„Sen, nad kterým se nezamyslíme, je jako dopis, který neotevřeme.“
(Carl Gustav Jung)
Sny byly vždy v historii lidstva respektovány jako důležitý zdroj lidského poznání. Od nepaměti se jim přikládal velký význam, nejčastěji věštecký nebo magický.
Rozvoj psychologického výkladu snu se datuje do roku 1900, kdy Sigmund Freud vydal knihu Výklad snů, která je dodnes považována za jednu ze základních knih psychoanalýzy. Freud se zasloužil o to, že se výzkum snů dostal na správnou stopu, ale jeho výklad obsahu snů je podřízen předpojatému názoru, že sny jsou jen splněním „vytěsněných přání“, tzn., že mají pouze kompenzační funkci.. Freudova práce se sny je oproti Jungovi značně zredukovaná.
Freud sny chápal jako „královskou cestu do nevědomí“. Sny však představují nevědomá přání a obavy v pozměněné formě. Sny jsou přestrojeným pokusem o splnění přání.
Freud rozlišoval mezi manifestním a latentním obsahem snu – mezi zřejmým (vědomým) a skrytým (nevědomým) obsahem. Latentní obsah snu je představován často v symbolické formě, do které ji z manifestního převede cenzor, což je psychická funkce, která chrání spícího před pocity viny a úzkosti, které by mohly vzniknout, kdyby se impulsy nevědomí projevily přímo. Jinými slovy „cenzor“ obsah snu zakóduje do přijatelné formy, která může vstoupit do vědomí. Tento proces proměny nazýval Freud snovou prací.
Analýza snů je spojena s metodou volných asociací. Pacient nejprve vypráví manifestní obsah snu, potom k tomuto obsahu asociuje, tzn. mluví o duševních obsazích, které se mu se snem spojují a vzpomínkách, které se mu vynořují. Tím se pokouší spolu s terapeutem odhalit jeho nevědomý význam.
Jung objev vytěsnění vítá, ale nedomnívá se, že jediným účelem snění je chránit spánek potlačováním psychologického materiálu, a neztotožňuje se s Freudovým poněkud mechanickým přístupem ke snu. Jung nemohl souhlasit se dvěma Freudovými tvrzeními. Odmítal, že lidská motivace je výhradně sexuální a že nevědomí je čistě osobní a charakteristické pro jedince.
Podle Junga je sen spontánním vyjádřením aktuálního stavu nevědomí. Je přírodním výtvorem, dveřmi do kosmické pranoci. Vychází z osobního ale i kolektivního nevědomí, které je časově neomezené. Je nevědomou reakcí na vědomou situaci. Zobrazuje konflikt vědomí a nevědomí, případně nevědomé tendence zaměřené na změnu vědomého postoje. Jinak řečeno sen kompenzuje jednostranný vědomý postoj, event. zobrazí aktuální konflikt. Zjednodušeně můžeme říct, že vědomé je, co chceme a co víme, nevědomé je, co se děje, co nevíme.
Sen často nabízí iracionální údaje, chybí mu logické spojitosti i hierarchie hodnot, nebývá uspořádaný, ale obsahuje nesmysly a protiřečení. Nemá morálku. Čas v nevědomí, tedy i ve snu, nemá lineární charakter.
Jung tvrdil, že sny vyvažují jednostranné vědomé postoje k životním situacím. Mohou nás orientovat a naše postoje regulovat.
FÁZE SNU
Struktura snu odpovídá klasickému řeckému dramatu. Dlouhé sny opakují tyto fáze i několikrát.
1 expozice – uvedení do děje (vytváří nezbytné předpoklady k porozumění ději)
2 kolize – zařazení dramatického prvku – konflikt, který vyvolává dramatické napětí a potřebu jej vyřešit
3 krize – vyvrcholení dramatu
4 peripetie – obrat a možnosti řešení
5 katarze/lysis/katastrofa – rozuzlení, řešení – u snu často chybí, protože řešení krizové situace není pro snícího ještě možné.
DRUHY SNŮ
Rozlišujeme noční a denní snění.
Jung dělí noční sny na „malé“ a „velké“.
Ty „malé“ sny pocházejí ze subjektivní a osobní sféry.
- Zpracovávají denní zážitky, vztahují se k aktuální situaci, kterou mapují a zaujímají k ní postoj. Říkáme jim denní zbytky.
- Eventuálně připojují k zážitkům to, co zůstalo nepovšimnuté (nevědomé), takže vyvažují jednostrannost a mají korigující funkce.
- Sny, ve kterých dominuje nevědomí, např. stín, které předpovídají změnu. Stín zjednodušeně řečno, je to, co nežijeme, co neprojevujeme, co si nedovolujeme žít nebo projevit. Při tom setkání se stínem má z psychologického hlediska vždy oživující, energizující roli.
- Sny související s tělem (nemoci, těhotenství, puberta…), tzn. bez vztahu k vědomí.
- Sny vycházející z pudového kontextu – freudovské (sex, moc, sebezáchova, poznávání…)
- Reaktivní sny, které se vztahují k nějakému traumatickému prožitku.
- Sny zpracovávající staré nevědomé obsahy na vyšším stupni vývoje.
- Zdrojové sny, které ukazují k (často nežitým) možnostem a zdrojům.
- Kompenzační sny poskytující obrazy, které usilují o celistvost.
- Lucidní sny, kdy je víceméně bdělé a snové ego totožné.
„Velké“ sny obsahují symbolické výtvory z duchovní historie lidstva. Jsou zde mytologické motivy, které Jung označuje jako archetypy – praobrazy. Jsou to specifické formy vyskytující se ve shodné podobě na různých místech, v různých časech a kulturách a pocházejí z hlubší vrstvy než je osobní nevědomí – z kolektivního nevědomí. Sny čistě archetypální jsou výjimečné, obvykle se objeví v rozhodujících fázích života. Snící je obsahem snu přemožen, nechápe ho a nemá k němu asociace. Hovoříme o numinózním zážitku, o něčem, co nás přesahuje.
(Latinský pojem numinosum označuje dynamické působení nezávislé na vědomé vůli člověka takovému působení vystaveného. Numinózní působení je provázeno hlubokými emocemi.)
PSYCHOTERAPEUTICKÁ PRÁCE SE SNEM
V jungovské psychoterapii je sen důležitým zdrojem a cestou k nevědomí.
Pojmy:
– snové ego, snové já – liší se od bdělého ega, je to osoba ze snu, se kterou se snící ztotožňuje
– bdělé ego (snícího)- zaujímá ke snu postoj, postoj bdělého a snícího ega se může velmi lišit
Kontext v práci se snem
- Kontext časový – odkazuje k aktuální situaci pacienta eventuálně k vynořeným/zasunutým vzpomínkám, metodou práce jsou volné asociace snícího; zatímco čas je funkcí vědomí, ve snu nemá čas lineární průběh
- Kontext objektový – do snu se promítají vztahy k nejdůležitějším vztahovým osobám, tzn. osoby, někdy i věci a zvířata, ve skutečnosti zobrazují reálné lidi
- Kontext subjektový – jednotlivé osoby ve snu zastupují jednotlivé části, funkce nebo konflikty snícího
- Kontext osobní – sen se vztahuje k osobní situaci snícího
- Kontext kolektivní- sen reagující na určité všeobecné naladění společnosti
- Kontext transpersonální – sen má spirituální nebo archetypální obsah a snícího přesahuje
Kontext zprostředkuje snícímu pocit smysluplnosti.
DENNÍ SNĚNÍ je spojeno s fantaziemi, imaginacemi, inspirací, tvorbou.
Jako je sen kreativním výtvorem nevědomí, je umělecké dílo kreativním projevem kreativity vědomí i nevědomí.
Jung říká: Víme mnohem více, než si myslíme, že víme. Nevíme mnohem více, než si myslíme, že nevíme.
Tvorba je ovlivněna vědomými i nevědomými obsahy.
Dílo nabízí jejich reflexi a zvědomění.
SYMBOLIZACE
je základem pro práci se snem. Jejím opakem je bagatelizace („Zdají se mi samé blbosti.“) nebo na druhé straně spektra magické myšlení („Všechno něco znamená, cokoliv se mi děje.“)
Symboly mají význam všeobecně uznávaný, ale i čistě individuální.
Jako příklad uvedu symbol želvy. Želva je pro nás symbolem dlouhověkosti, ochrany, jistoty, pro jihoamerické Indiány je symbolem planety – matky Země, spojení se zemí, v hinduismu symbolem plodnosti, v jihoasijské mytologie se objevuje želva Bedawand, na jejímž krunýři nesou čtyři sloni celý svět.
Pro někoho, komu se se želvou pojí nějaké osobní zkušenosti a vzpomínky, ale může mít čistě osobní symboliku. Například u muže, který jako dítě ztratil na zahradě želvu příbuzných, kteří přijeli na návstěvu, obsahoval tento symbol pocity selhání. Někdo by mohl želvu spojovat s pocitem nepřijetí, protože si ji vždycky přál mít doma, ale rodiče jěho přání nevyslyšeli. Někdo by si ji naopak mohl spojovat s velmi přijemným životním obdobím, kdy poslouchal první desku Olympiku s titulní písní Želva. A tak podobně.
Tyto dva koncepty se navzájem nevylučují, mohou být platné zároveň.
PRAVIDLA PRÁCE SE SNEM
Práce se snem je improvizovaná podle významu latinského slova „improvisus“, netušený, nenadálý. Terapeut je velmi pozorný a otevřený vůči tomu, co se děje, nepředjímá, jakým způsobem bude práce probíhat, nevytváří předem vlastní hypotézy, snaží se pracovat bez předsudků.
· Sen nelze analyzovat sám o sobě (bez snícího).
· Snící je nejvyšší autoritou, jedině on skutečně „ví“, co sen vyjadřuje. Obranné mechanismy mu však v dané době mohou jeho uvědomění omezit. Jsou situace, kdy je vhodnější neinterpretativní přístup. Některé sny výklad nepotřebují. Některé sny by se neměly vykládat.
· Ke snu je třeba přistupovat s náležitým respektem.
· Žádný detail ve snu není náhodou, vše má svůj význam. I sebemenší maličkost může přispět k orientaci.
· Snící vypráví sen v přítomném čase, jako by ho právě prožíval, aby se do snu ponořil a vybavily se mu další vzpomínky, pocity, prožitky.
· Jung tvrdil, že sen vykládá sám sebe, tzn., že sen má vnitřní logiku.
· Sen je symbolický materiál. Symboly mají vždy několik úrovní pochopení, tzn., že není možné vše dovysvětlit. Je lepší ho nechat žít, nedoříkávat do úplného vyčerpání.
· Další podmínkou práce se snem je empatie, ve smyslu naladění se na snícího, dále pak intuice, znalost symbolů a mytologie.
· Kontext zprostředkuje snícímu zážitek smysluplnosti, tzn., že působí psychoterapeuticky. Základním principem psychoterapeutického účinku je, že se snící k nabízené interpretaci vztáhne. Jung řekl: Wirklichkeit is was wirkt. Skutečné je, co působí. Nevztažené jako by neexistovalo.
· Více kontextů se vzájemně nemusí vylučovat, tudíž může platit několik verzí výkladu zároveň.
TECHNIKY PRÁCE SE SNEM
Asociace
Při práci se snem snící nejdříve sen převypráví do co nejmenších podrobností, pokud možno v přítomném čase. Je důležité mu nechat co nejvíce prostoru pro vybavení dalších vzpomínek. Při výkladu se uplatňuje metoda asociací, kdy snící hovoří o tom, co se mu spontánně vynořuje k různým obrazům, aspektům, emocím a náladě ve snu. Zaměřuje se na nejnápadnější obrazy; čím specifičtější nebo paradoxnější či konfliktnější, tím důležitější jsou. Jung varuje před zbrklým vyvozováním nezralých závěrů. Čím víc pracujeme se snem, tím víc ho deformujeme. Přednost mají asociace snícího před interpretacemi ostatních.
Amplifikace
Snové obrazy lze rozšířit neboli amplifikovat na různých úrovních. Můžeme čerpat z osobního nevědomí, vzpomínek a pocitů. Lze také čerpat z kulturního prostředí, které se ke snu vztahuje. Amplifikace lze najít v archetypálních obrazech mytologie, ve folkloru (lidových zvycích, písních, příslovích…), náboženství a etymologii. Osobní materiál má přednost před kulturním a kulturní amplifikace má přednost před archetypovou.
Kontext subjektový a objektový
Ke snu lze také přistupovat z různých perspektiv. Každá osoba nebo detail ve snu může zastupovat něco/někoho konkrétního z reálného života, ale zároveň nějakou část psýché snícího.
Zobrazení
Sen lze v psychoterapeutické práci nakreslit nebo namalovat a pracovat dále se vzniklým obrazem.
Lze ho přehrát jako divadelní hru v tzv. psychodramatu nebo ho lze dosnít v tzv. aktivní imaginaci, kdy snící rozvíjí snovou vzpomínku v relaxovaném, ale plně bdělém stavu, kdy je možné se snovou postavou vstoupit do imaginárního rozhovoru.
Příklad psychologického výkladu snu 40ti leté ženy z jungiánské perspektivy:
Sen:„ Mám si vzít za muže prince Williama. Máme projít jakýmsi rituálem, který se v Anglii běžně provádí v královské rodině. Nejdříve musíme vylézt na skálu. Říkám mu, že musím pomalu a přidržovat se kmínků, protože mám strašný strach z výšek. Když vylezeme nahoru, říká mi, že musím skočit z té ohromné výšky dolů. Není vidět kam. Nemám se ptát, co tam je a kam dopadneme, jestli nás něco zachytí, nebo zachrání. Říkám si, že je to tradiční rituál v královské rodině, kde se cení odvaha a důvěra, takže musím důvěřovat a být odvážná. Prostě skočit. On skočí a já skočím taky. Ocitám se na přechodu pro chodce. W. už tam není, nikdo si mě nevšímá, pouze nějaký mladší muž, který všechno vidí a říká: „Počkej chvíli.“ a odchází pro květinu, kterou mi předává. Kromě něj nikde nikdo, kdo by viděl, jak ohromný strach jsem musela překonat, a nakolik jsem musela důvěřovat, že to dopadne dobře, že já dopadnu dobře a nezlámu si vaz.“
Pokud bychom sen uchopili s pohledu klasické freudovské psychoanalýzy, máme zde spoustu falických symbolů (hora, kmínky), pud sebezáchovy, sexuální motivaci a splněné přání (mladý muž s květinou) i touhu po moci (královská rodina). I na tomto výkladu, který by edukovaný freudiánský psychoanalytik ještě určitě rozvinul, bude něco pravdy. Nicméně se zdá být poněkud redukovaný.
Sen se ženě zdál v době, kdy si ještě nebyla vědoma, že ji v osobním životě čekají velké změny, zejména ve vztahové oblasti. Jelikož nevědomí předjímá i budoucí události, sen tuto budoucí událost reflektuje.
Na zvládnutí životních změn je totiž zapotřebí povolat i nedostatečně projevené psychické složky, jakým je ve snu například Animus v podobě prince Williama. Jedná se o královskou svatbu, rituál, který je ve starosvětské Anglii tradiční. Animus, neboli mužská část ženské duše, podporuje snové já ve zvládání překážky překonání strachu. Od královského páru, tzn. celistvé duše, se očekává odvaha a důvěra. Ani samotné jméno William, jako ostatně žádný jiný detail ve snu, zde není náhodou. Etymologicky pochází z germánského Willhelm, jména složeného ze slova will, což znamená vůli nebo i touhu a helm, což znamená přilbu nebo ochranu. Také bychom mohli říct, že bytostné já touží a chce bezpečnou změnu v individuačním procesu, jinak řečeno duše snící ženy se touží stát celistvou, žena se touží stát sama sebou a naplnit svůj potenciál. To se většinou neobejde bez rizika, je třeba důvěřovat a procesu se oddat, „prostě skočit“. Je to její vývojový úkol, není to žádné představení pro nikoho jiného („nikde nikdo, kdo by viděl, jak ohromný strach jsem musela překonat“). Sen předjímá, jak všechno „dopadne“, jelikož žena dopadne na přechod pro chodce. Přechod je v naší civilizaci symbolem bezpečného místa, ale také symbolem transformace, přechodem z jednoho stavu do druhého. Tam ji vítá muž s květinami, který ji tím oceňuje, ale zejména reflektuje její ženskou stránku (Animu). Můžeme se zamyslet nad tím, při jakých příležitostech ženy v naší kultuře dostávají květiny; když jsou někde vítány, když překonají nemoc, když něco slaví jako gratulaci, když něčeho dosáhnou, když slaví narozeniny (nebo znovuzrození), když je někdo má rád a nebo je rád, že jsou tam, kde jsou.
Jak si zapamatovat sen a jak si ho zapsat
- Při procitnutí se vyhneme somatickým impulsům, které podporují bdělost, neotvíráme oči, nehýbeme se.
- Nejdříve si sen přehrajeme jako příběh, obrazy, jako by nám před vnitřním zrakem běželo video.
- Následně dáme obrazům verbální podobu. Pro začátek stačí několik hesel, které si co nejdříve zapíšeme, abychom si později sen lépe vybavili.
- Jakmile to je možné, sen co nejpodrobněji zaznamenáme. Nevynecháme žádný detail, na který si vzpomeneme. Sen vyprávíme v přítomném čase.Popíšeme i pocit, náladu, atmosféru prostředí atp.
- Sen opatříme datem s možnou poznámkou o časovém kontextu. (např. dva dny před prvním rande s M. atp., ve stavu vyčerpání před klauzurami, ..)
- Význam mají i tzv. střípky, pokud si zapamatujeme jen malý útržek snu, nějký obraz nebo výjev. Někdy je práce se střípky přínosnější než s dlouhými epickými sny.
Děkuji svému supervizorovi a velkému životnímu učiteli PhDr. Ludvíku Běťákovi za jeho podněty, inspiraci, životní moudrost a trpělivost.
