami. To je moje zkušenost. Není to volba.
Být lékařem je nikdy nekončící proces. Domnívám se, že pracovat jako homeopat a být homeopatem jsou dvě různé věci. V momentě, kdy začnete takto přemýšlet mimo rámec homeopatie, kdy začnete zkoumat smysl vnitřního světa lidí, tehdy otevřete dveře, které už nikdy nezavřete. Je to posedlost. Nejen proto, že je to homeopatie. Je to způsob, jakým si užíváte života, jakým chápete svět kolem sebe. Je to neustálý proces. A jsou situace, kdy používáte knihy a informace, ale víc se naučíte ze zkušenosti. Od svých pacientů. To je vaše materia medika. A vaše každodenní práce. Takže semináře a kongresy mohou být užitečné, dostanete pár tipů, ale vaše každodenní práce s pacienty z vás udělá dobrého doktora. Takže nakonec správně pochopíte, že to není volba, já si to takhle nevybral. Někdy mám dojem, že moji kolegové, kteří ke mně přicházejí, jsou trochu zklamaní, že by rádi viděli, aby byla velká účast na seminářích, abych psal víc článků...
Za posledních dvacet let jsem dal dohromady skoro šest set obrazů léků, přesněji řečeno pět set osmdesát s dobrými informacemi. Ke každému z nich mám čtyři nebo pět případů s dlouhodobým sledováním, což je pro mne spolehlivý materiál. Říká se, že pracuji hlavně se zvířecími léky - to ale není pravda, stejně práce jsem udělal na rostlinných i jiných substancích. Posbíral jsem velké množství materiálu a informací.
Já vlastně ani nemám čas psát články. Psaní knihy pojme spoustu času. Myslím, že jsem teď v životní fázi, kdy bych chtěl všechny ty informace převést do nějaké sdělitelné formy a podělit se o ně s kolegy. Pokusit se o jakousi syntézu. A to je další důvod, proč nepořádám tolik semináře. Moje práce není učit. Jsem lékař a mojí povinností je starat se hlavně o svoje pacienty. A to je těžké, když mezitím musíte učit na seminářích a přednášet, starat se o svoji školu v Itálii a v Bostonu. Je mi jasné, že tento přístup není snadný, zabírá hodně času a energie. Je třeba mít dobré zázemí, je nutné mít o tyto věci zájem.
Mnozí kolegové jsou fascinováni mou metodou, ale říkají: „To je na mne moc.“ Chápu to. Věřte mi, nemyslím si nic zlého o jiných přístupech. Každý z nás má svůj přístup, takže každý může přidat svou cihličku k našemu chrámu a každý si může myslet a dělat, co chce. Musím se postarat o to, aby můj přístup nebyl moc komplikovaný, jinak jej bude moci používat jen omezený počet lidí. Snažím se ho zjednodušit. Když přijdete na moje semináře, zjistíte, že materiál, se kterým pracuji, je dost hluboký a těžký. Není nezbytné zajímat se o tyhle věci, když chcete být dobrý doktor.
Myslím si, že magický aspekt homeopatie je v tom, že můžete předepsat Arniku na zranění, aniž byste pochopili cokoliv z materie mediky, prostě jste se naučili jen pár symptomů a používáte je. A proč ne. Pro mne je ale takový způsob práce nemožný. Já musím porozumět. Potřebuji najít souvislosti mezi léky, potřebuji ve svých případech jít do hloubky. Je to pro mne povinnost, ne volba.
Je vaše materia medica pojata stejně jako Praxis, tedy ilustrována přesně popsanými případy?
Plánuji napsat materii mediku, to je zatím tajemství. Později vydám knížku s mnoha případy. Na materii mediku jsem si musel počkat. Vadí mi, že se v současnosti dočtete o obrazech léků věci, které nejsou podpořeny klinickou zkušeností. Ale opět, dobrý případ se může lišit od homeopata k homeopatovi podle toho, který model uvažování používáte. Pro mne dobrý případ znamená významné zlepšení na mnoha úrovních, které pomáhá pacientovi dále se rozvíjet, pomáhá mu růst, také tím, že může lék používat jak při akutních tak při chronických potížích, a to dlouhodobě. Ne že bych měl něco proti somatickému podávání léků, protože v některých případech je to to nejlepší nebo i jediné, co můžeme udělat. Máte-li před sebou epidemii cholery, nemůžete ztrácet čas. Ale léčit lidi symptomaticky a povrchně je něco úplně jiného, než je léčit poctivě do hloubky. Každý lékař by měl vědět, co dělá, co je lepší udělat, co je nezbytné. Je-li nutné zastavit krvácení, pak musíte zastavit krvácení, nezávisle na tom, jaké problémy ten člověk má s matkou nebo co chce v životě dělat. Ale neznamená to, že později nebudete chtít udělat víc. Někteří z nás jsou spokojení, když se otevře absces, druzí, když přestane krvácení, ale já očekávám něco víc. (Úsměv.)
Moje poslední otázka: máte nějaké přání do budoucna? Ať už pro vás osobně nebo pro homeopatii.
Obecně vzato by bylo pěkné se více integrovat do medicíny jako takové. Nikdy jsem si nemyslel a nemyslím si to ani teď, že by homeopatie nebyla součástí konvenční medicíny. Myslím, že medicínu obohacuje, stejně jako vlastní pojem léčby jako takové. Samosebou se mi na konvenčním přístupu k léčbě ledacos nelíbí, ale myslím si, že ty časy, kdy se dala ignorovat práce konvenční medicíny a vědy, jsou dávno pryč. Myslím si, že v medicíně je široká oblast, kde se dá pacient oslovit na různých úrovních. Takže já věřím v integraci. Můžete myslet podobně, docházet k jiným závěrům, můžete diskutovat, co všechno se dá udělat v léčbě pacientů. Takže něco takového si přeji. Když jsem jel s Tomem do Skotska, abych tam dělal supervize v homeopatické nemocnici v Glasgow, měl jsem najednou pocit, že jsme v jiném světě. Tam vám pacienta pošle lékař z jiného oddělení nemocnice, který vás oficiálně požádá o homeopatickou pomoc, máte tam k dispozici místo, kam pacienta uložíte, kde ho můžete léčit, pozorovat celý jeden týden, můžete mluvit se sestrami o tom, co ten člověk celé dny dělá. Pracujete s těmi lidmi a neriskujete, že přijdete o licenci, nebo že děláte něco nelegálního. To je úžasná svoboda, pocit, že můžete dělat medicínu, kterou máte rádi a které věříte.To je skutečně Něco.
Co se týče mé osobní práce, rád bych se podělil o svůj malý poklad s lidmi, které moje práce skutečně zajímá, i když to nebude velké množství lidí. Jsem spokojen s věcmi tak, jak jsou.
Takže - hodně štěstí! A děkuji mnohokrát.
Rozmlouvala Kateřina Lucká
Přeložila Lenka Ničková
Capri, červen 2007
Napsal : katerina lucka | Čt, 25. prosinec 2008 - před 177 týdny
Homeopatické listy 1-2/2007
Kdo nám o tom, co znamenají jednotlivé typologie (v homeopatické hantýrce „jaké JSOU jednotlivé léky“), může říci více než naši pacienti, kteří mají svoje problémy, pocity, žijí svůj život právě oním charakteristickým způsobem? Proč jim nedat slovo ...
Jedna z mých pacientek mě poctila neobyčejným dárkem v podobě komentáře ke své léčbě a k vnitřnímu obsahu škatulky, které říkáme homeopatický lék.
Když za mnou přišla, neviděly jsme se poprvé. Potkávaly jsme se před několika lety na astrologických kursech, kde jsem ji vnímala jako energickou razantní ženu, verbálně dobře vybavenou a zdatnou v argumentaci, obdařenou leckdy až odzbrojující racionalitou, přesto milou a přátelskou. Původní profesí je architektka. V podtextu bylo možné vytušit, že existují mnohem hlubší důvody, proč se i při takovém osobním nastavení začala zabývat astrologií.
Podruhé jsme se setkaly v mé ordinaci zhruba před rokem a půl. Dnes pětapadesátiletá žena s diagnózou roztroušené sklerózy stanovené před pěti lety přišla se známkami snížené hybnosti a „děsivou depresí“, tehdy ještě pod clonou cytostatik a kortikoidů. Stěžovala si na poruchy spánku, částečně z úzkosti z toho, kterou částí svého těla po probuzení nebude moci hýbat, částečně díky bolestem, které spánek velmi výrazně narušovaly (mravenčení po těle nebo drobné kousavé křeče, šílená bolest až doprostřed kosti, vrtavá bolest jako dýkou nebo křížovým šroubovákem). Další významnou stížností byla výrazná fotofobie a poruchy visu.
„Každým okem vidím dvojitě, jako by to byly dva rozhozené řádky pod sebou nebo dvě fotky nad sebou.“
Mým prvním předpisem bylo Stannum metalicum, po kterém v průběhu několika měsíců odezněly deprese a částečně se upravil spánek. Stannum napomohlo také postupnému snížení alopatické medikace. Teprve ale po nasazení PC remedy (doporučuji knihu Petera Chappella Druhé similimum nebo jeho webové stránky www.vitalremedies.com) se začal obraz vyjasňovat a zaostřovat. Po nasazení Thallia metallica (všechny léky byly v LM potencích) jsme zaznamenaly významný posun na úrovni spánku, zraku i nočních bolestí.
Chtěla bych být stručná, protože tento prostor patří spíš jí než mně, ale nedopustím si malou poznámku k léku.
Thallium stojí v periodické soustavě prvků mezi rtutí a olovem. Je to bílý lesklý kov, velmi jedovatý, bez chuti a bez zápachu, používaný v minulosti k hubení hlodavců. Používá se také v optické technice a jeho zelený plamen je využívám v ohňostrojích. Má neurotoxický efekt, způsobuje symptomy podobné nervovým zánětům, paralýzu a skotomizaci vidění. Známé jsou příznaky alopecie a gastrointestinální symptomatologie.
Obraz léku si tedy dokážeme představit. Obzvlášť, když se pomyslně přeneseme z fyzické úrovně na psychologickou a sociální. V případě skotomizace u případů thallia vidíme výpadky paměti na celá životní období, syndrom „ukradeného dětství“ v důsledku přemíry traumatizujících událostí. Na sociální úrovni se může projevit „slepá skvrna“ na určité úrovni vztahů. A podobně na fyzické úrovni vidíme změnu percepce některých částí těla, které jsou vnímány jako oddělené (nikoliv rozdělené). Pacientka v líčení jednoho ze svých snů před podáním thallia říká, že se cítí „... jako by z mého těla hodně kousků chybělo, zmizelo, bylo ,vykousnuto‘ nebo tak nějak, ale ne jako třeba jizvy – ty kousky tam prostě nebyly nebo byly ,někde jinde‘, v jiné dimenzi, prostoru, čase. Roztroušeně – to je ten správný pojem.“
V repertoriu najdeme mnoho příznaků paralýzy a znecitlivění, bolestí nejrůznějšího typu, často náhlých a krátkodobých spojených s křečemi.
Pacientka se během našich setkávání začala více zajímat o původ léků, které jí byly podány. Prostudovala Scholtena, zápisky z Mangialavoriho školy týkající se alchymistických kovů, ale také přinášela vlastní etymologické a mytologické úvahy o jejím vlastním porozumění substanci. Tolik moje odbočka. Předávám jí slovo ...
THÁLIE
Dostala jsem Thálii, už vím jak to chutná! Tedy – nejsem herec nebo režisér, natož významný, takže jsem ji nemohla dostat za mimořádné výkony v tomto oboru, ale opravdu mimořádné výkony, dotažené až k maximální možné dokonalosti, jsem donedávna podávala ve své práci (projekty včetně veškerého „odpapírování“ na úřadech, koordinace se specialisty, dozory realizací) a komplexně v péči o domácí miláčky (děti, manžel, vaření, uklízení, praní, opravy všeho možného v bytě, na chatě, na zahrádce) a v rámci činnosti v představenstvu bytového družstva. Fungovala jsem jako nejšikovnější chlap široko daleko. Vlastní duše i tělo byly pro mě až na posledním místě. Ocenění (jak by se bylo patřilo) se mi stále nedostávalo. Klasické české „neplatit zásadně nic a nikomu“ ctili všichni včetně mé rodiny. Až náhle ...! Musela jsem se pro to zcela přetrhnout: nejdřív kompletně vazy v koleni, poté krok za krokem nervová vlákna v „masochistickém“ konzumování vlastního myelinu, a pak i v duši ... Cenu jsem dostala. Nejde ale o onen úžasný skleněný barevný pohár- nepohár, který je vlastně maskou Múzy Thálie s pohárovými uchy a podstavcem, ale o homeopatické Thallium metallicum.
Místo jemné holčičky ze mě tvrdě vycvičili technika, mistra přes kvanta informací. Byla jsem Ferda Mravenec (práce všeho druhu) + Brouk Pytlík (všude byl ...) v jedné osobě. Jako Blíženec s převahou ohně a vzduchu, kdy živel vody byl jako nežádoucí potlačen, potřebuji, aby vše nové prošlo mojí, byť poněkud ad absurdum proděravělou hlavou. I když po mohutných a bouřlivých přívalech zadržených vod v uplynulém období (v psýché i v reálu kolem) se už nebojím přijímat nové věci „šamanským“ a jinak ne-reálným způsobem. Přečetla jsem leccos o homeopatii i o jednotlivých lécích. Navíc velmi citlivě vnímám rozdílnost přístupu lékařů obou stran barikády. Konečně nejsem „odporným hmyzem, co nám kazí statistiky a reaguje na podané léky nějak jinak“.
Není náhod při výběru jmen a názvů. Vše je součástí všeho. Podle řecké a římské mytologie měl olympský vládce nad bohy i lidmi Zeus dvě dcery jménem Thalie:
Thalie (řec. Thaleia, znamená „kvetoucí“) byla múzou komedie, dcerou bohyně paměti Mnémosyné. Zobrazovali ji s maskou komického herce s břečťanovým věncem a zakřivenou holí. Múz – bohyň umění bylo devět. Byly to krásné ženy, k lidem milé a laskavé, zejména ke svým oblíbeným umělcům. Za urážky se ovšem mstily. Byl jim zasvěcen chrám nazývaný Múseion.
Thalie bylo také jméno jedné ze tří Charitek neboli Grácií (řec. Charites, lat. Gratiae), bohyní půvabu a krásy. Milé a laskavé charitky podporovaly a chránily družnost a veselost, snažily se život zkrášlit a zpříjemnit. V umění byly zobrazovány jako půvabné tančící dívky. Jejich trojice symbolizovala tři druhy dobrodiní: dát, přijmout a vrátit.
Thallium leží v periodické soustavě v šestém řádku, ve třináctém sloupci (III. A) mezi rtutí a olovem. Díky J. Scholtenovi teď vnímám „psychologii“ periodické tabulky prvků: šestý řádek je řádek maximálního výkonu i obrany, s tématem moci, síly.
Třináctý sloupec znamená ústup k zažitému, držení se starých způsobů řízení, konzervativnost, dogmatičnost, podezřívavost. Jde zde o pozici drženou už jen z poloviny. Lpění na starých věcech, nostalgie. Omezení se, nebo až ústup a odchod, věci a akce z minula musí být odloženy a odvolány, ale jsou udržovány ve cti. Ovzduší je zatuchlé, zemité. Objevuje se paralýza a neuralgie.
Sama vnímám tento sloupec tak, že v „řadě“ osobního výkonu přichází postupné zatuhnutí. Máme zde NĚCO mezi rtutí a olovem, Merkurem a Saturnem. Obsah se na povrchu mění v masku, přestože vlastní obsah je ještě přítomen a k zahlédnutí. Vzniká v pravém slova smyslu Muzeum, které za representační fasádou uchovává a ctí spoustu starých věcí. Působí ale nejen jako veřejná kulturní instituce uchovávající staré krásné věci, projevuje se také doma a v sobě samotné ... Navíc „klame formou“, jeho obsah je jiný než vnější výraz. Tradiční maska má veselý výraz, který moc nedává tušit vnitřní pláč. Je to nostalgický hipík v těle velebného kmeta. Optimistova představa zní: „Pořád ještě není tak zle, aby nemohlo být ještě hůře.“ Tak jsem dopochopila Scholtenovu ideu Mendělejevovy periodické tabulky prvků.
Závěrem podotýkám, že tentokrát už nepíšu „technickou zprávu“, jaké jsem byla zvyklá psát, přestože způsob, jakým vše sepisuji, je mojí dávnou součástí. Když moje duše pláče, mám potřebu vyjadřovat se srandičkami, pomocí černého humoru. Okolí často ani nedojde, že se směji vlastně sobě. Pierot baví lidi, aby neviděli, že pláče ...
Z. K. a MUDr. Kateřina Lucká
Napsal : katerina lucka | Čt, 25. prosinec 2008 - před 177 týdny
Homeopatické listy 1-2/2007
Kdo nám o tom, co znamenají jednotlivé typologie (v homeopatické hantýrce „jaké JSOU jednotlivé léky“), může říci více než naši pacienti, kteří mají svoje problémy, pocity, žijí svůj život právě oním charakteristickým způsobem? Proč jim nedat slovo ...
Jedna z mých pacientek mě poctila neobyčejným dárkem v podobě komentáře ke své léčbě a k vnitřnímu obsahu škatulky, které říkáme homeopatický lék.
Když za mnou přišla, neviděly jsme se poprvé. Potkávaly jsme se před několika lety na astrologických kursech, kde jsem ji vnímala jako energickou razantní ženu, verbálně dobře vybavenou a zdatnou v argumentaci, obdařenou leckdy až odzbrojující racionalitou, přesto milou a přátelskou. Původní profesí je architektka. V podtextu bylo možné vytušit, že existují mnohem hlubší důvody, proč se i při takovém osobním nastavení začala zabývat astrologií.
Podruhé jsme se setkaly v mé ordinaci zhruba před rokem a půl. Dnes pětapadesátiletá žena s diagnózou roztroušené sklerózy stanovené před pěti lety přišla se známkami snížené hybnosti a „děsivou depresí“, tehdy ještě pod clonou cytostatik a kortikoidů. Stěžovala si na poruchy spánku, částečně z úzkosti z toho, kterou částí svého těla po probuzení nebude moci hýbat, částečně díky bolestem, které spánek velmi výrazně narušovaly (mravenčení po těle nebo drobné kousavé křeče, šílená bolest až doprostřed kosti, vrtavá bolest jako dýkou nebo křížovým šroubovákem). Další významnou stížností byla výrazná fotofobie a poruchy visu.
„Každým okem vidím dvojitě, jako by to byly dva rozhozené řádky pod sebou nebo dvě fotky nad sebou.“
Mým prvním předpisem bylo Stannum metalicum, po kterém v průběhu několika měsíců odezněly deprese a částečně se upravil spánek. Stannum napomohlo také postupnému snížení alopatické medikace. Teprve ale po nasazení PC remedy (doporučuji knihu Petera Chappella Druhé similimum nebo jeho webové stránky www.vitalremedies.com) se začal obraz vyjasňovat a zaostřovat. Po nasazení Thallia metallica (všechny léky byly v LM potencích) jsme zaznamenaly významný posun na úrovni spánku, zraku i nočních bolestí.
Chtěla bych být stručná, protože tento prostor patří spíš jí než mně, ale nedopustím si malou poznámku k léku.
Thallium stojí v periodické soustavě prvků mezi rtutí a olovem. Je to bílý lesklý kov, velmi jedovatý, bez chuti a bez zápachu, používaný v minulosti k hubení hlodavců. Používá se také v optické technice a jeho zelený plamen je využívám v ohňostrojích. Má neurotoxický efekt, způsobuje symptomy podobné nervovým zánětům, paralýzu a skotomizaci vidění. Známé jsou příznaky alopecie a gastrointestinální symptomatologie.
Obraz léku si tedy dokážeme představit. Obzvlášť, když se pomyslně přeneseme z fyzické úrovně na psychologickou a sociální. V případě skotomizace u případů thallia vidíme výpadky paměti na celá životní období, syndrom „ukradeného dětství“ v důsledku přemíry traumatizujících událostí. Na sociální úrovni se může projevit „slepá skvrna“ na určité úrovni vztahů. A podobně na fyzické úrovni vidíme změnu percepce některých částí těla, které jsou vnímány jako oddělené (nikoliv rozdělené). Pacientka v líčení jednoho ze svých snů před podáním thallia říká, že se cítí „... jako by z mého těla hodně kousků chybělo, zmizelo, bylo ,vykousnuto‘ nebo tak nějak, ale ne jako třeba jizvy – ty kousky tam prostě nebyly nebo byly ,někde jinde‘, v jiné dimenzi, prostoru, čase. Roztroušeně – to je ten správný pojem.“
V repertoriu najdeme mnoho příznaků paralýzy a znecitlivění, bolestí nejrůznějšího typu, často náhlých a krátkodobých spojených s křečemi.
Pacientka se během našich setkávání začala více zajímat o původ léků, které jí byly podány. Prostudovala Scholtena, zápisky z Mangialavoriho školy týkající se alchymistických kovů, ale také přinášela vlastní etymologické a mytologické úvahy o jejím vlastním porozumění substanci. Tolik moje odbočka. Předávám jí slovo ...
THÁLIE
Dostala jsem Thálii, už vím jak to chutná! Tedy – nejsem herec nebo režisér, natož významný, takže jsem ji nemohla dostat za mimořádné výkony v tomto oboru, ale opravdu mimořádné výkony, dotažené až k maximální možné dokonalosti, jsem donedávna podávala ve své práci (projekty včetně veškerého „odpapírování“ na úřadech, koordinace se specialisty, dozory realizací) a komplexně v péči o domácí miláčky (děti, manžel, vaření, uklízení, praní, opravy všeho možného v bytě, na chatě, na zahrádce) a v rámci činnosti v představenstvu bytového družstva. Fungovala jsem jako nejšikovnější chlap široko daleko. Vlastní duše i tělo byly pro mě až na posledním místě. Ocenění (jak by se bylo patřilo) se mi stále nedostávalo. Klasické české „neplatit zásadně nic a nikomu“ ctili všichni včetně mé rodiny. Až náhle ...! Musela jsem se pro to zcela přetrhnout: nejdřív kompletně vazy v koleni, poté krok za krokem nervová vlákna v „masochistickém“ konzumování vlastního myelinu, a pak i v duši ... Cenu jsem dostala. Nejde ale o onen úžasný skleněný barevný pohár- nepohár, který je vlastně maskou Múzy Thálie s pohárovými uchy a podstavcem, ale o homeopatické Thallium metallicum.
Místo jemné holčičky ze mě tvrdě vycvičili technika, mistra přes kvanta informací. Byla jsem Ferda Mravenec (práce všeho druhu) + Brouk Pytlík (všude byl ...) v jedné osobě. Jako Blíženec s převahou ohně a vzduchu, kdy živel vody byl jako nežádoucí potlačen, potřebuji, aby vše nové prošlo mojí, byť poněkud ad absurdum proděravělou hlavou. I když po mohutných a bouřlivých přívalech zadržených vod v uplynulém období (v psýché i v reálu kolem) se už nebojím přijímat nové věci „šamanským“ a jinak ne-reálným způsobem. Přečetla jsem leccos o homeopatii i o jednotlivých lécích. Navíc velmi citlivě vnímám rozdílnost přístupu lékařů obou stran barikády. Konečně nejsem „odporným hmyzem, co nám kazí statistiky a reaguje na podané léky nějak jinak“.
Není náhod při výběru jmen a názvů. Vše je součástí všeho. Podle řecké a římské mytologie měl olympský vládce nad bohy i lidmi Zeus dvě dcery jménem Thalie:
Thalie (řec. Thaleia, znamená „kvetoucí“) byla múzou komedie, dcerou bohyně paměti Mnémosyné. Zobrazovali ji s maskou komického herce s břečťanovým věncem a zakřivenou holí. Múz – bohyň umění bylo devět. Byly to krásné ženy, k lidem milé a laskavé, zejména ke svým oblíbeným umělcům. Za urážky se ovšem mstily. Byl jim zasvěcen chrám nazývaný Múseion.
Thalie bylo také jméno jedné ze tří Charitek neboli Grácií (řec. Charites, lat. Gratiae), bohyní půvabu a krásy. Milé a laskavé charitky podporovaly a chránily družnost a veselost, snažily se život zkrášlit a zpříjemnit. V umění byly zobrazovány jako půvabné tančící dívky. Jejich trojice symbolizovala tři druhy dobrodiní: dát, přijmout a vrátit.
Thallium leží v periodické soustavě v šestém řádku, ve třináctém sloupci (III. A) mezi rtutí a olovem. Díky J. Scholtenovi teď vnímám „psychologii“ periodické tabulky prvků: šestý řádek je řádek maximálního výkonu i obrany, s tématem moci, síly.
Třináctý sloupec znamená ústup k zažitému, držení se starých způsobů řízení, konzervativnost, dogmatičnost, podezřívavost. Jde zde o pozici drženou už jen z poloviny. Lpění na starých věcech, nostalgie. Omezení se, nebo až ústup a odchod, věci a akce z minula musí být odloženy a odvolány, ale jsou udržovány ve cti. Ovzduší je zatuchlé, zemité. Objevuje se paralýza a neuralgie.
Sama vnímám tento sloupec tak, že v „řadě“ osobního výkonu přichází postupné zatuhnutí. Máme zde NĚCO mezi rtutí a olovem, Merkurem a Saturnem. Obsah se na povrchu mění v masku, přestože vlastní obsah je ještě přítomen a k zahlédnutí. Vzniká v pravém slova smyslu Muzeum, které za representační fasádou uchovává a ctí spoustu starých věcí. Působí ale nejen jako veřejná kulturní instituce uchovávající staré krásné věci, projevuje se také doma a v sobě samotné ... Navíc „klame formou“, jeho obsah je jiný než vnější výraz. Tradiční maska má veselý výraz, který moc nedává tušit vnitřní pláč. Je to nostalgický hipík v těle velebného kmeta. Optimistova představa zní: „Pořád ještě není tak zle, aby nemohlo být ještě hůře.“ Tak jsem dopochopila Scholtenovu ideu Mendělejevovy periodické tabulky prvků.
Závěrem podotýkám, že tentokrát už nepíšu „technickou zprávu“, jaké jsem byla zvyklá psát, přestože způsob, jakým vše sepisuji, je mojí dávnou součástí. Když moje duše pláče, mám potřebu vyjadřovat se srandičkami, pomocí černého humoru. Okolí často ani nedojde, že se směji vlastně sobě. Pierot baví lidi, aby neviděli, že pláče ...
Z. K. a MUDr. Kateřina Lucká
Napsal : katerina lucka | Čt, 25. prosinec 2008 - před 177 týdny
Naše redakce přichází s novým seriálem, ve kterém chceme postupně mapovat postavení homeopatie v různých evropských zemích z pohledu tamních kolegů. Čtenářům Homeopatických listů bychom tak rádi přiblížili jejich každodenní radosti i strasti prostřednictvím krátkých rozhovorů.
Začínáme v zemi, která je nám nejbližší nejen po stránce zeměpisné, a to na Slovensku.
S Vladimírem Petrocim, který stál u porevolučního znovuzrození slovenské homeopatie, jsme rozmlouvali po skypeu jednoho nedělního večera na sklonku března.
Vracíš ze schůze výboru Slovenské homeopatické společnosti? Čím žije v současnosti slovenská homeopatická scéna?
Oficiální název je nyní Slovenská lékařská homeopatická společnost. Pořádáme základní kurs v rámci SLHS pro lékaře a farmaceuty, asi podobně jako v Čechách ... Navíc dvakrát do roka přednáší některý ze zahraničních lektorů. Teď v dubnu přijede Patricia Le Roux. Už nás navštívila dvakrát. Poprvé přednášela mléka, podruhé kyseliny, teď to budou kovy u dětí. O všech těchto tématech napsala knihy.
Vydali jste je na Slovensku?
Ne, uvažoval jsem o vydání knihy o kyselinách s názvem Hydro-Homeopathic Energy.
Věnuješ se dost překladatelské činnosti, že?
Ano, je to jedno mých čtyř zaměstnání (smích). Ale asi jako každý mám problém s časem. Lidé by rádi, aby knihy vyšly co nejdříve.
Co Scholtenova kniha Homeopatie a prvky?
Měl jsem v poslední době opravdu málo času, abych se jí mohl plně věnovat. Uvázl jsem ve stádiu devět, téměř na dosah, těsně pod vrcholem. Kniha je přeložená, není však zcela dokončená její korektura. V budoucnosti bych už nechtěl sám překládat, protože je to práce na plný úvazek. Prvky však musím dotáhnout do konce sám, protože z překladatelů nejvíce rozumím jejímu obsahu a je třeba, aby to udělal jeden člověk kvůli sjednocení terminologie.
Takže je vás víc, kdo se na projektu podílí?
Ano, Prvky překládali čtyři lidé. Musíme jim dát konečnou jednotnou podobu, a to je těžké. Také překládáme Repertorium prvků, které by mohlo vyjít samostatně. V současnosti se věnuji spíš jen organizačním věcem.
I u nás v Čechách bychom přivítali, kdybyste Scholtenovu knihu vydali ...
S českými kolegy určitě počítáme, obzvlášť uvážíme-li, v jak malých nákladech tyto knihy vycházejí. Většinou jde o tři sta až pět set kusů.
Asi bychom měli najít způsoby komunikace a kanály, které by lidem z obou zemí umožnily snadněji se k těmto knihám dostat. Homeopati ze Slovenska například projevili zájem o náš časopis, dokonce nejen jako čtenáři, ale i jako jeho přispěvatelé, což nás opravdu těší ...
Byl by o něj jistě zájem i v akademii. Časopis je velmi kvalitní.
To je určitě zejména zásluha dvou Tomášů, kteří se na jeho přípravě dosud podíleli, a samozřejmě všech přispěvatelů. Ráda bych, aby se spektrum čtenářů i autorů rozšířilo i za české hranice. Je to sice časopis věnovaný lékařské homeopatii, ale publikují v něm ze značné části nelékaři, takže i v tomto ohledu je to dost otevřené fórum.
Byla by škoda potenciál takového časopisu naplno nevyužít.
Když jsi mluvil o „akademii“, myslel jsi Slovenskou akademii klasické homeopatie? Jaké je v ní zastoupení lékařů a nelékařů?
Založil jsem SAKH, ve které jsou z 90 % nelékaři. Výlučnost lékařů vůči nelékařské veřejnosti se stejně jako v Čechách neukázala být užitečnou. V tomto se liším od názorů mnoha kolegů lékařů. Je to choulostivé téma. Měl jsem od začátku pocit, že homeopatie je natolik odlišná medicína, že ji netřeba odlišovat a limitovat pro lékaře. Nakonec jsem z tohoto důvodu založil svoji vlastní školu. Není to společnost, je to vzdělávací instituce.
V jakém vztahu je tedy Akademie se Slovenskou lékařskou homeopatickou společností?
Žáci naší školy mohou navštěvovat semináře lékařské společnosti za stejných podmínek jako její členové. Jsme spíš pro spolupráci než pro konkurenci na tomto poli. Ve výboru společnosti pracuji od roku 1993, jsem momentálně nejstarší člen výboru.
Jak probíhá výuka v akademii? Kolik máte studentů?
Jsou dvě skupiny, jedna v Bratislavě a jedna v Levoči. Kursy v Levoči mají velmi příjemnou atmosféru, probíhají v našem hotelu U Leva, je to malý pěkný hotýlek, podívej se na www.uleva.sk, Jsme tam spolu celý víkend, diskutujeme, jíme. Je to moc příjemné. Mezi studenty vznikly přátelské vztahy a těší se na sebe navzájem. V Bratislavě je to trochu méně osobní, i když občas máme také společné akce. Například 20. dubna jsme se byli v rámci semináře podívat v homeopatické lékárně Remedia magistra Münze v Eisenstadtu v Rakousku. Podle slov majitele to byla zatím největší návštěva. Bylo nás asi čtyřicet. Ve škole je celkem asi šedesát lidí. Semináře máme jednou měsíčně. V pátek odpoledne, v sobotu a v neděli. Téměř na každém semináři děláme provingy.
Jaké jste dělali provingy?
Teď naposledy rozmarýn, předtím levanduli, třešeň, bazalku ... různé.
Děláte triturace nebo používáte už připravené homeopatické léky?
Používáme léky z lékárny Homeo Nitra nebo z Remedie.
Publikujete je na stránkách Jeremyho Sherra?
Zatím ne. Některé starší jsou na webu SAKH ve slovenštině. Slíbil jsem Mgr. Münzovi dát je na web Remedie. Je s tím spousta práce, s překladem, analýzou, rubrikami apod. Proving vyhodnocujeme třetí den, i když spousta lidí doplní ještě nějaké informace později. Není to standardní, ale jednoduché a efektivní. Nevidím problém v tom, že proving probíhá jenom krátkou dobu. Odstíní se tím dopad životní situace lidí, chemických látek, prostě toho šumu, který provingy kontaminuje.
Například v prosinci jsme dělali proving mrkve (Daucus carota). V provingu se začaly objevovat samé havárie, neštěstí, úrazy. Později při vyhodnocování jsem si uvědomil, že to bylo období saturnálií, které uctívali už v době starého Říma. Vztahují se k období kolem dvacátého prosince, k době našich vánoc. Během těchto svátků byla socha Saturna „rozvázaná“, všichni byli svobodní, páni obsluhovali otroky, nikdo nemohl být potrestaný, kupovaly se dárky, byly speciální prázdniny. Téma Saturna se promítlo i do provingu. Předpokládám, že kdybychom dělali proving v jiném období roku, výsledky by byly jiné. Saturn ezotericky souvisí s olovem, zábranami, zátěží, překážkami. Saturnské období se tak silně promítlo do našeho prožívaní, že nebylo možné sledovat proving v neznečištěné podobě.
Dokud je pole čisté a lidé jsou spolu, je možné podmínky zajistit, ale mimo něj už každý podléhá spoustě vlivů. Může se to zdát jako příliš krátká doba, ale myslím, že nejčistší informace jsou získány z prvních hodin až dnů. Provingy jsou významné i z pedagogického hlediska. Lépe pochopíme léky. Často také při provingu u některých proverů zjistíme, že na něj má daný lék hluboký léčebný účinek.
Jak bys Akademii charakterizoval?
Lišíme se od jiných škol tím, že vyučujeme podle systémů. V prvním roce probíráme jenom minerální říši. V druhém roce se věnujeme rostlinám, postupujeme podle čeledí. Neskáčeme s jednoho tématu na druhé, aby se v jeden víkend vyučovala thuja, sulphur i sepie, jak je to běžné v klasických kurzech, kde je těžiště v polychrestech. Naposledy v Bratislavě jsme probírali čeleď Ranunculaceae, tzn. Aconitum, Pulsatillu, Staphysagrii, Cimicifugu, prostě vše, co patří do čeledi pryskyřníkovitých. Podobně jsme to dělali i u minerálů. Myslím, že takový postup má logiku. Minerály jsou základní kameny. Znalost minerálů nám pomůže lépe pochopit i rostliny. Například vyšší obsah fosforu a prvků periody stříbra nám pomůže pochopit excitovanost a komunikativnost léků z čeledi lamiaceae a vysvětlí také jejich vztah k umění a touze projevit se. Nebo vysoký obsah lantanoidů u čeledi asteraceae vysvětlí jejich touhu po nezávislosti.
I u nás diskutujeme o koncepci naší školy. Někdy je těžké najít konsensus. V nejklasičtějším základním vzdělávání se nevyhneme osvědčeným indikacím, akutní homeopatii, diferenciální diagnostice v určitém někdy až „alopatickém“ způsobu předepisování homeopatických léků.
Ale to my děláme také! A lidé jsou za to vděční. Jednu část našeho vzdělávání tvoří filosofie, další terapeutické indikace, věnujeme se materii medice, děláme živé případy, trénujeme repertorizaci. Školu podobného typu otevřel i doktor Rychlovský, že?
U něj jde spíš o postgraduál, upřednostňuje přístup zaměřený na vnitřní dynamiku. Je velmi prakticky zaměřený, vždy podložený kazuistikami. Vychází ze školy Mangialavoriho. Je také pro lékaře i nelékaře.
Jak jsi s Akademií začínal?
Nejdříve jsem oslovoval lékaře, kteří už se trochu o homeopatii zajímali. Ale často jsou natolik vytížení vlastní lékařskou praxí, že nemají velký zájem homeopatii studovat hlouběji. Takže největší příliv je ze strany nelékařů a studentů. Je to těžké studium, homeopatie je složitá a lidé často chtějí rychlé výsledky bez větší námahy.
To je docela významný argument pro to, aby do základního vzdělávání v klasické homeopatii byly začleněny i tzv. osvědčené indikace.
Všechny metody mají svoje opodstatnění v určitých situacích. Vlastně je dost těžké definovat, co je klasická homeopatie. Většinou máme na mysli klasickou kentovskou nebo vithoulkasovskou, ale měli bychom být otevřeni také vůči jiným směrům.
Jsi hodně vytížený, máš vlastní školu, přednášíš, vedeš rodinný podnik. Zbývá ještě prostor na homeopatickou praxi?
Homeopatická praxe a škola jsou u mně na prvním místě. Přednášením trávím dva víkendy v měsíci mimo domov. Management hotelu je na dalším místě. Pak následuje oblast, kterou teď nejvíce zanedbávám, což je vydávání knih a překládání, které muselo trochu ustoupit do pozadí. Ale cítím povinnost, myslím, že lidé se těší, kdy slíbené knihy vyjdou. Naštěstí je to už na dohled.
Kolik lidí na Slovensku se věnuje v každodenní praxi výhradně homeopatii? Dá homeopatií na Slovensku uživit?
Myslím, že ano. Snazší je to ve velkých městech, ve kterých je o homeopatii dost velký zájem.
U nás i ve spoustě zemí Evropy lidé často praktikují homeopatii, ale vedle toho mají ještě nějakou jinou profesi, která je živí, ať už je to lékařská praxe nebo nějaká jiná práce.
Lidí, kteří by se zabývali čistě jen homeopatií, opravdu není moc. Nemůžeme žádat nějaké přemrštěné honoráře. Ptal jsem se na toto téma Jean-Pierre Jansena. Řekl mi, že z osmi set dobrých homeopatů v Holandsku se naplno uživí tak padesát, ostatní mají navíc nějaký jiný příjem.
Trochu jiná je situace v Itálii, kde je homeopatů vykonávajících homeopatickou praxi mnohem víc než jinde v Evropě. A samozřejmě v Německu a Švýcarsku, kde jde většina nebo dokonce všechny náklady na účet zdravotní pojišťovny. V Itálii v posledních dvou desítkách let školy vychrlily velké množství vysoce kvalifikovaných terapeutů, kteří se i přes svou odbornost a v populaci obecně vzrůstající zájem o homeopatii potýkají s nedostatkem pacientů. Netýká se to jen homeopatie, ale i různých psychoterapeutických oborů. Není to tedy tím, že by homeopatie zacházela na úbytě, pravě naopak. Pacientů je stále více, ale je příliš velká nabídka ze strany terapeutů.
U nás je to asi trochu jiné. Mám pocit, že ne všichni z kursů budou pracovat jako profesionální homeopati, spousta lidí absolvuje kurzy hlavně pro vlastní potřebu a pro rodinu.
M
ám otázku z trochu z jiného soudku. Četla jsem na webu jeden z tvých článků, který mě inspiroval k otázce, která je v sekulárním státě, jakým je Česká republika, těžko představitelná. Jaký máte vztah s katolickou církví? Vím, že se v postavila v jednu chvíli proti homeopatii, sešla se konference slovenských biskupů ...
Od začátku devadesátých let se sem tam začaly objevovat názory, že homeopatie je ďábelský výmysl a z hlediska víry nebezpečná metoda. S tímto názorem vystupovaly zejména skupiny z okraje spektra v rámci katolické církve nebo určitá „hraniční hnutí“, jako jsou adventisté sedmého dne, baptisté, svědkové Jehovovi nebo charismatické hnutí. V charismatickém hnutí hodně vystupoval proti alternativní medicíně zejména páter Eliáš, který působil na bohoslovecké fakultě v Prešově a který se snažil ovlivnit veřejné mínění. Proto jsme založili ve výboru Slovenské homeopatické společnosti sekci pro řešení otázky vztahu mezi homeopatií a náboženstvím. Výsledkem její práce bylo setkání v červnu 1996, kterého se kromě nás zúčastnili také zástupci klasické medicíny a biskupové. Jejím výsledkem bylo vyhlášení podepsané v červenci Konferencí biskupů Slovenska o tom, že homeopatie nesouvisí bezprostředně s náboženstvím. Toto vyhlášení bylo uveřejněno ve Slovenských katolických novinách. Přesto aktivity proti homeopatii pokračovaly dál a stále se ještě v některých oblastech Slovenska střetneme s názory, že homeopatie pochází od ďábla. Toto téma je stále živé. Před rokem se stalo, že v jednom katolickém časopise nemohl být publikován článek mapující na základě informací z nejrůznějších zdrojů, co je to homeopatie. Podle slov šéfredaktora byl napsán příliš ve prospěch homeopatie. Biskupové s homeopatií nemají problém, ale existují skupiny, které vidí ďábla leckde kolem sebe. Pokud mám být spravedlivý, tak obdobně se chovají také některé evangelické skupiny.
Jsi praktikující katolík. Jak se v takové situaci cítíš?
Na začátku to pro mě to bylo složité. Občas se stalo, že nepřišel na kontrolu někdo z pacientů, protože jim kněz řekl o homeopatii nějaké špatné věci. Pro mě homeopatie nesouvisí s náboženstvím. Negativní názory vnímám jako blud lidí, kteří o homeopatii moc nevědí. Knězi často nejsou informovaní.
Vím, že jste výsledek polemiky s církví posléze poskytli i některým evropským zemím jako precedens pro řešení jejich vlastních problémů s církví. Které země vás o něj požádaly?
Španělsko a Řecko. Pro vás je to asi exotika, ale tady je to stále dost živé téma ... Ale nejvyšší kruhy jsou nakloněny v náš prospěch. Vidím jejich zájem v tom pozitivním slova smyslu. Člověk vnitřně vyrovnaný a pevný je otevřený rozdílným názorům
Myslela jsem, že těmi nejvyššími kruhy myslíš prozřetelnost (smích).
Ano, v to taky doufám (smích). Hlavně bych byl rád, kdyby se nám, ať už v rámci Slovenska nebo i směrem do Čech, podařilo lépe spolupracovat. Pořádáme zajímavé semináře. Opakovaně nás navštívil Jawahar Shah, který nejspíš přijede i na letní školu v červnu 2008. V březnu 2008 bude v Bratislavě seminář Jana Scholtena. Na jeho termín jsme čekali tři roky, ale konečně se nám to podařilo. Takže vás srdečně zveme.
S MUDr. Vladimírem Petrocim rozmlouvala Katka Lucká
Napsal : katerina lucka | Čt, 25. prosinec 2008 - před 177 týdny
Naše redakce přichází s novým seriálem, ve kterém chceme postupně mapovat postavení homeopatie v různých evropských zemích z pohledu tamních kolegů. Čtenářům Homeopatických listů bychom tak rádi přiblížili jejich každodenní radosti i strasti prostřednictvím krátkých rozhovorů.
Začínáme v zemi, která je nám nejbližší nejen po stránce zeměpisné, a to na Slovensku.
S Vladimírem Petrocim, který stál u porevolučního znovuzrození slovenské homeopatie, jsme rozmlouvali po skypeu jednoho nedělního večera na sklonku března.
Vracíš ze schůze výboru Slovenské homeopatické společnosti? Čím žije v současnosti slovenská homeopatická scéna?
Oficiální název je nyní Slovenská lékařská homeopatická společnost. Pořádáme základní kurs v rámci SLHS pro lékaře a farmaceuty, asi podobně jako v Čechách ... Navíc dvakrát do roka přednáší některý ze zahraničních lektorů. Teď v dubnu přijede Patricia Le Roux. Už nás navštívila dvakrát. Poprvé přednášela mléka, podruhé kyseliny, teď to budou kovy u dětí. O všech těchto tématech napsala knihy.
Vydali jste je na Slovensku?
Ne, uvažoval jsem o vydání knihy o kyselinách s názvem Hydro-Homeopathic Energy.
Věnuješ se dost překladatelské činnosti, že?
Ano, je to jedno mých čtyř zaměstnání (smích). Ale asi jako každý mám problém s časem. Lidé by rádi, aby knihy vyšly co nejdříve.
Co Scholtenova kniha Homeopatie a prvky?
Měl jsem v poslední době opravdu málo času, abych se jí mohl plně věnovat. Uvázl jsem ve stádiu devět, téměř na dosah, těsně pod vrcholem. Kniha je přeložená, není však zcela dokončená její korektura. V budoucnosti bych už nechtěl sám překládat, protože je to práce na plný úvazek. Prvky však musím dotáhnout do konce sám, protože z překladatelů nejvíce rozumím jejímu obsahu a je třeba, aby to udělal jeden člověk kvůli sjednocení terminologie.
Takže je vás víc, kdo se na projektu podílí?
Ano, Prvky překládali čtyři lidé. Musíme jim dát konečnou jednotnou podobu, a to je těžké. Také překládáme Repertorium prvků, které by mohlo vyjít samostatně. V současnosti se věnuji spíš jen organizačním věcem.
I u nás v Čechách bychom přivítali, kdybyste Scholtenovu knihu vydali ...
S českými kolegy určitě počítáme, obzvlášť uvážíme-li, v jak malých nákladech tyto knihy vycházejí. Většinou jde o tři sta až pět set kusů.
Asi bychom měli najít způsoby komunikace a kanály, které by lidem z obou zemí umožnily snadněji se k těmto knihám dostat. Homeopati ze Slovenska například projevili zájem o náš časopis, dokonce nejen jako čtenáři, ale i jako jeho přispěvatelé, což nás opravdu těší ...
Byl by o něj jistě zájem i v akademii. Časopis je velmi kvalitní.
To je určitě zejména zásluha dvou Tomášů, kteří se na jeho přípravě dosud podíleli, a samozřejmě všech přispěvatelů. Ráda bych, aby se spektrum čtenářů i autorů rozšířilo i za české hranice. Je to sice časopis věnovaný lékařské homeopatii, ale publikují v něm ze značné části nelékaři, takže i v tomto ohledu je to dost otevřené fórum.
Byla by škoda potenciál takového časopisu naplno nevyužít.
Když jsi mluvil o „akademii“, myslel jsi Slovenskou akademii klasické homeopatie? Jaké je v ní zastoupení lékařů a nelékařů?
Založil jsem SAKH, ve které jsou z 90 % nelékaři. Výlučnost lékařů vůči nelékařské veřejnosti se stejně jako v Čechách neukázala být užitečnou. V tomto se liším od názorů mnoha kolegů lékařů. Je to choulostivé téma. Měl jsem od začátku pocit, že homeopatie je natolik odlišná medicína, že ji netřeba odlišovat a limitovat pro lékaře. Nakonec jsem z tohoto důvodu založil svoji vlastní školu. Není to společnost, je to vzdělávací instituce.
V jakém vztahu je tedy Akademie se Slovenskou lékařskou homeopatickou společností?
Žáci naší školy mohou navštěvovat semináře lékařské společnosti za stejných podmínek jako její členové. Jsme spíš pro spolupráci než pro konkurenci na tomto poli. Ve výboru společnosti pracuji od roku 1993, jsem momentálně nejstarší člen výboru.
Jak probíhá výuka v akademii? Kolik máte studentů?
Jsou dvě skupiny, jedna v Bratislavě a jedna v Levoči. Kursy v Levoči mají velmi příjemnou atmosféru, probíhají v našem hotelu U Leva, je to malý pěkný hotýlek, podívej se na www.uleva.sk, Jsme tam spolu celý víkend, diskutujeme, jíme. Je to moc příjemné. Mezi studenty vznikly přátelské vztahy a těší se na sebe navzájem. V Bratislavě je to trochu méně osobní, i když občas máme také společné akce. Například 20. dubna jsme se byli v rámci semináře podívat v homeopatické lékárně Remedia magistra Münze v Eisenstadtu v Rakousku. Podle slov majitele to byla zatím největší návštěva. Bylo nás asi čtyřicet. Ve škole je celkem asi šedesát lidí. Semináře máme jednou měsíčně. V pátek odpoledne, v sobotu a v neděli. Téměř na každém semináři děláme provingy.
Jaké jste dělali provingy?
Teď naposledy rozmarýn, předtím levanduli, třešeň, bazalku ... různé.
Děláte triturace nebo používáte už připravené homeopatické léky?
Používáme léky z lékárny Homeo Nitra nebo z Remedie.
Publikujete je na stránkách Jeremyho Sherra?
Zatím ne. Některé starší jsou na webu SAKH ve slovenštině. Slíbil jsem Mgr. Münzovi dát je na web Remedie. Je s tím spousta práce, s překladem, analýzou, rubrikami apod. Proving vyhodnocujeme třetí den, i když spousta lidí doplní ještě nějaké informace později. Není to standardní, ale jednoduché a efektivní. Nevidím problém v tom, že proving probíhá jenom krátkou dobu. Odstíní se tím dopad životní situace lidí, chemických látek, prostě toho šumu, který provingy kontaminuje.
Například v prosinci jsme dělali proving mrkve (Daucus carota). V provingu se začaly objevovat samé havárie, neštěstí, úrazy. Později při vyhodnocování jsem si uvědomil, že to bylo období saturnálií, které uctívali už v době starého Říma. Vztahují se k období kolem dvacátého prosince, k době našich vánoc. Během těchto svátků byla socha Saturna „rozvázaná“, všichni byli svobodní, páni obsluhovali otroky, nikdo nemohl být potrestaný, kupovaly se dárky, byly speciální prázdniny. Téma Saturna se promítlo i do provingu. Předpokládám, že kdybychom dělali proving v jiném období roku, výsledky by byly jiné. Saturn ezotericky souvisí s olovem, zábranami, zátěží, překážkami. Saturnské období se tak silně promítlo do našeho prožívaní, že nebylo možné sledovat proving v neznečištěné podobě.
Dokud je pole čisté a lidé jsou spolu, je možné podmínky zajistit, ale mimo něj už každý podléhá spoustě vlivů. Může se to zdát jako příliš krátká doba, ale myslím, že nejčistší informace jsou získány z prvních hodin až dnů. Provingy jsou významné i z pedagogického hlediska. Lépe pochopíme léky. Často také při provingu u některých proverů zjistíme, že na něj má daný lék hluboký léčebný účinek.
Jak bys Akademii charakterizoval?
Lišíme se od jiných škol tím, že vyučujeme podle systémů. V prvním roce probíráme jenom minerální říši. V druhém roce se věnujeme rostlinám, postupujeme podle čeledí. Neskáčeme s jednoho tématu na druhé, aby se v jeden víkend vyučovala thuja, sulphur i sepie, jak je to běžné v klasických kurzech, kde je těžiště v polychrestech. Naposledy v Bratislavě jsme probírali čeleď Ranunculaceae, tzn. Aconitum, Pulsatillu, Staphysagrii, Cimicifugu, prostě vše, co patří do čeledi pryskyřníkovitých. Podobně jsme to dělali i u minerálů. Myslím, že takový postup má logiku. Minerály jsou základní kameny. Znalost minerálů nám pomůže lépe pochopit i rostliny. Například vyšší obsah fosforu a prvků periody stříbra nám pomůže pochopit excitovanost a komunikativnost léků z čeledi lamiaceae a vysvětlí také jejich vztah k umění a touze projevit se. Nebo vysoký obsah lantanoidů u čeledi asteraceae vysvětlí jejich touhu po nezávislosti.
I u nás diskutujeme o koncepci naší školy. Někdy je těžké najít konsensus. V nejklasičtějším základním vzdělávání se nevyhneme osvědčeným indikacím, akutní homeopatii, diferenciální diagnostice v určitém někdy až „alopatickém“ způsobu předepisování homeopatických léků.
Ale to my děláme také! A lidé jsou za to vděční. Jednu část našeho vzdělávání tvoří filosofie, další terapeutické indikace, věnujeme se materii medice, děláme živé případy, trénujeme repertorizaci. Školu podobného typu otevřel i doktor Rychlovský, že?
U něj jde spíš o postgraduál, upřednostňuje přístup zaměřený na vnitřní dynamiku. Je velmi prakticky zaměřený, vždy podložený kazuistikami. Vychází ze školy Mangialavoriho. Je také pro lékaře i nelékaře.
Jak jsi s Akademií začínal?
Nejdříve jsem oslovoval lékaře, kteří už se trochu o homeopatii zajímali. Ale často jsou natolik vytížení vlastní lékařskou praxí, že nemají velký zájem homeopatii studovat hlouběji. Takže největší příliv je ze strany nelékařů a studentů. Je to těžké studium, homeopatie je složitá a lidé často chtějí rychlé výsledky bez větší námahy.
To je docela významný argument pro to, aby do základního vzdělávání v klasické homeopatii byly začleněny i tzv. osvědčené indikace.
Všechny metody mají svoje opodstatnění v určitých situacích. Vlastně je dost těžké definovat, co je klasická homeopatie. Většinou máme na mysli klasickou kentovskou nebo vithoulkasovskou, ale měli bychom být otevřeni také vůči jiným směrům.
Jsi hodně vytížený, máš vlastní školu, přednášíš, vedeš rodinný podnik. Zbývá ještě prostor na homeopatickou praxi?
Homeopatická praxe a škola jsou u mně na prvním místě. Přednášením trávím dva víkendy v měsíci mimo domov. Management hotelu je na dalším místě. Pak následuje oblast, kterou teď nejvíce zanedbávám, což je vydávání knih a překládání, které muselo trochu ustoupit do pozadí. Ale cítím povinnost, myslím, že lidé se těší, kdy slíbené knihy vyjdou. Naštěstí je to už na dohled.
Kolik lidí na Slovensku se věnuje v každodenní praxi výhradně homeopatii? Dá homeopatií na Slovensku uživit?
Myslím, že ano. Snazší je to ve velkých městech, ve kterých je o homeopatii dost velký zájem.
U nás i ve spoustě zemí Evropy lidé často praktikují homeopatii, ale vedle toho mají ještě nějakou jinou profesi, která je živí, ať už je to lékařská praxe nebo nějaká jiná práce.
Lidí, kteří by se zabývali čistě jen homeopatií, opravdu není moc. Nemůžeme žádat nějaké přemrštěné honoráře. Ptal jsem se na toto téma Jean-Pierre Jansena. Řekl mi, že z osmi set dobrých homeopatů v Holandsku se naplno uživí tak padesát, ostatní mají navíc nějaký jiný příjem.
Trochu jiná je situace v Itálii, kde je homeopatů vykonávajících homeopatickou praxi mnohem víc než jinde v Evropě. A samozřejmě v Německu a Švýcarsku, kde jde většina nebo dokonce všechny náklady na účet zdravotní pojišťovny. V Itálii v posledních dvou desítkách let školy vychrlily velké množství vysoce kvalifikovaných terapeutů, kteří se i přes svou odbornost a v populaci obecně vzrůstající zájem o homeopatii potýkají s nedostatkem pacientů. Netýká se to jen homeopatie, ale i různých psychoterapeutických oborů. Není to tedy tím, že by homeopatie zacházela na úbytě, pravě naopak. Pacientů je stále více, ale je příliš velká nabídka ze strany terapeutů.
U nás je to asi trochu jiné. Mám pocit, že ne všichni z kursů budou pracovat jako profesionální homeopati, spousta lidí absolvuje kurzy hlavně pro vlastní potřebu a pro rodinu.
M
ám otázku z trochu z jiného soudku. Četla jsem na webu jeden z tvých článků, který mě inspiroval k otázce, která je v sekulárním státě, jakým je Česká republika, těžko představitelná. Jaký máte vztah s katolickou církví? Vím, že se v postavila v jednu chvíli proti homeopatii, sešla se konference slovenských biskupů ...
Od začátku devadesátých let se sem tam začaly objevovat názory, že homeopatie je ďábelský výmysl a z hlediska víry nebezpečná metoda. S tímto názorem vystupovaly zejména skupiny z okraje spektra v rámci katolické církve nebo určitá „hraniční hnutí“, jako jsou adventisté sedmého dne, baptisté, svědkové Jehovovi nebo charismatické hnutí. V charismatickém hnutí hodně vystupoval proti alternativní medicíně zejména páter Eliáš, který působil na bohoslovecké fakultě v Prešově a který se snažil ovlivnit veřejné mínění. Proto jsme založili ve výboru Slovenské homeopatické společnosti sekci pro řešení otázky vztahu mezi homeopatií a náboženstvím. Výsledkem její práce bylo setkání v červnu 1996, kterého se kromě nás zúčastnili také zástupci klasické medicíny a biskupové. Jejím výsledkem bylo vyhlášení podepsané v červenci Konferencí biskupů Slovenska o tom, že homeopatie nesouvisí bezprostředně s náboženstvím. Toto vyhlášení bylo uveřejněno ve Slovenských katolických novinách. Přesto aktivity proti homeopatii pokračovaly dál a stále se ještě v některých oblastech Slovenska střetneme s názory, že homeopatie pochází od ďábla. Toto téma je stále živé. Před rokem se stalo, že v jednom katolickém časopise nemohl být publikován článek mapující na základě informací z nejrůznějších zdrojů, co je to homeopatie. Podle slov šéfredaktora byl napsán příliš ve prospěch homeopatie. Biskupové s homeopatií nemají problém, ale existují skupiny, které vidí ďábla leckde kolem sebe. Pokud mám být spravedlivý, tak obdobně se chovají také některé evangelické skupiny.
Jsi praktikující katolík. Jak se v takové situaci cítíš?
Na začátku to pro mě to bylo složité. Občas se stalo, že nepřišel na kontrolu někdo z pacientů, protože jim kněz řekl o homeopatii nějaké špatné věci. Pro mě homeopatie nesouvisí s náboženstvím. Negativní názory vnímám jako blud lidí, kteří o homeopatii moc nevědí. Knězi často nejsou informovaní.
Vím, že jste výsledek polemiky s církví posléze poskytli i některým evropským zemím jako precedens pro řešení jejich vlastních problémů s církví. Které země vás o něj požádaly?
Španělsko a Řecko. Pro vás je to asi exotika, ale tady je to stále dost živé téma ... Ale nejvyšší kruhy jsou nakloněny v náš prospěch. Vidím jejich zájem v tom pozitivním slova smyslu. Člověk vnitřně vyrovnaný a pevný je otevřený rozdílným názorům
Myslela jsem, že těmi nejvyššími kruhy myslíš prozřetelnost (smích).
Ano, v to taky doufám (smích). Hlavně bych byl rád, kdyby se nám, ať už v rámci Slovenska nebo i směrem do Čech, podařilo lépe spolupracovat. Pořádáme zajímavé semináře. Opakovaně nás navštívil Jawahar Shah, který nejspíš přijede i na letní školu v červnu 2008. V březnu 2008 bude v Bratislavě seminář Jana Scholtena. Na jeho termín jsme čekali tři roky, ale konečně se nám to podařilo. Takže vás srdečně zveme.
S MUDr. Vladimírem Petrocim rozmlouvala Katka Lucká
Napsal : katerina lucka | Čt, 25. prosinec 2008 - před 177 týdny
Naše redakce přichází s novým seriálem, ve kterém chceme postupně mapovat postavení homeopatie v různých evropských zemích z pohledu tamních kolegů. Čtenářům Homeopatických listů bychom tak rádi přiblížili jejich každodenní radosti i strasti prostřednictvím krátkých rozhovorů.
Začínáme v zemi, která je nám nejbližší nejen po stránce zeměpisné, a to na Slovensku.
S Vladimírem Petrocim, který stál u porevolučního znovuzrození slovenské homeopatie, jsme rozmlouvali po skypeu jednoho nedělního večera na sklonku března.
Vracíš ze schůze výboru Slovenské homeopatické společnosti? Čím žije v současnosti slovenská homeopatická scéna?
Oficiální název je nyní Slovenská lékařská homeopatická společnost. Pořádáme základní kurs v rámci SLHS pro lékaře a farmaceuty, asi podobně jako v Čechách ... Navíc dvakrát do roka přednáší některý ze zahraničních lektorů. Teď v dubnu přijede Patricia Le Roux. Už nás navštívila dvakrát. Poprvé přednášela mléka, podruhé kyseliny, teď to budou kovy u dětí. O všech těchto tématech napsala knihy.
Vydali jste je na Slovensku?
Ne, uvažoval jsem o vydání knihy o kyselinách s názvem Hydro-Homeopathic Energy.
Věnuješ se dost překladatelské činnosti, že?
Ano, je to jedno mých čtyř zaměstnání (smích). Ale asi jako každý mám problém s časem. Lidé by rádi, aby knihy vyšly co nejdříve.
Co Scholtenova kniha Homeopatie a prvky?
Měl jsem v poslední době opravdu málo času, abych se jí mohl plně věnovat. Uvázl jsem ve stádiu devět, téměř na dosah, těsně pod vrcholem. Kniha je přeložená, není však zcela dokončená její korektura. V budoucnosti bych už nechtěl sám překládat, protože je to práce na plný úvazek. Prvky však musím dotáhnout do konce sám, protože z překladatelů nejvíce rozumím jejímu obsahu a je třeba, aby to udělal jeden člověk kvůli sjednocení terminologie.
Takže je vás víc, kdo se na projektu podílí?
Ano, Prvky překládali čtyři lidé. Musíme jim dát konečnou jednotnou podobu, a to je těžké. Také překládáme Repertorium prvků, které by mohlo vyjít samostatně. V současnosti se věnuji spíš jen organizačním věcem.
I u nás v Čechách bychom přivítali, kdybyste Scholtenovu knihu vydali ...
S českými kolegy určitě počítáme, obzvlášť uvážíme-li, v jak malých nákladech tyto knihy vycházejí. Většinou jde o tři sta až pět set kusů.
Asi bychom měli najít způsoby komunikace a kanály, které by lidem z obou zemí umožnily snadněji se k těmto knihám dostat. Homeopati ze Slovenska například projevili zájem o náš časopis, dokonce nejen jako čtenáři, ale i jako jeho přispěvatelé, což nás opravdu těší ...
Byl by o něj jistě zájem i v akademii. Časopis je velmi kvalitní.
To je určitě zejména zásluha dvou Tomášů, kteří se na jeho přípravě dosud podíleli, a samozřejmě všech přispěvatelů. Ráda bych, aby se spektrum čtenářů i autorů rozšířilo i za české hranice. Je to sice časopis věnovaný lékařské homeopatii, ale publikují v něm ze značné části nelékaři, takže i v tomto ohledu je to dost otevřené fórum.
Byla by škoda potenciál takového časopisu naplno nevyužít.
Když jsi mluvil o „akademii“, myslel jsi Slovenskou akademii klasické homeopatie? Jaké je v ní zastoupení lékařů a nelékařů?
Založil jsem SAKH, ve které jsou z 90 % nelékaři. Výlučnost lékařů vůči nelékařské veřejnosti se stejně jako v Čechách neukázala být užitečnou. V tomto se liším od názorů mnoha kolegů lékařů. Je to choulostivé téma. Měl jsem od začátku pocit, že homeopatie je natolik odlišná medicína, že ji netřeba odlišovat a limitovat pro lékaře. Nakonec jsem z tohoto důvodu založil svoji vlastní školu. Není to společnost, je to vzdělávací instituce.
V jakém vztahu je tedy Akademie se Slovenskou lékařskou homeopatickou společností?
Žáci naší školy mohou navštěvovat semináře lékařské společnosti za stejných podmínek jako její členové. Jsme spíš pro spolupráci než pro konkurenci na tomto poli. Ve výboru společnosti pracuji od roku 1993, jsem momentálně nejstarší člen výboru.
Jak probíhá výuka v akademii? Kolik máte studentů?
Jsou dvě skupiny, jedna v Bratislavě a jedna v Levoči. Kursy v Levoči mají velmi příjemnou atmosféru, probíhají v našem hotelu U Leva, je to malý pěkný hotýlek, podívej se na www.uleva.sk, Jsme tam spolu celý víkend, diskutujeme, jíme. Je to moc příjemné. Mezi studenty vznikly přátelské vztahy a těší se na sebe navzájem. V Bratislavě je to trochu méně osobní, i když občas máme také společné akce. Například 20. dubna jsme se byli v rámci semináře podívat v homeopatické lékárně Remedia magistra Münze v Eisenstadtu v Rakousku. Podle slov majitele to byla zatím největší návštěva. Bylo nás asi čtyřicet. Ve škole je celkem asi šedesát lidí. Semináře máme jednou měsíčně. V pátek odpoledne, v sobotu a v neděli. Téměř na každém semináři děláme provingy.
Jaké jste dělali provingy?
Teď naposledy rozmarýn, předtím levanduli, třešeň, bazalku ... různé.
Děláte triturace nebo používáte už připravené homeopatické léky?
Používáme léky z lékárny Homeo Nitra nebo z Remedie.
Publikujete je na stránkách Jeremyho Sherra?
Zatím ne. Některé starší jsou na webu SAKH ve slovenštině. Slíbil jsem Mgr. Münzovi dát je na web Remedie. Je s tím spousta práce, s překladem, analýzou, rubrikami apod. Proving vyhodnocujeme třetí den, i když spousta lidí doplní ještě nějaké informace později. Není to standardní, ale jednoduché a efektivní. Nevidím problém v tom, že proving probíhá jenom krátkou dobu. Odstíní se tím dopad životní situace lidí, chemických látek, prostě toho šumu, který provingy kontaminuje.
Například v prosinci jsme dělali proving mrkve (Daucus carota). V provingu se začaly objevovat samé havárie, neštěstí, úrazy. Později při vyhodnocování jsem si uvědomil, že to bylo období saturnálií, které uctívali už v době starého Říma. Vztahují se k období kolem dvacátého prosince, k době našich vánoc. Během těchto svátků byla socha Saturna „rozvázaná“, všichni byli svobodní, páni obsluhovali otroky, nikdo nemohl být potrestaný, kupovaly se dárky, byly speciální prázdniny. Téma Saturna se promítlo i do provingu. Předpokládám, že kdybychom dělali proving v jiném období roku, výsledky by byly jiné. Saturn ezotericky souvisí s olovem, zábranami, zátěží, překážkami. Saturnské období se tak silně promítlo do našeho prožívaní, že nebylo možné sledovat proving v neznečištěné podobě.
Dokud je pole čisté a lidé jsou spolu, je možné podmínky zajistit, ale mimo něj už každý podléhá spoustě vlivů. Může se to zdát jako příliš krátká doba, ale myslím, že nejčistší informace jsou získány z prvních hodin až dnů. Provingy jsou významné i z pedagogického hlediska. Lépe pochopíme léky. Často také při provingu u některých proverů zjistíme, že na něj má daný lék hluboký léčebný účinek.
Jak bys Akademii charakterizoval?
Lišíme se od jiných škol tím, že vyučujeme podle systémů. V prvním roce probíráme jenom minerální říši. V druhém roce se věnujeme rostlinám, postupujeme podle čeledí. Neskáčeme s jednoho tématu na druhé, aby se v jeden víkend vyučovala thuja, sulphur i sepie, jak je to běžné v klasických kurzech, kde je těžiště v polychrestech. Naposledy v Bratislavě jsme probírali čeleď Ranunculaceae, tzn. Aconitum, Pulsatillu, Staphysagrii, Cimicifugu, prostě vše, co patří do čeledi pryskyřníkovitých. Podobně jsme to dělali i u minerálů. Myslím, že takový postup má logiku. Minerály jsou základní kameny. Znalost minerálů nám pomůže lépe pochopit i rostliny. Například vyšší obsah fosforu a prvků periody stříbra nám pomůže pochopit excitovanost a komunikativnost léků z čeledi lamiaceae a vysvětlí také jejich vztah k umění a touze projevit se. Nebo vysoký obsah lantanoidů u čeledi asteraceae vysvětlí jejich touhu po nezávislosti.
I u nás diskutujeme o koncepci naší školy. Někdy je těžké najít konsensus. V nejklasičtějším základním vzdělávání se nevyhneme osvědčeným indikacím, akutní homeopatii, diferenciální diagnostice v určitém někdy až „alopatickém“ způsobu předepisování homeopatických léků.
Ale to my děláme také! A lidé jsou za to vděční. Jednu část našeho vzdělávání tvoří filosofie, další terapeutické indikace, věnujeme se materii medice, děláme živé případy, trénujeme repertorizaci. Školu podobného typu otevřel i doktor Rychlovský, že?
U něj jde spíš o postgraduál, upřednostňuje přístup zaměřený na vnitřní dynamiku. Je velmi prakticky zaměřený, vždy podložený kazuistikami. Vychází ze školy Mangialavoriho. Je také pro lékaře i nelékaře.
Jak jsi s Akademií začínal?
Nejdříve jsem oslovoval lékaře, kteří už se trochu o homeopatii zajímali. Ale často jsou natolik vytížení vlastní lékařskou praxí, že nemají velký zájem homeopatii studovat hlouběji. Takže největší příliv je ze strany nelékařů a studentů. Je to těžké studium, homeopatie je složitá a lidé často chtějí rychlé výsledky bez větší námahy.
To je docela významný argument pro to, aby do základního vzdělávání v klasické homeopatii byly začleněny i tzv. osvědčené indikace.
Všechny metody mají svoje opodstatnění v určitých situacích. Vlastně je dost těžké definovat, co je klasická homeopatie. Většinou máme na mysli klasickou kentovskou nebo vithoulkasovskou, ale měli bychom být otevřeni také vůči jiným směrům.
Jsi hodně vytížený, máš vlastní školu, přednášíš, vedeš rodinný podnik. Zbývá ještě prostor na homeopatickou praxi?
Homeopatická praxe a škola jsou u mně na prvním místě. Přednášením trávím dva víkendy v měsíci mimo domov. Management hotelu je na dalším místě. Pak následuje oblast, kterou teď nejvíce zanedbávám, což je vydávání knih a překládání, které muselo trochu ustoupit do pozadí. Ale cítím povinnost, myslím, že lidé se těší, kdy slíbené knihy vyjdou. Naštěstí je to už na dohled.
Kolik lidí na Slovensku se věnuje v každodenní praxi výhradně homeopatii? Dá homeopatií na Slovensku uživit?
Myslím, že ano. Snazší je to ve velkých městech, ve kterých je o homeopatii dost velký zájem.
U nás i ve spoustě zemí Evropy lidé často praktikují homeopatii, ale vedle toho mají ještě nějakou jinou profesi, která je živí, ať už je to lékařská praxe nebo nějaká jiná práce.
Lidí, kteří by se zabývali čistě jen homeopatií, opravdu není moc. Nemůžeme žádat nějaké přemrštěné honoráře. Ptal jsem se na toto téma Jean-Pierre Jansena. Řekl mi, že z osmi set dobrých homeopatů v Holandsku se naplno uživí tak padesát, ostatní mají navíc nějaký jiný příjem.
Trochu jiná je situace v Itálii, kde je homeopatů vykonávajících homeopatickou praxi mnohem víc než jinde v Evropě. A samozřejmě v Německu a Švýcarsku, kde jde většina nebo dokonce všechny náklady na účet zdravotní pojišťovny. V Itálii v posledních dvou desítkách let školy vychrlily velké množství vysoce kvalifikovaných terapeutů, kteří se i přes svou odbornost a v populaci obecně vzrůstající zájem o homeopatii potýkají s nedostatkem pacientů. Netýká se to jen homeopatie, ale i různých psychoterapeutických oborů. Není to tedy tím, že by homeopatie zacházela na úbytě, pravě naopak. Pacientů je stále více, ale je příliš velká nabídka ze strany terapeutů.
U nás je to asi trochu jiné. Mám pocit, že ne všichni z kursů budou pracovat jako profesionální homeopati, spousta lidí absolvuje kurzy hlavně pro vlastní potřebu a pro rodinu.
M
ám otázku z trochu z jiného soudku. Četla jsem na webu jeden z tvých článků, který mě inspiroval k otázce, která je v sekulárním státě, jakým je Česká republika, těžko představitelná. Jaký máte vztah s katolickou církví? Vím, že se v postavila v jednu chvíli proti homeopatii, sešla se konference slovenských biskupů ...
Od začátku devadesátých let se sem tam začaly objevovat názory, že homeopatie je ďábelský výmysl a z hlediska víry nebezpečná metoda. S tímto názorem vystupovaly zejména skupiny z okraje spektra v rámci katolické církve nebo určitá „hraniční hnutí“, jako jsou adventisté sedmého dne, baptisté, svědkové Jehovovi nebo charismatické hnutí. V charismatickém hnutí hodně vystupoval proti alternativní medicíně zejména páter Eliáš, který působil na bohoslovecké fakultě v Prešově a který se snažil ovlivnit veřejné mínění. Proto jsme založili ve výboru Slovenské homeopatické společnosti sekci pro řešení otázky vztahu mezi homeopatií a náboženstvím. Výsledkem její práce bylo setkání v červnu 1996, kterého se kromě nás zúčastnili také zástupci klasické medicíny a biskupové. Jejím výsledkem bylo vyhlášení podepsané v červenci Konferencí biskupů Slovenska o tom, že homeopatie nesouvisí bezprostředně s náboženstvím. Toto vyhlášení bylo uveřejněno ve Slovenských katolických novinách. Přesto aktivity proti homeopatii pokračovaly dál a stále se ještě v některých oblastech Slovenska střetneme s názory, že homeopatie pochází od ďábla. Toto téma je stále živé. Před rokem se stalo, že v jednom katolickém časopise nemohl být publikován článek mapující na základě informací z nejrůznějších zdrojů, co je to homeopatie. Podle slov šéfredaktora byl napsán příliš ve prospěch homeopatie. Biskupové s homeopatií nemají problém, ale existují skupiny, které vidí ďábla leckde kolem sebe. Pokud mám být spravedlivý, tak obdobně se chovají také některé evangelické skupiny.
Jsi praktikující katolík. Jak se v takové situaci cítíš?
Na začátku to pro mě to bylo složité. Občas se stalo, že nepřišel na kontrolu někdo z pacientů, protože jim kněz řekl o homeopatii nějaké špatné věci. Pro mě homeopatie nesouvisí s náboženstvím. Negativní názory vnímám jako blud lidí, kteří o homeopatii moc nevědí. Knězi často nejsou informovaní.
Vím, že jste výsledek polemiky s církví posléze poskytli i některým evropským zemím jako precedens pro řešení jejich vlastních problémů s církví. Které země vás o něj požádaly?
Španělsko a Řecko. Pro vás je to asi exotika, ale tady je to stále dost živé téma ... Ale nejvyšší kruhy jsou nakloněny v náš prospěch. Vidím jejich zájem v tom pozitivním slova smyslu. Člověk vnitřně vyrovnaný a pevný je otevřený rozdílným názorům
Myslela jsem, že těmi nejvyššími kruhy myslíš prozřetelnost (smích).
Ano, v to taky doufám (smích). Hlavně bych byl rád, kdyby se nám, ať už v rámci Slovenska nebo i směrem do Čech, podařilo lépe spolupracovat. Pořádáme zajímavé semináře. Opakovaně nás navštívil Jawahar Shah, který nejspíš přijede i na letní školu v červnu 2008. V březnu 2008 bude v Bratislavě seminář Jana Scholtena. Na jeho termín jsme čekali tři roky, ale konečně se nám to podařilo. Takže vás srdečně zveme.
S MUDr. Vladimírem Petrocim rozmlouvala Katka Lucká
Napsal : katerina lucka | Čt, 25. prosinec 2008 - před 177 týdny
<<
česky
english
